Románek z podsvětí

První

Teď jsem matka a také vdaná žena, ale donedávna jsem byla delikventka. S bratrem jsme už dávno osiřeli. Tím se do jisté míry dá leccos ospravedlnit. Nikoho jsme neměli. A všechno se seběhlo náhle, ze dne na den.

Naši rodiče zahynuli při automobilové nehodě na první dovolené, kterou si chtěli užít sami, někde u Neapole, myslím, nebo na nějaké jiné příšerné jižanské silnici. Měli jsme žlutý fiat, sice z bazaru, ale vypadal jako nový. Zbyla z něj jen hromada šedého šrotu. Když jsem ho uviděla na policejním odstavném parkovišti vedle dalších nabouraných aut, zeptala jsem se bratra, jakou měl vlastně barvu.

„Nebyl žlutý?“

Bratr přisvědčil, jasně, že byl žlutý, ale předtím. Před nehodou. Bouračky barvu deformují – nebo deformují náš způsob vnímání barvy. Nevím, co tím myslel. Zeptala jsem se ho. Odpověděl: Světlo… Barvu… Všechno. Napadlo mě, že je tím neštěstím, chudák, víc zasažený než já.

Tu noc jsme přespali v hotelu a nazítří jsme se vrátili vlakem do Říma s tím, co zbylo z našich rodičů, v doprovodu sociální pracovnice nebo vychovatelky nebo psycholožky, už nevím, ptal se jí bratr, co vlastně je, já jsem odpověď nezaslechla, protože jsem se dívala oknem na krajinu.

Na pohřeb přišla jenom jedna teta, matčina sestra, a s ní její příšerné dcery. Dívala jsem se na tetu celou dobu (stejně to netrvalo moc dlouho) a nejednou se mi zdálo, že se jí na rtech rýsuje náznak úsměvu, někdy přímo otevřený úsměv, a tehdy mi došlo (ačkoli ve skutečnosti jsem to věděla už dávno), že jsme s bratrem na světě sami. Pohřeb se odehrál rychle. U brány hřbitova jsme pak políbili tetu a sestřenice a nikdy víc jsme je neviděli. Cestou k nejbližší stanici metra jsem bratrovi řekla, že se teta usmívala, ne­ li přímo chechtala, když zřízenci ukládali urny do příslušných výklenků kolumbária. Odpověděl, že si toho také všiml.

Od té chvíle se naše dny změnily. Myslím plynutí dnů. Chci říct to, co dny spojuje a zároveň mezi nimi vyznačuje hranici. Najednou přestala existovat noc a všechno bylo neustálé slunce a světlo. Zprvu jsem si myslela, že to je důsledek únavy, šoku vyvolaného náhlým zmizením rodičů, ale když jsem to probírala s bratrem, řekl mi, že se mu děje totéž. Slunce, světlo a vybuchující okna.

Dokonce mě napadlo, že asi máme brzy umřít.

Náš život však pokračoval v kolejích vyjetých před smrtí rodičů. Každé ráno jsme chodili do školy. Bavili jsme se s těmi, které jsme považovali za své kamarády. Učili jsme se, sice ne moc, ale přece jen jsme studovali. Po nepříliš složitých formalitách jsme zdědili otcův důchod. Domnívali jsme se, že nám náleží víc, a podali jsme protest. Jednou dopoledne jsme seděli před nějakým úředníkem, který se nám pokoušel vysvětlit, proč otec zaživa bral tolik a tolik, ale nám z toho po jeho smrti patří jen necelá polovina, a bratr se zničehonic rozplakal. Začal úředníkovi nadávat a já ho musela odvléct z kanceláře. To není spravedlivé, řval. Je to podle zákona, zaslechla jsem za zády soustrastného úředníka.

Začala jsem si hledat práci. Každé ráno jsem kupovala noviny, o přestávce jsem si ve škole pročítala pracovní nabídky a podtrhávala si, co mě zaujalo. Pak jsem doma zhltla něco k obědu a odpoledne jsem obcházela všechny zatržené adresy. Většinou se více či méně otevřeně nabízela práce kurvy, jenže já kurva nejsem, delikventka ano, ale děvka ne.

