Sedmkrát solipsismus

Dny v Salcburku se tedy odehrály celkem příjemně, a ačkoli Archimboldi toho roku Nobelovu cenu nedostal, životy našich čtyř přátel dál klouzaly či plynuly po klidné řece kateder germanistiky evropských univerzit, kde ovšemže sem tam docházelo k nějakému poskočení v peřejích, což ze zpětného pohledu dodávalo špetku pepře, drobet hořčice, kapičku octa jejich zdánlivě uspořádaným životům, jež se takové alespoň zdály při pohledu zvenčí, i když každý z nich si jako kdekterý normální člověk nesl svůj kříž, v případě Nortonové zvláštní, přízračný, fosforeskující kříž, dosti často totiž, někdy na hraně dobrého vkusu, mluvívala o svém bývalém manželovi jako o latentní hrozbě, obdařovala ho neřestmi a chybami zdánlivě vlastními jen nějakému netvorovi, strašně brutálnímu netvorovi, který se však nikdy neukázal, samá slova a žádné činy, ačkoli Nortonová svými řečmi dokázala téměř zhmotnit tu bytost, kterou Espinoza ani Pelletier nikdy neviděli, jako by Nortonové bývalý existoval jen ve snu, až nakonec Francouz, bystřejší než Španěl, pochopil, že to podvědomé žvanění, ten nekonečný seznam ublížení víc než co jiného představuje touhu po trestu, který si potřebovala uložit Nortonová, možná protože se styděla, jak se mohla zamilovat do takového pitomce a vzít si ho. Pelletier se samozřejmě mýlil.

V těch dnech si Pelletier a Espinoza kvůli stavu své společné milenky dělali starosti a vedli spolu dlouhé hovory po telefonu.

První zavolal Francouz a rozhovor trval hodinu a čtvrt. Jako druhý zatelefonoval za tři dny Espinoza a mluvili dvě hodiny a čtvrt. Když už protelefonovali hodinu a půl, řekl mu Pelletier, aby zavěsil, že ho telefon přijde hrozně draho, že mu zavolá hned zpátky, ale Španěl to rozhodně nepřipustil.

První telefonní rozhovor, když zavolal Pelletier, se rozjížděl těžce, i když Espinoza to zavolání očekával, oba totiž stálo velké úsilí vyslovit, co si stejně dříve či později říci museli. Dvacet počátečních minut se neslo v tragickém tónu, desetkrát zaznělo slovo osud a čtyřiadvacetkrát slovo přátelství. Jméno Liz Nortonové bylo vysloveno padesátkrát, z toho devětkrát nadarmo. Na Paříž se dostalo při sedmi příležitostech. Na Madrid osmkrát. Dvakrát zaznělo slovo láska, každý je vyslovil jednou. Šestkrát padlo slovo hrůza a slovo štěstí jednou (použil je Espinoza). Dvanáctkrát se řeklo řešení. Sedmkrát solipsismus. Desetkrát eufemismus. Slovo kategorie padlo v singuláru i v plurálu devětkrát. Slovo strukturalismus jednou (Pelletier). Termín latinskoamerická literatura třikrát. Slova večeře a večeřeli jsme a snídaně a sendvič devatenáctkrát. Čtrnáctkrát zaznělo oči a ruce a vlasy. Potom začal být rozhovor plynulejší. Pelletier vyprávěl Espinozovi německý vtip a Espinoza se zasmál. Espinoza vyprávěl jiný německý vtip Pelletierovi a ten se také zasmál. Vlastně se oba smáli, na stejné vlně nebo bůhvíčem, co propojovalo jejich hlas a sluch přes temná pole a vítr a pyrenejské sněhy a řeky a osamělé silnice a nekonečná předměstí obklopující Paříž a Madrid.

