V poslední době zaznamenáváme přesvědčivý nástup nové režijní generace. Potvrzuje to i divadelní představení Kreatury režiséra Ivana Buraje. Divadelní parafráze filmu Heavenly Creatures překvapuje svou autenticitou.
Studio brněnského HaDivadla je netradičně situováno v prostoru schodiště funkcionalistické pasáže Alfa, nabízí místo pro necelých padesát diváků a herci zde hrají na malé scéně vytvořené dole pod schody. Autoři představení Kreatury: K ohni se mnou pojď!, vycházejícího z filmu novozélandského režiséra Petera Jacksona Heavenly Creatures (1994), ovšem toto prostorové omezení využili ve svůj prospěch za pomoci úsporné scénografie s dominantním rudým křeslem a koupelnovým závěsem oddělujícím jednotlivé prostory i časy hry. Pozornosti rozhodně neunikl ani vražedný nástroj – kámen přinesený na podnosu.
Vousatá matka
Představení začíná typickou scénou z rodinné dovolené: matka a dcera jsou na pláži v Chorvatsku, ale jejich dovolená rozhodně není idylická. Situace se na chvíli uvolní, když dcera v podání Sáry Venclovské najde na maškarním plese svou pravou lásku, krásnou dívku – sirénu. Jejich vztah by byl dokonalý, nebýt však neustálého matčina vměšování. Vynořují se otázky: Co ji třeba zabít? Povede se to? Přinese nám to klid? Situace je zoufalá. Kdo je vlastně kreatura?
Název hry se do inscenace promítá hned na několika rovinách. Ivan Buraj si výborně poradil s rozehráním možných motivů, asociací a významů spojených s tímto klíčovým slovem, které je několikrát zmíněno ve scénáři při hádkách mezi postavami a promítlo se především do postavy matky, která se slovem „kreatura“ ohání nejvíce. Roli matky však ztvárňuje herec Miroslav Kumhala. Přiléhavé a sporé úbory, které postavu vousaté matky provázejí po celou dobu inscenace, útočí na hranice tolerance konzervativnějšího publika. Transvestita? Kreatura!
Tiše nenávidět
Matka-kreatura nešokuje pouze svým vzhledem, neboť je zároveň pojata jako prototyp nesnesitelného pokrytce. Tím se dostáváme k dalšímu podstatnému tématu, kterým je dědictví minulosti, v níž si podle Buraje lidé zvykli potlačovat svou přirozenost, tiše nenávidět a skrytě toužit. Spojení tohoto tématu s problematikou homosexuálního vztahu dívek je nejen překvapivé, ale hlavně scénicky funkční a úspěšné i proto, že velká část diváků byla s těmito posttotalitními náladami konfrontována po celé dětství – dokud se ze svého naivního obdivu k rodičům neprobudili. V programu jsou tito diváci nazýváni, poněkud přímočaře, „první svobodná generace“. Ve hře paralelu onoho mezigeneračního vztahu znázorňuje postoj dívek k matce. Za svobodu a lásku se přece musí bojovat, a každý boj vyžaduje oběti. Ačkoli to může vypadat, že dívky obětovaly pouze matku, v závěru inscenace je naznačeno pokračování celého reálného příběhu podaného v Jacksonově filmu: dívky jsou zatčeny a doživotně se nesmějí stýkat. Jedná se o generační výhru?
Kreatury problematizují důležité pojmy a často je stavějí do opozice – láska versus svoboda, svoboda versus okolní svět… Tento téměř shakespearovský námět inscenace Buraj zpracoval se značnou pečlivostí, lehkou nadsázkou a intenzivním apelem. Navíc se mu podařilo propojit téma totality s tematikou homosexuality, kterou v dnešní společnosti již nelze tabuizovat.
Autor studuje sdružená uměnovědná studia.
Ivan Buraj, Dagmar Radová a kol.: Kreatury: K ohni se mnou pojď! Režie Ivan Buraj, dramaturgie Dagmar Radová, scénografie Lenka Jabůrková, hrají Sára Venclovská, Miroslav Kumhala, Lucie Končoková ad. HaDivadlo, Brno, premiéra 24. 11. 2012. Psáno z reprízy 12. 3. 2013.