Pak jsem jednoho dne sehnala práci v kadeřnictví. Myla jsem hlavy. Nestříhala jsem, zato však sledovala, jak se to dělá, a připravovala jsem se do budoucna. Bratr mi řekl, že pracovat je blbost, že si vystačíme se sirotčím důchodem a můžeme si šťastně žít. Sirotci, takové směšné slovo. Začali jsme počítat. Skutečně se z toho dalo žít, ale museli bychom si spoustu věcí odříct. Bratr prohlásil, že si může odříct tři jídla denně. Podívala jsem se na něho, nevěděla jsem, jestli mluví vážně nebo žertuje.

„Kolikrát denně jíš?“

„Třikrát. Čtyřikrát.“

„A kolikrát hodláš jíst v budoucnu?“

„Jednou.“

Po týdnu začal bratr pracovat ve fit centru. Když se večer vrátil domů, povídali jsme si a dělali plány. Začala jsem snít o tom, že bych si otevřela vlastní kadeřnictví. Měla jsem důvody se domnívat, že nejlepší vyhlídky mají malá kadeřnictví, malé módní butiky, malé prodejny hudebnin, maličké bary s vybranou klientelou. Bratr tvrdil, že budoucnost má hlavně informatika, ale jelikož pracoval v tělocvičně (zametal, drhnul podlahu a záchody), začal cvičit s činkami a posilovat nejrůznější svaly.

Postupně jsme začali zanedbávat studium. Občas jsem ráno neodešla do školy já (nemohla jsem snést neustálé světlo), jindy zase bratr. Jak plynuly dny, začali jsme zůstávat dopoledne doma oba, stýskalo se nám po škole, ale nedokázali jsme vyjít na ulici, nasednout do autobusu, vstoupit do třídy a otevřít sešity a knihy, z nichž jsme se neměli co naučit.

Zabíjeli jsme čas koukáním na televizi, nejdřív na debaty, potom na kreslené filmy a nakonec na dopolední programy, v nichž moderátoři zpovídali slavné lidi, bavili se s nimi a přinášeli o nich různé drby. Ale o tom až později. Televize a video hrají v tomto příběhu důležitou roli. Ještě dnes občas k večeru pustím televizi, když už nemám nic na práci, a mám pocit, že na obrazovce vidím tu mladou delikventku, kterou jsem kdysi byla, ale to vidění netrvá dlouho, jen než se televizor rozsvítí. V těch několika vteřinách však vidím oči té dávné osoby, mne, vidím její vlasy, její pohrdavé rty, chladně působící lícní kosti a šíji, jež také vypadá jako z chladného mramoru – obraz se sice jen mihne, ale stejně mě z něho vždy úplně zamrazí.

V těch dnech si bratr kvůli práci ve fit centru osvojil zvláštní zvyk.

„Chceš vidět, jaké dělám pokroky?“ ptal se.

Pak si vždy sundal košili a ukazoval svaly. Ačkoli byla zima a už jsme neměli na topení, svlékl si košili nebo tričko a předváděl mi svaly, které mu nesměle naskakovaly na těle jako nádory, hrboly nemající nic společného s ním nebo s představou, jakou jsem o něm měla, s jeho pubertálním hubeným, vytáhlým tělem.

Jednou se mi svěřil, že sní o tom, že by se stal mistrem Říma, pak mistrem Itálie a nakonec Mr. Universe. Já se mu vysmála do obličeje a upřímně jsem mu řekla, co si o tom myslím. Na to, aby se někdo mohl stát Mr. Universe, je třeba cvičit od deseti let, poučila jsem ho. Myslela jsem, že kulturistika je jako šachy. Bratr mi odpověděl, že stejně jako já sním o svém maličkém kadeřnictví, má i on právo na sny o lepší budoucnosti. Přesně to slovo použil: budoucnost. Odešla jsem do kuchyně a postavila jídlo na sporák. Špagety. Potom jsem prostřela a položila na stůl talíře a příbory. A přitom neustále přemýšlela. Nakonec jsem mu řekla, že mně na budoucnosti nezáleží, mívám sice nápady, ale pokud se nad tím zamyslím, ty nápady se nikdy nepromítají do budoucnosti.

„A kam teda?“ zaječel bratr.

„Nikam.“

Pak jsme si pustili televizi a dívali se, dokud jsme u ní neusnuli.

