Metafyzika, fideismus, spekulace

Myšlení ancestrality je myšlením světa bez myšlení, světa bez darování světa. Jsme tedy nuceni vzdát se ontologického předpokladu moderního člověka, dle kterého bytí je být korelátem. Naopak bychom měli pochopit, jakým způsobem myšlení může vést k tomu, co není korelováno, tzn. ke světu, který trvá, aniž by nám byl dán. Zjistit, jakým způsobem myšlení vede k absolutnu, k bytí natolik odpoutanému (v prvotním smyslu slova absolutus), natolik oddělenému od myšlení, že se nám nabízí jako zcela nezávislé na nás samotných – že existuje nezávisle na naší existenci. Následkem tohoto hledání je skutečnost, že myšlení ancestrality vyžaduje, abychom znovu navázali na myšlení absolutna. Právě pomocí ancestrality totiž můžeme pochopit a ospravedlnit diskurs experimentální vědy – a to aniž bychom se vzdali filosofie snažící se svou vlastní silou objevit absolutní pravdu, či aniž bychom, jak by si to přáli mnozí pozitivisté, odmítli hledání absolutna ve chvíli, kdy nám věda sama poskytuje objev zdroje svého vlastního absolutna. Protože pokud bychom nemohli myslet nic absolutního, nemohli bychom dát smysl ancestralitě, a tudíž by ani věda, která ji zkoumá, neměla smysl.

Je tedy třeba navázat na nároky na poznání absolutna a vzdát se transcendentna, které zakazuje jeho možnost. Znamená to tedy, že bychom se měli znovu stát pre­ kritickými, dogmatickými filosofy? Veškeré obtíže spočívají v tom, že se nám tento návrat již nezdá možný, že se nemůžeme stát ani metafyziky, ani dogmatiky. Můžeme být pouze dědici kantismu. Přesto to vypadalo, jako bychom hájili karteziánskou, dogmatickou tezi – tedy rozdíl mezi primárními a sekundárními vlastnostmi – proti její kritické diskvalifikaci. Tato obrana však již nemůže stát na karteziánské argumentaci, která je nevyhnutelně zastaralá. (…)

Absolutní nutnost bez absolutního jsoucna

Pokud lze jakoukoliv dogmatickou metafyziku charakterizovat tezí, že alespoň jedno jsoucno je absolutně nutné (teze reálné nutnosti), zdá se, že metafyzika se dovrší ve chvíli, kdy prohlásí, že veškeré jsoucno je absolutně nutné (princip důvodu). Zavrhnutí dogmatické metafyziky je naopak zavrhnutím jakékoliv skutečné nutnosti, tedy nejen principu důvodu, ale i ontologického důkazu, jež byly spojnicí dovolující systému reálné nutnosti, aby se uzavřel sám do sebe. Toto odmítnutí spočívá v přesvědčení, že neexistuje žádný legitimní způsob, jímž by se dalo dokázat, že dané jsoucno musí bezpodmínečně existovat. Zamítnutí dogmatismu je navíc minimální podmínkou jakékoliv kritiky ideologií, alespoň pokud není jako ideologie označována jakákoliv chybná reprezentace, ale spíše jakákoliv forma pseudoracionality snažící se dokázat, že to, co momentálně existuje, musí nutně existovat. Kritika ideologií v podstatě vždy spočívá v důkazu, že daná sociální situa­ce, prezentovaná jako nevyhnutelná, je ve skutečnosti kontingentní. Tato kritika se často spojuje s kritikou metafyziky, jež je definována jako klamná produkce nutných jsoucen. Naším cílem zde však není zpochybnit současný zánik metafyziky. Dogmatismus předstírající, že tento Bůh, tento svět, historie či politický režim musí nutně být, a to být takové, jaké jsou, zkrátka takovýabsolutismus patří do myšlenkového období, do nějž by nebylo žádoucí se vracet.

