Svět amerických Romů

V průběhu své profesní dráhy se americká kulturní antropoložka Anne Sutherlandová věnovala výzkumu kultury a společnosti Romů, ale provedla rovněž terénní výzkumy v Belize a Texasu. Vždy se přitom zaměřovala na otázky zachování kultury a formování kulturní identity. Výsledky svého bádání pak shrnula v knize Romové – neviditelní Američané (Gypsies, the Hidden Americans, 1986).

V této práci uceleným způsobem prezentuje kulturu a společnost amerických Romů a popisuje také metodologický rámec uskutečněného výzkumu, přiznává nezdary a vyjmenovává úskalí, jimž musela čelit. Zevrubně kupříkladu líčí, jak se jí dostávalo lživých odpovědí na její zvídavé otázky. Zájemce o metody a techniky antropologického terénního výzkumu nepochybně rovněž zaujmou barvitě popsané okolnosti, za nichž Sutherlandová terénní výzkum v Barvale od konce šedesátých let prováděla. Jen málokterý autor tehdy přiznával trampoty i selhání, jimž v průběhu terénního výzkumu čelil. Dnes se to pokládá za samozřejmost. Sutherlandovou provázely těžkosti při snaze navázat užší kontakt s Romy – její informátoři předstírali mentální retardaci, hluchotu či slepotu. Někteří dokonce popírali, že jsou Romové.

Gažo není vužo

Ve svém průkopnickém díle, kterému nechybí ani reflexivita, autorka uvádí čtenáře do bohatého světa významů romské kultury a sémantických struktur, na nichž stojí. Zevrubně popisuje společenské upořádání, vysvětluje a interpretuje ekonomické a sociální chování amerických Romů.

Ústřední binární opozicí, jež určuje sociální a symbolickou hranici romského světa, je Rom versus „gažo“. Gažo je vše, co není romské. Paralelní je distinkce „marime“ a „vužo“, doplněná o pojem „melalo“. Jedná se o koncepce poskvrnění, čistoty a nečistoty. Marime je veřejná poskvrna, jež může nastat následkem kontaktu s tím, co je pokládáno za nečisté, či se vším ze světa gažo. Vužo je naopak čistota a vztahuje se k lidem uvnitř sociální skupiny Romů. Melalo je „čistá špína“, jedná se o dočasnou nečistotu, třeba o ruce zašpiněné olejem. Koncepce marime a vužo se v jisté rovině vztahují k rozdílu mezi muži a ženami, ale také k průběhu životního cyklu. Tak například v čase šestinedělí je dítě marime a společně s matkou nemohou vstoupit do kontaktu s muži. Jinak však dítě může být leda melalo. Děti proto například mohou konzumovat jídlo připravené gaži, aniž by se tím vystavovaly riziku marime. S poklesem sexuální energie stárnutím se lidé stávají ztělesněním morálky, požívají úcty a na­plňují ­ideál vužo.

Gažové každopádně představují „sociální a morální protiklad Romů“ – vše patřící do světa gažo je marime. Platí to o jídle, bydlení či sociálních a sexuálních vztazích. Gažové jsou „sociálními outsidery“, proto kontakty s nimi Romové omezují na nezbytné minimum. Obvykle navazují s gaži toliko vztahy ekonomické povahy. Pobytem mezi gaži se Romové dostávají do sociální izolace a vystavují se riziku marime. Také proto zpravidla odmítají pro ně pracovat a rizikový je i pobyt v institucích, jako je kupříkladu škola.

Tyto výklady nepochybně hluboce zaujmou čtenáře, kteří si oblíbili teorie symbolické antropologie. Obzvláště zajímavé je číst dílo Sutherlandové v návaznosti na knihu britské sociální antropoložky Mary Douglasové Čistota a nebezpečí (1966, česky 2014), v němž podala nadčasový výklad špíny, poskvrnění, čistoty a tabu.

Spodky a svršky

Zevrubně se Sutherlandová věnovala ­rovněž symbolice těla. Autorka zjistila, že podle Romů vede hranice čistoty v úrovni pasu. Tělo od pasu nahoru je vužo, zatímco spodní část těla se považuje za marime. Mezi oběma částmi prostředkují ruce, jež mohou tudíž být vužo, ale mohou se stát i marime. Rozlišení čistých a nečistých částí těla – v němž ovšem gažové selhávají – se promítá do každodenních činností i sociálních vztahů. Tak například spodky a svršky se perou odděleně, sukně mohou znečistit muže, a ti se jich proto nikdy nedotýkají. Členění těla na části vužo a marime se projevuje také v chápání tělesných výměšků. Ty z horní poloviny těla, jako jsou slzy, sliny, ale také zvratky, se pokládají za vužo a mají i léčebný či ochranný charakter. Koresponduje to se závěrem Douglasové, jež tvrdila, že univerzálně se zadním a nižším tělesným otvorům připisuje nižší hodnota než vyšším.

Ačkoli kniha v originále vyšla poprvé již téměř před třiceti lety, má nepochybně stále co nabídnout zájemcům o studium historie, společnosti a kultury Romů. Nelze přirozeně tvrdit, že američtí Romové zůstali takoví, jak se o nich v knize Romové – neviditelní Američané dočteme. A už vůbec nelze tvrdit, že co napsala Sutherlandová o amerických Romech před třiceti lety, platí o současných Romech v Česku. Přesto by po knize měli sáhnout i sociální pracovníci. Získali by nepochybně lepší porozumění pro sociální a ekonomické chování českých Romů. Ostatně četba by neuškodila ani českým xenofobům a rasistům.

Poznamenejme ještě, že překladatelka i editoři se úspěšně popasovali s užíváním označení Rom a Cikán, jež se v českém odborném prostředí opakovaně stala předmětem ostrých odborných polemik. Snad budou v českém jazyce vycházet i další podobně kvalitní a nepředpojatá antropologická díla o Romech. Zatím bohužel nelze hovořit o normě.

Autor je antropolog.