Kolem čtvrté ráno jsem se obvykle s úlekem budila. To jsem pak vstala z křesla, sebrala ze stolu špinavé nádobí, umyla je, uklidila pokoj a vytřela v kuchyni, přehodila jsem přes bratra deku, ztlumila televizi, vyložila se do okna a dívala jsem se na ulici s dvojitou řadou aut zaparkovaných po obou stranách; připadalo mi k nevíře, že je ještě noc, že tahle zář je noc. Bylo úplně jedno, jestli jsem měla oči zavřené nebo otevřené.

Druhá

Zanedlouho si bratr půjčil pornografický film a společně jsme ho zhlédli. Byl strašný, což jsem mu hned řekla. Souhlasil se mnou. Dodívali jsme se až do konce a potom jsme přepnuli na televizní program, nejdřív jsme sledovali nějaký americký seriál, potom jakousi soutěž. Následujícího dne bratr film vrátil a vypůjčil si jiný. Také pornografický. Namítla jsem, že nemáme dost peněz na to, abychom si každý den půjčovali film. Neodpověděl. Když jsem se ho zeptala, proč si znovu vybral film takového typu, vysvětlil: prý aby se naučil.

„Naučil co?“

„Naučil, jak se miluje,“ odpověděl bratr a nepodíval se na mne.

„Koukáním na sprosťárny se nikdo nic nenaučí,“ namítla jsem.

„Tím bych si nebyl tak jistý,“ řekl chraplavým hlasem, jaký jsem u něho ještě neslyšela.

Leskly se mu oči. Pak začal na podlaze cvičit, dělal sklapovačky a podobně, a já měla na chviličku pocit, že se zbláznil. Pomyslela jsem si, že bych na něj neměla být tak přísná. Řekla jsem mu tedy, že má třeba pravdu a mýlím se já, že na to jde možná dobře. „Ty jsi ještě s nikým nespala?“ zeptal se mě z podlahy. „Ne,“ odpověděla jsem. „Já taky ne,“ řekl. Opáčila jsem, že to je v jeho věku zcela přirozené.

Následující noc jsme doma koukali na další pornografický film. Usnula jsem při něm. Než jsem zavřela oči, pomyslela jsem si: bude se mi o těch čuňárnách zdát, ale místo toho se mi zdálo o poušti. Kráčela jsem pouští a umírala žízní, na rameni mi seděl bílý papoušek a ten papoušek říkal: „Nemůžu létat, je mi líto, promiňte, nemůžu létat.“ Říkal to proto, že jsem ho někdy dřív v tom snu požádala, aby letěl sám, poněvadž byl moc těžký (vážil aspoň pět kilogramů, byl to velký papoušek), nemohla jsem ho unést, avšak papoušek mi nechtěl za žádnou cenu z ramene pryč, a mně se víc a víc podlamovaly nohy, třásla jsem se, bolela mě kolena, stehna, třísla, žaludek, krk, jako bych měla rakovinu, ale také to byl pocit, jako bych se udělala, jako bych měla nekonečný, vyčerpávající orgasmus, anebo jako bych si polykala oči, své vlastní oči, vysávala je, ale opatrně, abych je nerozkousla, a bílý papoušek mě čas od času povzbuzoval, „do toho, Bianco, odvahu“, ale většinou držel zobák zavřený a já věděla, že až upadnu na horký písek a umřu žízní, on vzlétne a vzdálí se z této pouštní oblasti do nějakého jiného kusu pouště, odlétne od mých umírajících ostatků a najde si jiné tělo, trošku méně na umření, a mou mrtvolu opustí navždy, navždy.

Když jsem se probudila, spal bratr v křesle a na obrazovce bylo vidět jenom šedivé moře, šedé a černé pruhy, jako by se k Římu blížila bouře a mohla jsem ji zahlédnout jenom já.

Brzy jsem začala bratra na jeho výletech do videoklubů doprovázet. Dopoledne v době školního vyučování, zatímco se mládež našeho věku věnovala studiu, drogám či prostituci, jsem začala obcházet videokluby v naší čtvrti i v okolí, nejprve s bratrem, který pátral po zapadlých filmech s Tonyou Watersovou, pornoherečkou, do níž se zamiloval a pomalu všechny její peripetie už znal nazpaměť, a potom i sama, ačkoli já jsem si nepůjčovala pornofilmy, pokud mi tedy bratr neuložil sehnat mu nějaký speciální kousek, například nějaký film se Seanem Robem Waynem, jenž dělal dvakrát partnera Tonye Watersové, a proto jeho filmová kariéra nabyla pro mého bratra zvláštní důležitosti, jako by si každý, kdo se kdy stýkal s Watersovou, zasluhoval zvláštní pozornost.

