Encyklopedie populárních žánrů

Filmový průmysl Koreje má za sebou léta restrukturalizace, která následovala v reakci na krizi z roku 2007. Tehdy došlo k rapidnímu poklesu zájmu o jihokorejské tituly v zahraničí i doma, a tudíž také k propadům řady předpokládaných blockbusterů s horentními rozpočty. Spásou se v následujících letech staly především středně nákladné snímky, které namísto aby stavěly na přeplacených hvězdách a nákladných spektáklech, vsadily na sílu originálně rozvedených žánrových premis a propracování postav. Diváci tento návrat ke kvalitám, jež na přelomu tisíciletí vynesly korejskou kinematografii na vrchol i do popředí zájmu zahraničních festivalů a distributorů, přijali s nadšením. Ostatně některé z těchto rozpočtově umírněných hitů se probojovaly až do první poloviny žebříčku padesáti nejnavštěvovanějších domácích snímků všech dob.

Kostýmní dramata a lokální sentiment

V uplynulém roce lze přinejmenším z hlediska návštěvnosti mluvit o renesanci zájmu publika. Ve zmiňovaném žebříčku domácích snímků nyní najdeme devět titulů s datem premiéry v roce 2012, přičemž doposud v tomto ohledu vedl rok 2005, z něhož je ve výčtu momentálně přítomno šest filmů. Dva loňské snímky navíc přesáhly hranici 10 milio­nů diváků: kostýmní drama Gwang­ hae, Wangi doin namja (Gwang­ hae: Muž, který se stal králem, 2012) a letní hvězdně obsazený žánrový mix Zloději (Dodookdeul, 2012), který dokonce o více než deset tisíc návštěvníků překonal dosavadní nejúspěšnější film všech dob, fenomenální žánrový experiment Mutant (Goimool, 2006), jenž zůstával šest let nepokořen s donedávna rekordní bilancí 13 019 740 diváků.

Úspěch Zlodějů můžeme vysvětlit ­jednak tím, že představují vyvrcholení ­tendencí jihokorejské kinematografie za poslední čtyři roky, ale také skrze to, že ilustrují jistý posun v diváckých preferencích. Během zlaté éry filmového průmyslu v Jižní Koreji, která probíhala v první polovině minulého desetiletí v návaznosti na masovou oblibu jihokorejské popkultury napříč jihovýchodní Asií a částečně i Západem, existovaly dva veskrze zaručené recepty na úspěch u domácího publika. Vedle nikterak překvapivé obliby výpravných „high concept“ spektáklů či kostýmních dramat se korejské publikum vyznačovalo silným zájmem o filmy výrazně cílící na lokální sentiment a rozvádějící národní témata. Popularitě se těšily snímky, v nichž žánrový základ obohacovaly ozvuky aktuálních politických a společenských fenoménů, vyloženou sázkou na jistotu pak byly příběhy reflektující rozdělení Korejského poloostrova na Sever a Jih. Mezi tituly s návštěvností nad pět milionů diváků jich najdeme celou řadu, namátkově uveďme průlomový špionážní akční thriller Shiri (1999), drama Pohraniční pásmo (Gongdong kyeongbi gooyeok JSA, 2000) Parka Chan­ wooka, rozvernou válečnou satiru Welcome to Dongmakgol (2005) či spektakulární válečné melodrama Pouta války (Taegeugki hwinalrimyeo, 2004). Ostatně také úspěch zmiňovaného Mutanta můžeme zčásti vysvětlovat množstvím obsažených motivů odkazujících k soudobé společnosti a mezinárodní politické pozici Koreje.

Geopolitické vazby a známé tváře

V posledních čtyřech letech jako by se však korejské publikum, přinejmenším z hlediska filmových preferencí, apolitizovalo. Byť nadále vznikají snímky tematizující geopolitické vazby či události z dvacátého století, mezi padesát nejnavštěvovanějších filmů se dostala už pouze nostalgická komedie Sunny (2011), kde je doba vojenské diktatury osmdesátých let vyobrazena s pelíškovskou naivitou, a parťácký akčňák Euihyeongje (Pokrevní bratři, 2010), v němž konflikt Severu a Jihu vyústí do prostince selankovitého sjednocení. Naopak výpravná válečná melodramata jako My Way (2011) a Přední linie (Gojijeon, 2011) či ambiciózní thriller se sociálně­ politickým základem Žluté moře (Hwanghae, 2010) se navzdory očekáváním nesetkaly s větším diváckým zájmem.