Podmínky vyřešení otázky ancestrality se tedy upřesňují a zužují zároveň. Chceme­ li zachovat smysl ancestrálních výroků, aniž bychom sklouzli k dogmatismu, musíme objevit absolutní nutnost, která nevede k žádnému absolutnímu jsoucnu. Jinými slovy musíme myslet absolutní nutnost, aniž bychom mysleli cokoliv, co by bylo absolutní nutností. Nechme prozatím stranou tento výrok podobající se paradoxu. Buďme nyní pouze přesvědčeni, že nemáme na výběr: pokud nevěříme v neomezenou platnost principu důvodu jakožto ontologického důkazu, ani nevěříme korelačním výkladům ancestrálna, nezbývá nám než hledat řešení ve výroku, jakým je absolutno bez absolutního jsoucna.

Nazvěme tedy spekulativní jakékoliv myšlení, jež se nás snaží dovést obecně k absolutnu, a metafyzikou nazvěme jakékoliv myšlení, jež se nás snaží dovést k absolutnímu jsoucnu – či se snaží dosáhnout na absolutno pomocí principu důvodu. Pokud je každá metafyzika ze své podstaty spekulativní, naším cílem je prokázat, že každá spekulace není metafyzická, že každé absolutno není dogmatické. Lze si tak představit myšlení absolutorní, které by nebylo absolutistické. Otázka ancestrality je pak nevyhnutelně spojena s kritikou tzv. dezabsolutorního důsledku, tedy toho, co prohlašuje, že pokud je metafyzika již zastaralá, absolutno je zastaralé také. Pouze vyvrácení úsudku ztotožňujícího konec dogmatické metafyziky s koncem absolutna nám může pomoci objasnit paradox archifosilie.

Kantův slabý korelacionismus

Nejdřív bychom však měli objasnit tu nejpřísnější a zároveň momentálně asi nejsoučasnější formu korelacionismu. Pouze pokud se střetneme s tím nejradikálnějším typem korelace, zjistíme, zdali je dezabsolutizace opravdu nepřekonatelnou mezí filosofie.

Zmínili jsme, že kantovské transcendentno šlo označit jako slabý korelacionismus. Proč? Protože tento kriticismus nezapovídá jakýkoliv vztah myšlení k absolutnu. Vylučuje jakékoliv poznání věci o sobě (jakoukoliv aplikaci kategorií myšlení na nadsmyslové), ale zachovává přitom myslitelnost věci o sobě. Dle Kanta víme tedy a priori, že věc o sobě je neprotikladná a že opravdu existuje. Silný typ korelacionismu naopak předpokládá, že je nejen nelegitimní předstírat, že můžeme poznat věc o sobě, ale že je zrovna tak nelegitimní doufat, že bychom ji mohli myslet. Hlavní argument této delegitimace je jednoduchý a známý, jedná se opět o tzv. korelační kruh [nemožnost myšlení dosáhnout na věc o sobě, protože se vždy již nachází ve vztahu pro nás – pozn. red.]. Protože jaký zázračný kantovský myšlenkový pochod by dokázal vystoupit sám ze sebe, aby se přesvědčil, že to, co pro nás je nemyslitelné, je ze své podstaty nemožné? I kdyby byl protiklad nemyslitelný, co by Kantovi mohlo poskytnout záruku, že neexistuje žádný Bůh, který by mohl uskutečnit protiklad pravdivým?

Kant tvrdí, že neznáme nic z věci o sobě, ale přitom ji podřizuje domněle prázdné zásadě neprotikladnosti. Víra v naši schopnost proniknout tak hluboko do věci o sobě, abychom věděli, že boží moc nedokáže překonat logickou nesrovnalost, by se však mohla zdát namyšlená. Silný korelacionismus neobhajuje existenci všemocného Boha, nýbrž diskvalifikuje jakékoliv vyvrácení jeho možné existence.

Silný korelacionismus – obsah a akt myšlení

Měli bychom se střetnout právě se silným typem korelacionismu, protože právě ten nejneoblomněji zapovídá možnost myslet to, co je, když myšlení není. Tento typ je založen na dvou předpokladech, z nichž ten první byl již dostatečně rozebrán, zatímco ten druhý zkoumán ještě nebyl.

Prvním předpokladem korelacionismu je teze, že obsah myšlení a akt myšlení jsou ze své podstaty neodlučitelné. Vždy máme co činit pouze s tím, co se dává myšlení, a nikoliv se samotným trvajícím bytím.