Vlastně mě příliš nepřekvapilo, že se mi videokluby líbí. Ani ne tak půjčovny v naší čtvrti, jako spíš v okolí. V tom jsem se lišila od bratra, ten chodil jen do klubů nedaleko od našeho domova nebo těch, které měl po cestě do fit centra, kde pracoval. Chudák ­bratr měl rád důvěrně známé prostředí.

Naproti tomu já jsem ráda chodila na neznámá místa, vstupovala do umělohmotných, hygienických prostor s mnoha zákazníky i do pochybných podniků nejhorší kategorie s jediným zaměstnancem balkánského či asijského původu, kde o mně nikdo nic nevěděl. V těch dnech jsem zažívala cosi, co se podobalo možná ne štěstí, ale určitě nadšení, když jsem bloumala nazdařbůh po ulicích, do nichž jsem nikdy dřív nezavítala a které vždy ústily do Via Tiburtina nebo Trajánova parku. Občas jsem vcházela do videopůjčoven a trávila tam půlhodiny prohlížením stojanů plných obalů videokazet, ale nakonec si nic nepůjčila, ne proto, že by mě žádný film ne­oslovil, ale proto, že jsem prostě neměla peníze.

Jindy jsem nepomyslela na možné důsledky a vypůjčila jsem si dva filmy najednou. Byla jsem všežravec: líbily se mi filmy o lásce (skoro vždycky mě rozesmávaly), klasické horory, splatter horory, psychothrillery, detektivky, válečné thrillery. Někdy jsem dlouho sedávala na Garibaldiho mostu nebo na nějaké lavičce u Tibery na ostrově nedaleko starého špitálu a prohlížela si přebaly filmů, jako by to byly knihy.

Někdy auta projíždějící kolem mě zvolňovala. Pak jsem zaslechla mumlání, kterému jsem nevěnovala pozornost. Většinou řidič stáhl okénko a něco pronesl, nějaký slib, a pak jel dál. Některá auta projížděla bez zastavení. Jiná auta už přijížděla se staženými okénky a uvnitř se tlačila mládež vykřikující „fašismus, nebo barbarství“, ta také pokračovala v jízdě bez zastavení. Já jsem se na ně nedívala. Dívala jsem se na vodu v řece a na přebaly svých videokazet a snažila jsem se zapomenout na to málo, co jsem znala.

Třetí

Jednou k večeru přivedl bratr domů dva muže.

Nebyli to jeho kamarádi, ačkoli tomu bratr chtěl věřit. Jeden byl z Bologne, druhý z Libye či Maroka. Přesto vypadali jako dvojčata. Stejná hlava, tentýž nos, identické oči. Připomínali mi keramickou sošku, kterou jsem těsně předtím viděla v jednom kadeřnickém časopise. Zůstali u nás na noc.

„Kde budou spát? Není tu místo,“ řekla jsem bratrovi.

Podíval se na mě zvysoka, jako by situaci zvládal s přehledem.

„V ložnici rodičů,“ odpověděl.

Měl pravdu, měli jsme místo. Muži tam přespali.

Šla jsem spát brzy, ani jsem se nedívala na své oblíbené programy.

Téměř jsem oka nezamhouřila. Když jsem v šest ráno vstala, našla jsem kuchyň jako klícku. Muži umyli kastroly, talíře i příbory a nechali je ležet na odkapávači. Popelníky byly vysypané a čisté. Myslím, že snad i zametli, než si odešli lehnout. S hlavou plnou myšlenek jsem se nasnídala a potom jsem odešla do práce, přestože bylo ještě příliš brzy, a několik hodin jsem se poflakovala po čtvrti.

Když jsem se vrátila, ještě tam byli. Uvařili bramborovou kaši se špenátem a pikantní rajskou omáčku. Prostřeli stůl. V lednici stály dvě litrové lahve piva. Až při jídle jsem se dozvěděla, jak se jmenují. Představili se mi sami. Ale už jsem ta jména zapomněla a raději se nechci namáhat vzpomínáním. Bratr vypadal nervózně a šťastně. Oba muži působili klidně. Bolognan mi dokonce odsunul židli, když jsem si chtěla sednout.