Zloději naproti tomu představují ideální eskapistickou podívanou, jejíž tvůrci nicméně nerezignovali na ambice a tvůrčí přístup. Snímek o krádeži cenného diamantu skupinou profesionálních lupičů a podvodníků bývá označován za korejskou variaci na Dannyho parťáky (Ocean’s Eleven, 2001), což platí pouze částečně. S hitem režírovaným Stevenem Soderberghem, potažmo s celým žánrem heist movies (filmy pojednávající o plánování a provedení sofistikované loupeže) má korejský titul společný jen právě konstatovaný koncept. Pohled na jeho plakát sugeruje návrat do dob, kdy byl korejský filmový průmysl na vrcholu – bok po boku zde stojí jedny z největších hvězd současnosti i tehdejší doby. Vyprávění navíc zohledňuje hereckou image či charakterové škatulky jednotlivých představitelů, čímž ještě umocňuje dojem z promenády známých tváří. Návrat ke zlaté éře byl evidentně naplněn i z finančního hlediska, neboť rozpočet filmu byl kvůli gážím hvězd ještě vyšší než u spektáklů oplývajících speciálními efekty.

Žánrové esence a líbivé atrakce

Podobně jako si odlišné osobnosti herců a hereček podmiňují tón jednotlivých sekvencí podle toho, která z deseti hlavních postav zrovna stojí v centru pozornosti, ani žánrové ukotvení snímku se neomezuje pouze na nevázaný heist movie. Vyprávění Zlodějů vlastně představuje encyklopedii populárních žánrů – jeden žánr se plynule přelévá do druhého a každý z nich je ohlodaný až na kost. Pasáže charakteristické pro zastřešující žánr jsou tak prokládány komediálními výstupy, procítěným melodramatem, generačním hašteřením i nádechem romantiky a až v poslední třetině se styl snímku přepne do akčního thrilleru. Vrcholem je dlouhá závěrečná konfrontace několika zainteresovaných stran, jež vyústí v sáhodlouhou přestřelku s dech beroucí choreografií, odehrávající se ve zdánlivě obyčejném interiérovém i exteriérovém prostředí. Při tom všem zůstává základním stavebním prvkem snímku silný scénář s důrazem na postavy.

Zatímco v Hollywoodu by se na psaní takto mnohovrstevnatého vyprávění pro komerční film vystřídala celá skupina scenáristů, Zloději jsou překvapivě de facto autorským projektem – režisér Choi Dong­ hoon spolupracoval pouze s debutujícím spoluscenáristou Lee Gi­ cheolem. Snímek ostatně vykazuje stejné vlastnosti jako jeho předchozí projekty. Choi je uznávaný v prvé řadě jako scenárista se schopností inovovat výchozí žánry svých příběhů, ale také spřádat komplikovaná a záměrně matoucí vyprávění. Na rozdíl od mezinárodně uznávaných režisérů jako Bong Joon­ ho či Kim Ji­ woon spoléhá Choi více na líbivé atrakce a oslňování diváků. Přestože jeho tvorba spadá do bezpečných mantinelů mainstreamové zábavy, osobitost a filmařské i vypravěčské kvality mu rozhodně nelze upřít. Choi navíc není žádný sezonní zázrak – v první polovině žebříčku nejnavštěvovanějších filmů má vedle Zlodějů také dynamický snímek o karetních švindlířích Tajja (2006) a absurdní akční fantasy Jeon Woochi (2009). Svým loňským úspěchem se pouze definitivně začlenil mezi bedlivě sledované korejské autorské filmaře se specializací na žánrovou podívanou, kteří udávají směr celému průmyslu.

Autor je filmový publicista a dramaturg.