Tento předpoklad diskvalifikuje jakákoliv materialistická či realistická absolutna. Každý materialismus, který by chtěl být spekulativní – to znamená, že by z určitého druhu jsoucna bez myšlení udělal absolutní skutečnost –, by musel prohlásit, že myšlení není nutné (tedy že může existovat cosi bez myšlení) a že myšlení je schopné myslet to, co má být, ve chvíli, kdy myšlení neexistuje. Pokud se materialismus tedy vydá na cestu spekulace, musí věřit, že je možné myslet danou skutečnost, a oprostit se přitom od faktu, že ji myslíme.

Tak to činí např. epikureismus, paradigma materialismu, který předpokládá, že myšlení může pomocí pojmů, jako jsou prázdno či atom, dosáhnout na absolutní podstatu všech věcí. Tato podstata zde přitom není korelována aktem myšlení, jelikož samotná existence myšlení je čistě náhodná, dokonce i směsice atomů jsou kontingentní (sami bohové jsou dělitelní), tzn. nejsou esencí existence základních složek světa.

Korelační pohled se naopak snaží dokázat, že není možné abstrahovat ze skutečnosti fakt, že se vždy již danému jsoucnu dává. Není myslitelné nic, co by se vždy již něčemu nedávalo, svět si nelze představit bez jsoucna, které by bylo schopné přijmout tento dar. Nemůžeme myslet svět bez jsoucna, které by ho bylo schopné tušit, hovořit o něm či o něm smýšlet. Tento první předpoklad silného typu lze nazvat převahou neodděleného či převahou korelátu.

Silný korelacionismus a vitalismus

Důležitější pro nás však bude druhý předpoklad silného typu korelacionismu. Zde musí silný korelacionismus zlikvidovat druh absolutna působící strašněji a soudržněji než ten první. Tato druhá metafyzická kategorie, kterou jsme nastínili v první kapitole knihy, spočívá v tom, že sama korelace je absolutizována. Argumentaci by šlo shrnout zhruba takto: řekněme, že kantovská věc o sobě je nejen nepoznatelná, ale i nemyslitelná. Zdálo by se tedy rozumnější zrušit zcela myšlenku věci o sobě. Je­ li věc o sobě nemyslitelná, není v ní žádná pravda, a je ji tedy třeba odstranit ve prospěch pouhého subjekt­ objektového vztahu anebo jiné, důležitější korelace. Takový druh metafyziky si tedy bude vybírat různé prvky subjektivity, ale zároveň bude charakterizován zvěcněním vztahů vědomí, intelektu či života. (…)

I když vitalistická zvěcnění korelátu (Nie­tzsche, Deleuze) bývají obvykle charakterizována jako kritiky subjektu či metafyziky, mají se spekulativním idealismem společný dvojí předpoklad zaručující, že nebudou ztotožňovány s naivním realismem či snad s určitým druhem transcendentálního idealismu. Za prvé: nemůže existovat nic, co by nebylo určitým druhem vztahu ke světu (Epikurův atom bez inteligence, vůle či života je tedy nemožný); za druhé: tento výrok má být chápán v absolutním slova smyslu, nikoliv pouze ve vztahu k našemu vědomí.

Převaha neodděleného se stala natolik mocnou, že dokonce i spekulativnímu materialismu v dnešní době vládnou tyto antiracio­nalistické doktríny vůle a života – a to na účet materialismu hmoty, který by vzal vážně možnost, že v anorganické hmotě není nic živého či záměrného. Spor metafyzik Života a metafyzik Ducha tedy ve skutečnosti skrývá hlubokou shodu zděděnou z transcendentalismu: to, co je zcela asubjektivní, nemůže existovat.