Druhý telefonát, mnohem uvolněnější než první, se odehrál jako rozhovor přátel snažících se vyjasnit si veškerá temná místa, jež jim předtím unikla, ale konverzace kvůli tomu nezabředla do technických či logistických detailů, naopak se tu dostalo na témata, jež se dotýkala Nortonové jen okrajově, témata nijak nesouvisející s citovými výkyvy, témata, do nichž se snadno vplývalo a lehoučce se opouštěla, když se vraceli k tématu hlavnímu, Liz Nortonové, o níž se oba téměř na konci druhého telefonátu uznale shodli, že to není nějaká Erínye, která by skoncovala s jejich přátelstvím, žena v černém smutku s křídly poskvrněnými krví, ani Hekaté, jež začala hlídáním dětí jako au pair a nakonec se naučila kouzlit a proměnila se ve zvíře, nýbrž je to anděl, jako anděl posílila jejich přátelství, umožnila jim odhalit cosi, co tušili, co považovali za samozřejmé, ale čím si nebyli úplně jisti, to znamená to, že jsou civilizovaní lidé, bytosti schopné zakoušet vznešené city, že nejsou zvrhlí primitivové otupení rutinou a pravidelnou sedavou prací, na­­opak, Pelletier a Espinoza v sobě té noci objevili ušlechtilost, tak ušlechtile si připadali, že kdyby byli zrovna spolu, určitě by to vyrazili oslavit, celí oslnění září vlastní ctnosti, září, jež jistě dlouho nevydrží (neboť žádná ctnost kromě kratičkého okamžiku rozpoznání nezáří, nýbrž žije v temné jeskyni obklopená ostatními obyvateli, některými velmi nebezpečnými), a když už se to nedalo oslavit a udělat pořádný mejdan, nasadili své ušlechtilosti korunu tichou dohodou o věčném přátelství, a když zavěsili, dohodu každý zvlášť zpečetili ve svém knihami nacpaném bytě sklenicí whisky, oba pomaličku usrkávali a dívali se přitom do tmy za oknem, možná hledali, třeba nevědomky, to cosi, co kdysi hledal za vdoviným oknem Šváb, a nenašel.

Morini se to dozvěděl jako poslední, jinak to ani být nemohlo, i když v Moriniho případě citová matematika ne vždy fungovala.

Morini vytušil, že by se to mohlo stát, ještě než se Nortonová poprvé vyspala s Pelletierem. Ne kvůli způsobu, jakým se choval Pelletier před Nortonovou, ale kvůli její uvolněnosti, nezřetelné uvolněnosti, již by Baudelaire nazval spleenem a Nerval melancholií a díky níž se Angličanka ocitla v ideálním stavu, aby měla chuť si s někým něco začít.

To s Espinozou samozřejmě nepředpokládal. Když mu Nortonová zavolala a vyprávěla mu, že to peče s oběma, Moriniho to překvapilo (ačkoli by ho neudivilo, kdyby mu Nortonová řekla, že chodí s Pelletierem a s jedním kolegou z univerzity nebo dokonce s nějakým studentem), ale šikovně to zakryl. Pak se pokusil myslet na něco jiného, ale nemohl.

Zeptal se Nortonové, jestli je šťastná. Nortonová řekla, že ano. Vyprávěl jí, že dostal od Borchmeyera e­-mail s čerstvými zprávami. Nortonová nevypadala, že by ji to moc zajímalo. Zeptal se jí, jestli ví něco o svém manželovi.

„Bývalém manželovi," upřesnila Nortonová.

Ne, neví nic, ačkoli jí volala jedna dávná přítelkyně a pověděla jí, že její bývalý teď žije s jinou bývalou kamarádkou. Zeptal se jí, jestli byly hodně kamarádky. Nortonová otázku nepochopila.

„Kdo měl být hodně kamarádka?"

„Ta, která teď žije s tvým bývalým," vysvětlil Morini.

„Nežije s ním, vydržuje ho, to je rozdíl."

„Aha," řekl Morini a pokusil se změnit téma, ale nic ho nenapadalo.

A co takhle začít o mé nemoci, pomyslel si zlomyslně. Ale to by nikdy neudělal.

Morini byl z těch čtyř první, kdo se někdy v téže době dočetl o vraždách v Sonoře, zpráva se objevila v deníku Il Manifesto s podpisem italské reportérky, která vyrazila do Mexika, aby napsala reportážní seriál o guerille zapatistů. Ta zpráva se mu zdála příšerná. V Itálii také existovaly sériové vraždy, ale málokdy se přehouply přes deset obětí, kdežto v Sonoře jejich počet zdaleka přesahoval stovku.