Večer jsem si uvědomila, jak moc si jsou podobní, a tentýž večer mi sdělili, že nejsou sourozenci, ačkoli si to o nich mnozí myslí. Libyjec pronesl větu, která mi tehdy připadala tajemná. Řekl, že se lidé vlastně tolik nemýlí. I když nám lidé připadají hloupí, nemýlí se. Třebaže jimi pohrdáme, a často oprávněně, lidé se nikdy nemýlí. To je naše prokletí, pravil.

„A jste teda sourozenci, nebo nejste?“ zeptala jsem se jich.

Libyjec odpověděl, že jsou pokrevní bratři.

„Složili jste přísahu a zpečetili ji krví, řízli jste se do dlaně a smísili si krev? To chcete říct?“

Přesně tak. Bratrovi připadalo úžasné, že ještě existují lidi, kteří takhle pečetí přátelství. Mně se to zdálo dětinské. Libyjec se mnou souhlasil, ale myslím, že jenom proto, aby mi neodporoval, poněvadž proč by to jinak dělal, kdyby mu to opravdu připadalo dětinské? Pokud by se tedy neznali od dětství, což se neznali.

Ten večer jsem s nimi chvíli koukala na televizi.

Bratr se s nimi seznámil ve fit centru, kde vykonávali nějaké nepříliš jasné zaměstnání, chvílemi jsem myslela, že jsou trenéři, což je poměrně prestižní práce, jindy zase působili jako uklízeči a poskoci pro všechno – něco jako můj bratr. Každopádně se neustále o fit centru bavili, jako když lidé přijdou domů z práce a ještě chvíli nedokážou mluvit o ničem jiném. Vykládali – a bratr také (s nadšením, jaké jsem u něho nezažila) – o tělocvičně, o proteinové výživě, o jídlech, jejichž jména mi zněla jako ze sci­ fi, jako například Fuel Tank 3 000 nebo tyčinky Weider, poskytující veškerou výživu potřebnou pro tělo, aby mohlo vítězit.

Až jsem jim nakonec řekla, že jestli si chtějí dál povídat, ať si jdou do kuchyně, protože kvůli nim neslyším televizní soutěž. Bavilo mě (a ještě baví) v soutěžích pozorně poslouchat otázky a odpovědi, protože jsem to nepovažovala jenom za zábavu, ale i za způsob, jak se naučit něco, co mi možná k ničemu není, ale mohlo by se to někdy hodit. Někdy se mi daří správně odpovědět. V takových případech mě hned napadá, že bych se třeba také mohla do nějaké televizní soutěže přihlásit. Ale pak přicházejí další otázky a já žádné odpovědi neznám, takže pochopím, že mé místo je tady, na téhle straně obrazovky, protože kdybych seděla tam před kamerami, možná bych se jen zesměšnila.

Nejvíc ze všeho mě ovšem překvapilo, že když jsem je požádala, aby ztichli, opravdu zmlkli. A všichni jsme se mlčky dívali na soutěž, která zrovna vrcholila, ve hře už zbývali jen dva účastníci, starší muž, tak čtyřicátník nebo padesátník, a mladá dívka v brýlích, s příliš vážnou, jakoby smrtelně soustředěnou tváří a s nádhernými, hladkými, zářivě černými vlasy, které jí spadaly až na ramena. Chvíli jsem si tu dívku představovala, jak sedí v kadeřnictví. Ošklivé myšlenky. Pokusila jsem se je zahnat z hlavy.

A pak se dívky zeptali, co znamená slovo nimbus. Bolognan vedle mě řekl, že je to aureo­­la, svatozář kolem hlavy světců. A než dívka stačila otevřít ústa, dodal, že také to může být zastaralé označení pro dešťová nebo sněhová oblaka.

Zůstala jsem na Bolognana koukat a zároveň jsem se dívala na televizi. Bratr se usmíval, jako by sám také znal odpověď, ačkoliv jsem věděla, že on to neví. A vymezený čas uplynul a dívka ztratila možnost odpovídat a na řadu přišel starší muž, který skutečně pravil, že nimbus je nízký oblak. Jenže pak se ho moderátor zeptal, aby mu to vítězství trochu osladil, „a co ještě, pane?“ a chlápek oněměl a už nepromluvil.

