O brazilské prezidentce Dilmě Rousseffové a o jejím stále výraznějším vzdalování od svého předchůdce Luly da Silvy píše madridský El País z 28. března. Ještě před jejím zvolením o ní kolovala řada spekulací, zda se jí povede zbavit Lulova stínu a provádět vlastní nezávislou politiku. Po patnácti měsících vlády se však nová prezidentka těší větší popularitě, než jakou měl ve stejném období její charismatický předchůdce. Z dlouhého rozhovoru, který Rousseffová nedávno poskytla vlivnému brazilskému týdeníku Veja, učinil španělský list následující shrnutí: „Dilma už je Dilmou a není stínem nikoho, ani exprezidenta Luly da Silvy, svého velkého ochránce a politického učitele.“ Rousseffová veřejně přiznává, že s Lulou často nesouhlasí a liší se především ve svém nesmlouvavém postoji k zákulisním dohodám mezi poslanci a senátory a ke korupci, kterou tyto pakty přinášejí. Taková tvrdost však vyvolává konflikty mezi exekutivou a legislativou, které Rousseffová nehodlá ustupovat. Stejně tak se prezidentka od svého předchůdce liší v postoji k bohatším zemím. „Už nepotřebujeme jejich peníze,“ řekla Rousseffová s tím, že Brazílie již nechce být cílem spekulativního kapitálu a dovozů z vyspělých států. Ale podle El Paísu existuje ještě jeden velký rozdíl. Zatímco Lula, bývalý dělník, veřejně deklaroval, že nečte, jelikož u knih usíná, Rousseffová se považuje za vášnivou čtenářku a tvrdí, že 21. století bude érou žen právě proto, že více čtou.
Třicáté výročí války mezi Argentinou a Británií o Malvínské ostrovy se stalo hlavním tématem argentinských médií po řadu dní. Na stránkách největšího argentinského deníku El Clarín 31. března publikoval analýzu s názvem Mohla se vyhrát válka o Malvíny známý expert na otázky mezinárodní politiky Rosendo Fraga. Ten se odvolává na britský dokument odvysílaný na Channel 5, který se zaměřil na neznámé aspekty atlantského konfliktu a jehož hlavní tezí podle něj bylo, že „Argentina tehdy mohla válku vyhrát, a nestalo se tak jen kvůli kombinaci smůly a selhávajícího dělostřelectva a munice“. Šest anglických lodí bylo za války během vyloďování na ostrovech zasaženo argentinskými bombami, které však neexplodovaly. Pokud by se lodi potopily, „britská kampaň by byla okamžitě poražena“. Fraga takové závěry odmítá, neboť prý mísí informace taktického charakteru s vývojem strategickým, tedy konkrétní vojenské operace s dlouhodobým poměrem sil a kapacitou k prodlouženému boji. „Pokud by Argentinci měli více taktických úspěchů, válka by se prodloužila, ale neskončila by jinak,“ píše Fraga. USA a NATO by nedovolily ukázku takové vojenské slabosti v době studené války. Navíc bylo s ohledem na charakter operačního prostoru jasné, že klíčové je kontrolovat vzduch a moře. Od potopení argentinského křižníku Generála Belgrana však ovládali Britové moře a postupně se vyčerpávalo i statečně bojující argentinské letectvo.
Fidel Castro v deníku Granma z 9. dubna otiskl další ze svých reflexí. Článek nazvaný Iluze Stephena Harpera se věnuje chystanému setkání prezidentů amerických států v kolumbijské Cartageně a roli Kanady v Organizaci amerických států a v Latinské Americe. Kanady si prý Castro váží a vzpomíná na její vstřícný postoj ke Kubě, spočívající v udržování obchodních vztahů bez politického vměšování. Jelikož kubánská revoluce neohrozila kanadské zájmy, tato země se podle Castra „nestala komplicem ekonomické blokády, války a žoldácké invaze, již proti Kubě aplikovaly Spojené státy“. Zde však chvála končí a Castro začíná nejsevernější americký stát kritizovat. Kubánský vůdce zmiňuje zvláštní statut Kanady a její vazbu na Velkou Británii. V Organizaci amerických států je Kanada teprve od roku 1990 a nyní v jejím rámci čelí dilematu, jaký bude její postoj ke konfliktu mezi Argentinou a Velkou Británií o Malvínské ostrovy. Castro, směřující k latinskoamerickému publiku, vyzývá kanadského premiéra Harpera, ale i amerického prezidenta Obamu, aby se vyslovili jasně ke spravedlivému argentinskému požadavku na „obnovení suverenity Argentiny nad ostrovy“ a na vytěžování přírodního bohatství této země. Následně zmiňuje, jak byl překvapen, když zjistil, že kanadští investoři a těžební společnosti poškozují životní prostředí a tisíce obyvatel, k čemuž uvedl několik příkladů. Co by však kanadský premiér měl dle Castra vědět především, je fakt, že na summitu, na kterém si Obama oblékne typickou karibskou košili, zvanou guayabera, opět nebude asistovat Kuba, ačkoli uvedený typ košile pochází právě odtamtud.