Pak pomyslel na reportérku z Il Manifesta a připadlo mu divné, že odjela do státu Chia­pas, který leží úplně na jihu země, a nakonec začala psát o událostech v Sonoře, která, pokud ho jeho zeměpisné znalosti neklamou, se nachází na severu, na severovýchodě, na hranici se Spojenými státy. Představil si ji, jak cestuje autobusem, dlouhatánská trasa z hlavního města Mexika až do pouštních oblastí na severu. Představil si ji unavenou po týdnu stráveném v pralesích v Chiapasu. Představil si ji, jak mluví s velitelem Marcosem. Představil si ji v hlavním městě Mexiku. Tam jí nejspíš někdo vyprávěl, co se děje v Sonoře. A ona, místo aby nasedla do prvního letadla do Itálie, se rozhodla koupit si lístek na autobus a podniknout dlouhou cestu do Sonory. Morini na okamžik pocítil nezadržitelnou touhu sdílet cestu s novinářkou.

Smrtelně bych se do ní zamiloval, pomyslel si. Za hodinu už tu záležitost úplně vypustil z hlavy.

Nedlouho potom dostal e­-mail od Nortonové. Zdálo se mu zvláštní, že mu Nortonová píše, místo aby zavolala. Když se však do dopisu začetl, hned pochopil, že Nortonová potřebovala vyjádřit své myšlenky co nejpřiléhavěji, a proto mu raději napsala. Prosila ho v dopise o prominutí toho, čemu říkala egoismus, egoismus projevující se pozorováním vlastních neštěstí, ať už skutečných, nebo smyšlených. Pak psala, že – konečně! – vyřešila sporné záležitosti se svým bývalým manželem. Temné mraky z jejího života zmizely. Teď má chuť být šťastná a zpívat (sic). Také psala, že možná až do minulého týdne bývalého manžela ještě milovala, ale teď už může prohlásit, že tahle část její historie je definitivně pryč. S novým nadšením se znovu nořím do práce a věnuji se malým každodenním věcem, jež lidem přinášejí štěstí, tvrdila Nortonová. A také psala: chci, abys to jako první věděl ty, můj trpělivý Piero.

Morini si dopis přečetl třikrát. Znechuceně si pomyslel, že se Nortonová mýlí, když tvrdí, že její láska a její bývalý manžel a všechno, co spolu zažili, je pryč. Nic není pryč.

Naproti tomu Pelletierovi ani Espinozovi se s ničím takovým nesvěřila. Pelletier zaznamenal něco, čeho si nevšiml Espinoza. Přesuny Londýn­-Paříž se staly častějšími než přesuny Paříž­-Londýn. A každou druhou návštěvu se Nortonová objevila s nějakým dárkem, knížkou esejů, knihou o umění, katalogem z výstavy, kterou on nikdy neuvidí, dokonce s košilí či šátkem, což bylo dosud nevídané.

Jinak vše pokračovalo stejně. Šoustali, chodili spolu na večeři, komentovali poslední novinky o Archimboldim, nikdy nemluvili o své budoucnosti v páru, pokaždé když se v rozhovoru vynořil Espinoza (a nestávalo se často, že by se nevynořil), oba nasadili přísně nestranný, diskrétní, a hlavně přátelský tón. Někdy dokonce v noci v objetí usnuli, aniž se předtím milovali, což si byl Pelletier jistý, že se s Espinozou nestává. A mýlil se, protože vztah Nortonové ke Španělovi byl věrnou kopií vztahu, jaký udržovala s Francouzem.

Lišila se jídla, v Paříži lepší, lišily se kulisy a jeviště, v Paříži modernější, a lišil se jazyk, protože s Espinozou mluvila hlavně německy, kdežto s Pelletierem většinou anglicky, ale celkově bylo víc podobností než rozdílností. Přirozeně i s Espinozou existovaly noci bez sexu.

Kdyby se Nortonové zeptala nejlepší kamarádka (kterou neměla), s kterým ze svých dvou přátel si líp užívá v posteli, nevěděla by, co odpovědět.

Někdy si myslela, že kvalifikovanějším milencem je Pelletier. Jindy zase že Espinoza. Když se na to podíváme zvenčí, řekněme z přísně akademického hlediska, dalo by se říci, že Pelletier měl víc načteno než Espinoza, který se v těchto hrátkách obvykle spoléhal víc na instinkt než na intelekt a měl nevýhodu, že byl Španěl, to znamená náležel ke kultuře, která si příliš často plete erotiku se skatologií a pornografii s koprofagií, kterýžto omyl byl patrný v Espinozově mentální knihovně, poprvé totiž četl Markýze de Sade, jen aby negoval (a vyvrátil) Pohlův článek, vidící souvislost mezi Justýnou a Filosofií v budoáru s jedním Archimboldiho románem z padesátých let.