Potom se dostali na řadu další soutěžící a další otázky a Bolognan znal odpověď téměř na všechny, je pravda, že občas se ­spletl, ale většinou odpovídal správně, takže bratr i já, to musím uznat, jsme mu řekli, aby se té soutěže zúčastnil, že by se mohl napakovat (tohle slovo jsem já nepoužila), a potom mi bratr sdělil, že jeho přítel neustále luští křížovky, ale vždycky je udělá celé, ne jako většina smrtelníků, co křížovku začnou, ale nedokončí, a mně sice připadalo, že luštit křížovky je jedna věc a vyhrát televizní soutěž něco úplně jiného, ale nic jsem neřekla a vypadalo to, že Bolognan by se mohl zúčastnit jakékoli vědomostní soutěže postavené na otázkách a odpovědích a vyhrál by.

Ale pak jsem o tom začala přemýšlet: kdy jsem viděla bratra a jeho přítele, že by luštili křížovky? Jasné bylo totiž jenom to, že se znali z fit centra, kde pracoval bratr, Bolognan i Libyjec, drhli tam podlahy, uklízeli v šatnách a ve sprchách, zametali v posilovnách a prodávali energetické nápoje, což jsou všechno zaměstnání neslučitelná s luštěním křížovek, lenošivou zábavou, které se věnují zpravidla ti, co nemají nic na práci, jak je všeobecně známo.

Když jsem večer ležela v posteli a v domě už nebyly slyšet žádné zvuky, představila jsem si či lépe řečeno uviděla jsem bratra a jeho dva kamarády na hlavním nádraží, jak sedí v levné hospodě bez obsluhy, na něco čekají, ­bratr a Libyjec nedělají nic, jenom se dívají na lidi chodící sem a tam, dovnitř a ven, kdežto Bolognan luští křížovky z Osservatore Romano, což je pravicový deník, ať se to bere z kterékoli strany, třebaže on tvrdil, že je anarchistický, zřejmě měl potřebu nějak se omlouvat, ale k omluvám nebyl důvod, tudíž i upřesnění bylo zbytečné. Jednou jsem viděla, jak si nese pod paží fotbalovou přílohu Tutto Calcio a zeptala jsem se: „Ty si kupuješ tohle?“, byla to normální prostá otázka bez nějakého skrytého úmyslu, a on odpověděl, že ano, kupuju si Tutto Calcio, ale není to pravicový deník, jak si všichni myslí, nýbrž anarchistické noviny.

Jako by mi nebylo fuk, jaké noviny si kupuje nebo nekupuje.

Otec čítal Messagiero. Já s bratrem nekupujeme žádné noviny (to je luxus, jaký si nemůžeme dovolit). Nevím, které jsou pravicové a které levicové. Ale Bolognan se pořád ospravedlňoval. To bylo součástí jeho povahy a také jeho kouzla – aspoň on si to myslel. Zkrátka, jak jsem říkala: ležela jsem v posteli se zhasnutým světlem, přikrytá až po bradu, obklopená nočním tichem – to ticho mi připadalo žluté –, a uviděla jsem bratra a jeho dva kamarády v hospodě na římském hlavním nádraží, jak sedí u stolu, před sebou mají každý jedno pivo a tváří se znuděně, protože čekání člověka otravuje, a oni na něco čekali a to něco nepřicházelo, ale jednou to přijít musí, jak všichni tři doufali, a Bolognan měl najednou času nazbyt a mohl si luštit celé křížovky z deníků Osservatore Romano, Repubblica neboMes­sagiero. A tenhle smyšlený obraz ve mně vyvolal ohromný smutek. Měla jsem pocit, jako by mi někdo drtil hrudní koš, bolelo mě na srdci a přepadla mě úzkost. Jako by z podzemních nástupišť vzlínala mlha a zaplavovala celé hlavní nádraží, ale nikdo (kromě mě, která jsem tam nebyla) si toho nevšímal. Jako by ta mlha rozmazávala bratrovu tvář a definitivně ho ode mne odlučovala. Ale potom jsem usnula a na to, co jsem uviděla či vytušila – ten obraz byl totiž skutečná předtucha –, jsem zapomněla, nebo jsem tomu nepřikládala důležitost.

A tak ubíhaly dny.

Ze španělského originálu Una novelita lumpen (Mondadori 2002) přeložila Anežka Charvátová.