Pokud se tedy korelacionista může snadno zbavit svého „vnějšího“ nepřítele­ realisty, je pro něj velmi těžké se zbavit nepřítele vnitřního, jímž je subjektivní idealista. Ve jménu čeho by mohl prohlásit, že něco existuje mimo naši reprezentaci, když právě toto mimo je dle něj zcela nepřístupné myšlení? Právě zde mu poslouží zmíněný druhý předpoklad, jímž je fakticita korelátu. (…)

Fakticita a kontingence

Kontingence znamená fakt, že fyzikální zákony dovolují lhostejně dané události, aby se stala či nestala. Dovolují danému jsoucnu, aby přetrvalo, zaniklo či se objevilo. Fakticita se naopak týká daných tzv. ­strukturálních neměnných veličin světa. Neměnné veličiny se liší v různých typech korelacionismu, vždy však zastávají roli jakéhosi minimálního uspořádání reprezentace: příčinnost, logické zákony, formy vnímání. Tyto struktury jsou nehybné, nikdy nezakoušíme jejich proměnu, v případě logických zákonů si jejich změnu ani nemůžeme představit. Přestože jsou stálé, jsou pouhým faktem, a nikoliv absolutnem, jelikož není možné prokázat jejich nutnost. Jejich fakticita se projevuje tak, že mohou podléhat pouze popisné promluvě, nikoli promluvě zakládající. Jde však o fakt, který, na rozdíl od empirických faktů, jejichž jiné bytí je možno zakoušet, neposkytuje žádné pozitivní vědění. Zatímco kontingence je věděním, že dané jsoucno světa by mohlo být jiné, fakticita je pouhou ignorancí korelační struktury, že věc musí být, tak jak je. (…)

Dezuniverzalizace myšlení?

Lze si tedy představit dva typy silného korelacionismu, které si protiřečí v otázce, zdali je dezabsolutizace myšlení zároveň jeho dezuniverzalizací. Filosofové snažící se odpovědět negativně se budou odkazovat na dědictví kriticismu. Pokusí se, zrovna tak jako Kant, stanovit univerzální podmínky našeho vztahu ke světu – ať půjde o podmínky experimentální vědy, podmínky jazykové komunikace mezi jedinci, podmínky nazírání existence atd. Silný korelacionismus, následující kritickou tradici, se neodváží ospravedlňovat univerzalitu neprotikladnosti její předpokládanou absolutností: místo toho, aby z ní udělal vlastnost věci samotné, ji promění například v univerzální podmínku intersubjektivní komunikace nebo sdělitelnosti dané věci – to znamená v pravidlo myslitelného, nikoliv možného.

Filosofové, již jsou zastánci postmodernity či radikální konečnosti, prohlásí naopak, že jakékoliv univerzálno je pouhým ­mystifikačním zbytkem staré metafyziky. Podle nich bude třeba myslet fakticitu našeho vztahu ke světu jako eventuálně proměnitelnou, ukončenou situaci, u níž by bylo marné věřit, že bychom se z ní mohli vymanit do té míry, abychom dospěli k vyjádřením platným pro každého člověka, každou dobu či každé místo. Korelace určující náš svět tak budou ztotožněny se situací příznačnou pro danou epochu historie bytí, pro životní formu vybavenou svými vlastními jazykovými hrami či pro určité kulturní a interpretativní společenství.

Legitimní je tak pro oba typy pouze následující otázka: mělo by omezení našeho vědění o vztahu, který zaujímáme ke světu, dojít tak daleko, že by diskvalifikovalo i samotnou možnost univerzální promluvy o povaze tohoto vztahu? Oba typy se shodnou na odstranění nepodmíněné nutnosti, jediná otázka se nyní týká statutu podmíněné nutnosti korelace, neboli možností toho, co je nám dáno, a jazyka. Metafyzický výrok: pokud dané jsoucno je takové, tak musí být absolutně, ustupuje postmetafyzickému výroku: pokud se dané jsoucno dává bezprostředně jako takové (sdělitelné, viditelné), nachází se obecně v takovém stavu (naznačené, neprotikladné atd.). To znamená, ne x je takové, tedy musí být, ale x je nám dáno jako takové, a proto se nachází v takovém stavu. Debata se tak týká pouze určení těchto stavů, tedy například existence či neexistence univerzálního stavu jazyka, a ne existence toho, co je nám dáno.