Zato Pelletier si božského markýze přečetl v šestnácti letech a v osmnácti už zkusil ménage à trois se dvěma spolužačkami z univerzity a jeho mladistvá vášeň pro erotické komiksy se přetvořila v dospělé, rozumné a uměřené sběratelství lechtivých literárních děl ze 17. a 18. století. Vyjádřeno obrazně: Mnémosyné, bohyně­-hora a matka devíti múz, měla blíž k Francouzi než ke Španělovi. Řečeno jasně a bez okolků: Pelletier dokázal vydržet šoustat šest hodin (a neudělat se) díky načtenému, zatímco Espinoza to vydržel (a udělal se dvakrát, někdy třikrát, polomrtvý vyčerpáním) díky svému nasazení, díky své síle.

A když už jsme se zmínili o Řecích, nebude od věci připomenout, že Espinoza i Pelle­tier se oba považovali za kopie Odyssea (svým perverzním způsobem jimi i byli) a Moriniho brali jako Eurylocha, věrného přítele, o němž se v Odysseji vyprávějí dva hrdinské příběhy, každý z jiného soudku. První příběh se týká jeho obezřetnosti, díky níž nebyl proměněn ve vepře, naznačuje tedy jeho samotářské, individualistické smýšlení, jeho metodickou pochybovačnost, zdrženlivost starého námořníka. Kdežto druhý příběh vypráví o bezbožném, rouhačském skutku, o krávách patřících Diovi nebo jinému mocnému bohovi, které se klidně pásly na Héliově ostrově, což v Eurylochovi vzbudilo velikou chuť, takže chytrými slovy navedl své druhy, aby je zabili, a všichni společně si na nich pochutnali, což nadmíru rozzlobilo Dia nebo bůhvíjakého jiného boha, který Eurylocha proklel, dotyčného boha ovšem víc než fakt, že mu snědli krávy, naštval Eurylochův postoj, jeho vzdělanecké nebo ateistické či snad prométheovské machrování, jeho dialektika hladu, a kvůli tomuto skutku, to znamená kvůli té hostině, loď s Eurylochem ztroskotala a všichni námořníci zahynuli, a Pelletier a Espinoza si mysleli, že totéž se stane i Morinimu, samozřejmě nemysleli si to vědomě, ale formou jakési nesouvislé jistoty či intuice, formou mikroskopické černé myšlenky, mikroskopického symbolu, tlukoucího v mikroskopickém černém koutku duší obou přátel.

Téměř na konci roku 1996 měl Morini zlý sen. Zdálo se mu, že Nortonová skáče do bazénu, zatímco Pelletier, Espinoza a on hrají karty u kamenného stolku. Espinoza a Pelletier seděli zády k bazénu, který ze začátku vypadal jako běžný, normální hotelový bazén. Morini při hře pozoroval ostatní stoly, slunečníky, lehátka seřazená na obou stranách. O kousek dál se rozkládal park s tmavě zelenými živými ploty, blyštivými, jako by právě dopršelo. Lidé odtamtud pomalu začínali odcházet, mizeli různými dveřmi spojujícími otevřený prostor s barem a pokoji či malými apartmány v budově, ty apartmány si Morini představoval složené z dvojitého pokoje s kuchyňským koutem a koupelnou. Za chvilku už nikdo venku nezbyl a nehemžili se tam už ani unudění číšníci, které viděl předtím. Pelletier a Espinoza se dál soustředili na partii. Vedle Pelletiera viděl hromádku žetonů do kasina a k tomu mince z různých zemí, usoudil tudíž, že vyhrává. Nicméně Espinoza se netvářil, že by se jen tak vzdal. V tu chvíli se Morini podíval do svých karet a uvědomil si, že nemůže nic dělat. Odložil všechny karty a požádal o čtyři nové, které položil obrázkem dolů na kamenný stolek, aniž se na ně podíval, a ne bez potíží se na vozíku rozjel pryč. Pelletier s Espinozou se ho ani nezeptali, kam jde. Dostrkal vozík na břeh bazénu. Až tehdy si uvědomil, jak je obrovský. Na šířku musel měřit aspoň tři sta metrů a na délku měl víc než tři kilometry, odhadoval Morini. Voda byla temná a v některých místech stály olejové skvrny, jaké bývají vidět v přístavech. Po Nortonové ani stopy. Morini vykřikl.

