Scénický komiks o době, jež ztratila nit

Brněnské Divadelní studio Marta bylo v inscenaci Zpráva o svatém kárání, již připravili studenti divadelní fakulty JAMU, režijně využito v celé své technické vybavenosti. Tato schopnost vytěžit z prostoru co nejvíce je u režie a scénografie obdivuhodná, a to nejen ve srovnání s většími brněnskými scénami. Inscenace Barbary Herz je formálně i obsahově rozdělena na dvě části – s jasným záměrem vykonstruovat jeden pohled a pak ho zcela „vykuchat“.

Propletená kompozice

V první části je ztvárněn v programu avizovaný „scénický komiks“. Diváci tentokrát nejsou aktivními čtenáři, komiks je jim čten, a to ještě dosti dekonstruktivně, fragmentárně. Okénka komiksu reprezentuje výšková dispozice jeviště, orientaci navíc napomáhají červené linie z provázků a pásek, které rámují jednotlivé scény. Postavy jsou umístěny vždy po jedné na plošinu, výjimkou je jen scéna znázorňující libertinský salon. Světlo pak zdánlivě nahodile aktivuje mluvčího.

Ve Zprávě o svatém kárání se nachází několik paralelních světů a postav uhnětených z odkazů k různým autorům – je zde artista a zahradník (anti)Krist, foglarovský cvičenec Grizzly, metaforizovaný osvícenský salon libertinů a Kafkův důstojník z povídky V kárném táboře, jejíž téma se táhne inscenací jako metaforická červená nit. Tyto výjevy pak ještě akcentují klíčoví autoři Franz Kafka a markýz de Sade a čtyři velké tematické okruhy, které volají po pozornosti: obětování, touha, strach a hlad. Každý z nich je symbolizován jedním autorem, jednou postavou.

Inscenace nemá ambice být narativní, snaží se skrze komparativní přístup preparovat podivnou lidskou touhu po sebetrýznění a její reflexi v tělesnosti. Propletená kompozice odkazů a citací, která téma artikuluje, tak atakuje různá společenská tabu. Lze sledovat úchvatný projev důstojníka v podání Terezy Lexové, který se ujímá výkladu o popravčím stroji. Jeho postava je trefně zasazená do scénografie. Stojí v kruhu, jenž je tvořen rudými provázky nataženými shora dolů – kruh tvoří dominantní scénografickou vertikálu a plní funkci multifunkčního symbolu. Pokud například kruh zastupuje božský princip, rudá symbolizuje krev a zranitelnost lidského těla. Rudá nit, jako Ariadnino klubko, je obrazem utrpení a labyrintu. Možnost manipulace s provázky pak dala svébytný výtvarný výraz scénografii Moniky Urbáškové. Výklad o stroji přerušuje deformovaný obraz Krista v podání Dalibora Buše jako zahradníka Božího, jenž dává své tělo v plen. V jistou chvíli se staví na hlavu a ukazuje nám i odvrácenou tvář svého symbolu – převrácený kříž. Zpráva o svatém kárání je podobnými symboly a odkazy naplněna až po okraj. Nakonec všechny postavy vstupují do salonu libertinů, tedy na jednu plošinu, a jejich role jsou rázem proměněny – například Kristus se proměňuje v rytíře, důstojník je náhle matkou Eugénie a Grizzly jejím bratrem.

Po pauze vox populi

Druhou část hry tvoří vedená improvizace, režisérka nechá postavy ztuhnout a diváka čekat. Po dlouhém statickém výjevu promluví kdosi z herců k hledišti a zcela brechtovsky děj zcizí, komiks se rozpadá, scéna se sjednocuje do podoby vyprázdněného jeviště a divák zmateně pozoruje, jak se všechny postavy odstrojují. Polonazí herci, stojící v řadě vedle sebe, se navzájem ptají na věci fyzické i metafyzické a také si vzájemně odpovídají. Výsledný efekt je bizarní, matoucí a napětí ustupuje skutečnému zájmu o to, jakou bude mít podobu konec inscenace.

Po této debatě se na scéně objevují opět komiksová okénka, tentokrát však v dvojrozměrné formě na velkém panelu. V tomto momentě hra zvážňuje a divákovi se pointy dostane až úplně nakonec v podobě dokončení komiksu. Všechny postavy přicházejí k hrobu velitele a každý na něm čte něco jiného. Ambice relativizovat pravdu je vyřknuta, hra ztratí svou konzistenci a po naladění na filosofickou vlnu groteskní debaty se divák začne ztrácet v mnohosti vyřčeného. Není to však nikterak na škodu, účinek je mimořádný tím, že Barbara Herz nenabízí odpovědi, ale spíše otevírá prostor k dalším otázkám.

Autor studuje sdružená uměnovědná studia.