Adaptace filmu Ingmara Bergmana Sedmá pečeť, kterou pro Národní divadlo v Brně připravil Jiří Nekvasil, odhaluje veškeré slabiny dramatizace filmových děl. Představení průměrné kvality tak zcela zapadá do mdlé dramaturgie největší brněnské činoherní scény.
Slavný Bergmanův film Sedmá pečeť z roku 1957 je strukturován postavou Smrti, jež hraje existenciální šachy s hlavním hrdinou, rytířem Antoniem Blockem, a zjevuje se nenápadně a často ve chvílích, když ji člověk nejméně čeká. V dramatizaci režiséra Jiřího Nekvasila v brněnském Národním divadle naopak vstupuje pompézně z „metafyzických“ dveří ozářených „božským“ kuželem světla, na něž nakonec klepe sám Antonius Block. Provedení je teatrální, majestátně působivé, ale přitom nemístné a nepříliš přesvědčivé. Jde však spíše o vinu scénografie než režie.
Problémy se Smrtí
Scéna Daniela Dvořáka již na první pohled odkazuje k jeho dřívějším počinům a snaží se být opět invenční. Proscénium se proměnilo v jámu plnou kostí, z níž se občas linou zelené morové výpary, celá scéna je rámovaná panely, na nichž je po celou dobu promítána filmová smyčka s mořem, a uprostřed pusté scény se houpe velké kyvadlo, které Smrt v podání Kláry Apolenářové na konci, zcela předvídatelně, zastaví.
Herci mají jen malou možnost být jakýmkoliv způsobem v interakci se statickou a dominující scénou, a tak tento deficit nahrazují stylizovanými pohyby. Tyto kreace, znázorňující jízdu na koni či putování lesem, jsou v některých případech až nemístně groteskní, ponejvíce pak ve chvíli, kdy se k cestujícím přidá Smrt v lesklém oblečku, působící spíše jako domina z nevěstince.
Je zarážející, že režisér zvolil pro obsazení role Smrti ženu, a nikoli muže jako Bergman. Problematická role představitelce Kláře Apolenářové zcela nesedla – nedokázala vyvolat onu tichou, vážnou, smrtící, stagnační atmosféru. Naopak Pavlu Douckovi se postavu Antonia Blocka podařilo ztělesnit v adekvátně kontemplativním duchu. Ve scénách, kdy rozmlouvá s mnichem či hraje se Smrtí šachy, je opravdu vidět, že tvoří protipól svého panoše Jönse a působí vskutku jako moudrý Ahasver.
Kus, který neurazí, ani nepotěší
Jof a ostatní vedlejší postavy sympaticky nebrání rozvíjení filosofické roviny a plní tutéž úlohu, kterou jim ve své koncepci přiřkl Bergman. Přece jen je však těžké ubránit se pocitu, že tu a tam z inscenace prosakuje trapný humor. Přesněji ve chvíli, kdy Jof a ostatní herci předvádějí ochotnické divadlo na návsi. Ve filmu je celá scéna velmi funkční, narušuje ji útěk hlavního herce a následně bičující se procesí, které nese ukřižovanou čarodějku. Na prknech brněnského divadla to však vypadá poněkud jinak. Celá metaforická píseň, kterou Jof a jeho žena zpívají, když Skat prchá, je zde nahrazena nesmyslným pitvořením, snažícím se snad v dobré víře vyvolat zdání středověkého divadla.
Byť má Nekvasilova inscenace i pozitivní momenty – kromě výkonu Pavla Doucka stojí za zmínku třeba atmosféra připomínající filmy noir –, v konečném důsledku je spíše průměrným divadelním kusem, který sice neurazí, ale ani příliš nepotěší. Ambiciózní počin však vyvolává zásadní otázku, nakolik je k rozklíčování inscenace nutné znát film a zda se s touto znalostí u diváků počítá. Pokud je odpověď na tuto otázku kladná, pak se Nekvasilův počin jeví jako dílo bez většího opodstatnění, neboť nepřináší nic nového – pouze nedokonalou scénickou adaptaci milníku filmové historie.
Autor studuje sdružená uměnovědná studia.
Ingmar Bergman: Sedmá pečeť. Režie a adaptace Jiří Nekvasil, dramaturgie Jan Gogola, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Marta Rozskopfová, hudba David Smečka, překlad Jiří Osvald, hrají Pavel Doucek, Klára Apolenářová, Vratislav Běčák, Jakub Šafránek, Magdaléna Tkačíková, Ján Jackuliak, Ondřej Mikulášek, Luboš Ondráček, Jindřich Světnica, Kristýna Jiroušková, Lucie Schneiderová, Monika Maláčová. Národní divadlo Brno, premiéra 8. 2. 2013.