Konec metafyziky, návrat náboženství

Silný korelacionismus není svými zastánci vždy tematizován, jeho současnou výstižnost však lze spatřit v dnešní imunitě náboženských věr před omezeními konceptu. Který filosof by se snažil vyvrátit možnost Svaté trojice, protože by v ní objevil protiklad? Nepřipadal by nám filosof, který by označil Lévinasovo myšlení zcela Jiného za absurdní, protože není přístupné logice, jako zaprášený volnomyšlenkář, jenž není schopný pochopit jeho trefnost? Mnoho filosofů věří, že náboženskou víru nelze vyvrátit argumenty. Ne že by víra zůstávala vůči takové kritice ze své podstaty lhostejná, ale zdá se jim nelegitimní se do takového vyvracení pouštět. Zatímco příznivec Kanta věřící ve Svatou trojici by mohl dokázat, že trojice není protikladná, silný korelacionista prokáže pouze, že rozum nemá právo svými vlastními prostředky diskutovat o pravdivosti či lživosti daného dogmatu. Tato odchylka současných filosofů od kantovské pozice není bezvýznamná. Naznačuje výrazný posun, který se mezitím odehrál v našem chápání myšlení. Tento posun – od nepoznatelnosti věci o sobě k její nemyslitelnosti – předpokládá, že myšlení ospravedlňuje svým vlastním pohybem následující fakt: bytí se mu stalo natolik neprůzračné, že si o něm myslí, že je schopné přestoupit i ty nejzákladnější principy logu. Parmenidovský postulát („bytí a myšlení jsou to samé“) zůstával předpokladem veškeré filosofie, a to až ke Kantovi. Hlavní výchozí předpoklad silného korelacionismu naopak zní: bytí a myšlení by měly být myšleny jako schopné býti zcela jiné. A to neznamená, že by se korelacionista snažil vyslovit skutečnou nesouměřitelnost bytí a myšlení – např. existenci Boha nesouměřitelného s jakoukoliv konceptualizací –, protože to by předpokládalo znalost věci o sobě, kterou si zapovídá. Snaží se tedy vyjádřit natolik radikální fakticitu korelace bytí­ myšlení, že se cítí zbaven práva zakázat věci o sobě možnost být nesouměřitelnou s tím, co je myšlení schopné pojmout. S touto radikalizací korelace tedy nastává cosi, co by se dalo označit jako možná tot­ alterizace bytí a myšlení. Nemyslitelné nás zde může dovést pouze k naší vlastní neschopnosti myslet jinak, nikoliv k absolutní nemožnosti toho, aby vše bylo jinak.

Z toho tedy vyplývá, že výsledkem takového pohybu je zánik nároku myslet absolutno, ale nikoliv zánik absoluten. Korelacionistický rozum, jenž objevil, že je nenapravitelně ohraničen, tak legitimoval všechny diskursy předstírající, že se dotýkají absolutna, a to pod podmínkou, že se tyto diskursy nesnaží nijak racionálně doložit svou platnost. To, co dnes nazýváme koncem absoluten, je neodstranilo, ale spíš jim dalo přílišnou volnost. Filosofové dnes požadují pouze jedinou věc, a sice aby v absolutnech nezůstalo nic, co by se domáhalo racionality. Konec metafyziky pojatý jako dezabsolutizace myšlení tedy spočívá v tom, že myšlení legitimuje jakoukoliv náboženskou víru v absolutno (či víru poeticko­ náboženskou), pokud se tato víra dovolává pouze sebe samé. Jinými slovy, konec metafyziky, který vypudil z rozumu jakékoliv nároky na absolutno, nabyl tvaru vyhroceného návratu náboženství. A právě tak konec ideologií nabyl tvaru plného vítězství pobožnosti. Současné oživení víry má jistě hlubší historické příčiny než pouhý vývoj filosofie. Fakt, že se myšlení pod tlakem korelacionismu vzdalo práva kritizovat iracionálno, které se vztahuje k absolutnu, nesmí být podceněn vzhledem k dosahu tohoto fenoménu.

Z francouzského originálu Aprčs la finitude. Essai sur la nécessité de la contingence (Seuil, Paris 2006) vybrala a přeložila Jana Beránková.