Jak vypadá povinná volební účast v praxi a co pro voliče přináší, se mohou dočíst čtenáři brazilského deníku O Globo z 27. prosince 2012 (v Brazílii je zákonem stanovena povinnost se k volbám dostavit, nikoli však odevzdat platný lístek). Jak noviny uvádějí, voliči, kteří se nezúčastnili druhého kola obecních voleb na konci října, musí do pátku 28. 12. vysvětlit svou absenci. Podle brazilských zákonů musí každý, kdo nepřijde k volební urně, zdůvodnit své ignorování voleb do šedesáti dnů soudu ve svém volebním obvodu. Osobně pak může volič tento přestupek vysvětlit v jakémkoli jiném volebním obvodu. Z 31 725 967 voličů, kteří měli odevzdat svůj hlas, se druhého kola nezúčastnilo přes šest milionů lidí, z nichž pouze 712 169 vysvětlilo důvody své neúčasti přímo ve volební den.
V Brazílii je aktivní volební právo stanoveno již od šestnácti let, ale až od osmnácti je povinné, přičemž tato povinnost občanovi zůstává až do dosažení sedmdesáti let. Brazilský občan může svou neúčast doložit potvrzením od lékaře či dokladem o cestě, ale nikoli třeba dokladem od zaměstnavatele. Ten musí svým zaměstnancům účast u voleb umožnit. Pouze někteří státní zaměstnanci a vojáci mají možnost omluvit se z „pracovních důvodů“. Pokud se volič neomluví nebo pokud je jeho omluva soudcem zamítnuta, může mu soud vyměřit pokutu ve výši půl až jeden a půl dolaru. Soudce má však možnost tuto pokutu zvýšit podle příjmu absentéra až na šestnáct dolarů. Voliči, kteří se nedostaví k volbám třikrát po sobě bez řádných důvodů, jsou vyřazeni z volebních seznamů. Stejně tak ten, kdo nemá čerstvé potvrzení o volební účasti, nemůže nastoupit do státní správy, na veřejnou univerzitu, nedostane cestovní pas, úvěr od státní banky, nemluvě o tom, že mu stát nevydá brazilský ekvivalent občanského průkazu.
Nikaragujský pravicový a vůči (pseudo)sandinistické a verbálně levicové vládě Daniela Ortegy velmi kritický deník La Prensa (27. 12.) přetiskuje úryvky článku, který ve Wall Street Journal napsala Mary Anastasia O’Gradyová, jež ostře kritizovala jmenování Johna Kerryho ministrem zahraničí Obamovy vlády. Podle komentátorky listu, spřízněného ideově s La Prensou, nelze v případě Kerryho očekávat, že by na jih od amerických hranic šířil demokracii, neboť v osmdesátých letech byl nakloněn prokomunistické sandinistické „diktatuře“ v Nikaragui a jeho podpora exportu amerických hodnot je prý velmi slabá. Kerry rozhodně není odpůrcem intervencí, cituje s chutí La Prensa O’Gradyovou, naopak chce intervenovat ve prospěch špatných vlád a zloduchů, kteří odpovídají jeho levicové vizi světa.
V nikaragujském případě se Kerry údajně provinil tím, že v roce 1985 vedl delegaci kongresmanů, kteří se sešli s Ortegou a jinými sandinistickými činiteli a po návratu horovali pro ukončení amerického embarga na tento malý středoamerický stát a pro ukončení podpory protisandinistických partyzánů, tzv. contras. To se mu ve Sněmovně reprezentantů podařilo a Ortega si o den později odletěl do Moskvy pro velký finanční úvěr. Kerry se také v roce 2004 vyjádřil, že některé požadavky kolumbijských partyzánů jsou „legitimní“. La Prensa výběrem komentáře, z něhož sestavila „hrozivou“ vizi, stejně jako titulkem „Kerryho stopa v Nikaragui“ ukazuje, že levice a levicovost mají ve vybraných latinskoamerických médiích stále velmi širokou a poněkud osobitou definici.
Osobité je bezesporu i pojetí levice v Bolívii, přinejmenším ze „západního“ úhlu pohledu. Deník La Razón 22. prosince informoval o politickém a svého druhu i religiózním aktu, který se konal na mytickém ostrově Isla del Sol na jezeře Titicaca. V rámci oslavy slunovratu, který ohlašoval příchod nového času (Pachakuti), zde před zhruba pěti tisíci účastníky a za přítomnosti indiánských kněží vydal prezident Evo Morales manifest „za život a proti divokému kapitalismu“. Podle bolivijského prezidenta začíná konec kapitalistického systému a počátek nové kultury „dobrého žití“, která zasáhne všechny společnosti, především ty na jihu planety. Morales kapitalismu vytkl vytvoření společnosti „plýtvání a konzumu“. Bolívie však tento životní styl odmítá a chce uplatňovat zásady humanity a Matky Země. Pro úplné dosažení tohoto cíle je prý potřeba deseti prezidentských mandátů.
V Bolívii se v rámci tohoto procesu má uplatňovat nová demokracie, která posílí chudé a bude vládou nikoli většiny či menšiny, ale konsenzu. Základní služby a znárodňování jsou lidským právem a všechny národy by měly více respektovat menšinové kultury. Vyspělé státy dluží zbytku světa peníze za ničení životního prostředí a mají se též zbavit svého monopolu na technologie. Ekonomiky rozvojových zemí by se měly mnohem více etatizovat, především v oblasti těžby surovin, a směřovat k industrializaci. Zájmy těchto chudých zemí nemůže hájit OSN, ale jiná speciální organizace, sdružující chudé společnosti a komunity. Moralesovými slovy: „Politická aktivita je službou životu a obnovení starobylých zásad: nekrást, nebýt líný a nepochlebovat.“ Moralesův ministr zahraničí Choquehuanca pak účastníky uvítal v době, která „ukončí časy egoismu, individualismu, závisti, rozdělení, špatnosti a strachu“.
Legalizace marihuany je tématem posledních měsíců v Uruguayi. Jak píše madridský El País(19. 12.), uruguayský levicový prezident José „Pepe“ Mújica zastavil vlastní projekt zákona, který by marihuanu zbavil puncu ilegální látky, když prohlásil, že „společnost na to není zralá“.Lidé musí podle něho chápat, že „střelbou a zavíráním lidí do basy děláme jedinou věc: darujeme obchodníkům s narkotiky trh“. Zatím však tato věc obyvatelům jeho země prý není zřejmá. Za Mújicovým rozhodnutím však podle listu stojí i jiné faktory. První zmiňuje sám prezident: šedesát čtyři procent Uruguayců je proti legalizaci. Ta však nemá jasnou podporu ani v prezidentově levicové alianci, Široké frontě, a už vůbec ne u jeho možného nástupce, exprezidenta Tabaré Vázqueze. Mújica původně chtěl, aby stát byl jediným producentem a distributorem marihuany, ale nakonec do zákona zapracoval i opoziční návrh na možnost domácího pěstování. Současně zákon podmínil alespoň šedesátiprocentní podporou populace. Podle kritiků však sám nikdy moc nevěřil v to, že by uspěl.