„Liz."

Měl pocit, že na druhém konci bazénu vidí stín, a zamířil s vozíkem tím směrem. Trasa byla dlouhá. Jednou se ohlédl a Pelletiera ani Espinozu nespatřil. Jejich část terasy zakrývala mlha. Pokračoval kupředu. Voda v bazénu jako by se vylévala přes okraje, jako by se někde chystala bouře nebo něco horšího, i když v místech, kudy jel Morini, bylo všechno klidné a tiché a nic nenapovídalo náznaku bouře. Zanedlouho mlha zakryla i Moriniho. Zpočátku se snažil pokračovat, ale pak si uvědomil, že mu hrozí pád do bazénu i s vozíkem, a raději nechtěl riskovat. Když si jeho oči zvykly, uviděl skálu, něco jako temný duhový útes nořící se z bazénu. Nezdálo se mu to divné. Přiblížil se k okraji a znovu zakřičel Lizino jméno, tentokrát se strachem, že už ji nikdy neuvidí. Stačilo lehce ťuknout do kol, a ­­spadl by dovnitř. Tehdy si uvědomil, že se bazén vyprázdnil a že je strašlivě hluboký, jako by se mu pod nohama otevřela propast z černých dlaždic potažených vlhkou plísní. Na dně rozeznal ženskou (ačkoli to se nedalo přesně určit) postavu mířící k úpatí útesu. Morini už se chystal znovu zavolat a zamávat, když vtom vycítil za zády něčí přítomnost. V jediné vteřině nabyl dvou jistot: je to zlovolná bytost, a ta zlovolná bytost chce, aby se Morini otočil a uviděl její obličej. Opatrně couvl a pokračoval dál těsně podél okraje bazénu, snažil se neohlédnout se, kdo jde za ním, a hledal schůdky, které by ho snad mohly dovést na dno. Jenže schůdky, jež by se logicky měly nacházet někde v rohu, se nikde neobjevovaly, a tak Morini popojel pár metrů, zastavil se a otočil se, aby čelil obličeji neznámého, zadržoval přitom strach, a ten strach živil postupující jistotu, že ví, kdo je ta osoba, jež ho sleduje a vydává zlobný puch, který Morini už téměř nedokázal déle snášet. V tu chvíli se z mlhy vynořil obličej Liz Nortonové. Mladší Nortonové, možná tak dvacetileté nebo ještě mladší, upřeně se na něj dívala s vážností, která Moriniho donutila uhnout pohledem. Kdo je tedy ta osoba bloudící po dně nádrže? Morini ji ještě viděl, maličkou skvrnku chystající se vylézt po útesu proměněném teď v horu, a ten pohled, tak vzdálený, mu vháněl slzy do očí a vyvolával v něm hluboký, nepřekonatelný smutek, jako by viděl svou první lásku zmítající se v bludišti. Nebo jako by viděl sám sebe, s nohama ještě čipernýma, ale ztraceného při nevyhnutelně zbytečném výstupu. Také se nemohl ubránit – a bylo dobře, že se jí nebrání – myšlence, že se to podobá obrazu Gustava Moreaua nebo Odilona Redona. Tehdy se znovu podíval na Nortonovou a ta mu řekla:

„Neexistuje cesta zpátky."

Větu nezachytil sluchem, ale ozvala se mu přímo uvnitř mozku. Nortonová získala telepatické schopnosti, pomyslel si Morini. Není zlá, je hodná. Nezachytil jsem zlobu, ale telepatii, říkal si, aby změnil směr snu, o němž v hloubi duše věděl, že je neměnný a osudový. Tehdy Angličanka zopakovala německy, cesta zpátky neexistuje. A paradoxně se k němu obrátila zády a vzdálila se opačným směrem, dál od bazénu, a ztratila se v lese, jehož obrys se dal v mlze jen stěží zahlédnout, v lese, z něhož vycházela rudá zář, a v té rudé záři se Nortonová ztratila.

Ze španělského originálu 2666 (Anagrama, Barcelona 2004) přeložila Anežka Charvátová. Kniha vyjde příští rok v nakladatelství Argo.