Zřícení továrny na předměstí Dháky, při němž 24. dubna 2013 zahynulo více než tisíc zaměstnanců, vejde do dějin nejen jako největší průmyslová tragédie od úniku chemikálií z továrny v indickém Bhópálu v roce 1984. Bangladéšská katastrofa poprvé naplno ukázala západnímu spotřebiteli, v jakých nelidských podmínkách vznikl jeho nový svetřík.
Západní média většinou pouze suše konstatovala, že zřícení textilní továrny v bangladéšském Sáváru je dalším z mnoha neštěstí, jemuž se dalo při lepší bezpečnosti práce zabránit. Zástupy bangladéšského dělnictva na prvomájových demonstracích volaly po smrti provozovatelů zničené továrny a státní představitelé prosili Evropskou unii, aby nepodnikala žádná opatření ohledně dovozu textilií z Bangladéše, protože by to pro zemi mohlo znamenat hospodářský kolaps. Nejzdravější rozum zachoval ten, od koho by se to čekalo nejméně – bohatý konzument z prvního světa.
Hlas ze Západu
Několik činitelů zřícené bangladéšské továrny již sice bylo zatčeno a obviněno ze zabití z nedbalosti, pozornost Západu se však v posledních dnech mnohem více soustředila na to, co je skutečně podstatné: pracovní podmínky zaměstnanců v rozvojových zemích a jejich ignorování ze strany nadnárodních korporací. Petici za nižší rizika zaměstnanců a vyšší odpovědnost firem na americkém aktivistickém webu s perským názvem avaaz.org podepsalo už skoro milion lidí a k připravované dohodě o požární a statické bezpečnosti staveb se přidalo několik velkých oděvních firem, jako švédské H&M nebo americká PHV Corporation, která vlastní například značky Calvin Klein a Tommy Hilfiger.
To je obrovský posun. Když loni v listopadu zahynulo v Dháce při požáru továrny bez únikových východů 112 pracujících, mnozí obhájci globálního trhu problém ještě bagatelizovali. Celé neštěstí viděli jen jako další tragédii třetího světa, kterou společným dílem zavinili tamní chamtiví podnikatelé, zkorumpovaní politici, neschopní úředníci a pochopitelně také rozsáhlá chudoba, jež nutí davy dělníků pracovat v nezabezpečených budovách uprostřed močálů. Vlastně by ještě nakonec měli být rádi, že nezemřeli už dávno hladem. Nejhustěji osídlená země světa, která je každý rok z pětiny zaplavená rozvodněnou Gangou a jejíž roční HDP se potácí okolo sedmi set dolarů na jednoho obyvatele, by měla být vděčná za jakékoli západní investice, které do země přinesou pokrok a rozvoj.
Zvrácená tržní logika?
Kupodivu však viníkem prekérní situace v Bangladéši není jen volný neoliberální trh. Na současném rozvržení pracovních sil v oděvním průmyslu má svůj podíl i pozoruhodný systém kvót. Takzvaná tkaninová úmluva (Multi-Fiber Arrangement) z roku 1974 do nejmenšího detailu popisovala, kolik kusů jakého oděvu smí který stát vyvážet do rozvinutých zemí. Potenciálně konkurenční velké země jako Čína přitom dostaly nižší kvóty než tehdejší trpaslíci jako Bangladéš. Není divu, že v takových podmínkách bangladéšský textilní průmysl začal vzkvétat. Když v roce 2005 dohoda vypršela, odhady Mezinárodního měnového fondu věštily bangladéšské ekonomice temnou budoucnost a čekalo se, že se vedle Číny neprosadí. Jenže po uvolnění limitů export naopak prudce stoupl, protože nikde jinde na světě nikdo nepracoval tak levně. Tím se odstartovala zběsilá soutěž o stlačování nákladů co nejníže.
Cena práce je ostatně v hustě osídlených jihoasijských státech hlavní – a v krátkozrakých vizích tamních politiků zřejmě i jedinou – konkurenční výhodou. Jenže zatímco sousední Indie dokázala začátkem devadesátých let naskočit alespoň na strategicky výhodné informační technologie, na suroviny chudší Bangladéš si takřka ihned po odtržení od Pákistánu v roce 1971 vybral za svůj obor textilní průmysl. Ten dnes zaměstnává zhruba tři a půl milionů dělníků, převážně mladých žen. Jejich ruce přispívají k tomu, že Bangladéš je dnes po Číně druhým největším producentem oděvů pro západní trh. Z bangladéšského exportu připadá 77 procent na oděvy a 7 procent na textil a jeho ekonomika je na výrobě oblečení natolik závislá, že si ani nemůže dovolit ztratit některého z významných zahraničních partnerů. Velké oděvní firmy na oplátku mohou bez obav tlačit nákupní ceny níž a níž a z jakékoli odpovědnosti za případné potíže se mohou snadno vyvázat. Odbory jsou slabé, právo takřka nevymahatelné a téměř všechny továrny zde provozují místní podnikatelé a západní značky u nich pouze nakupují. Ve výsledku jsou tak mzdy továrních dělníků v Bangladéši vedle Barmy nejnižší v celé Asii. Nejsmutnější na celé situaci však je, že se svými třiceti sedmi dolary měsíčně jsou pořád placeni dvakrát lépe než dělníci zemědělští. Jinými slovy: špatné není to, že chudí Bengálci pracují v továrnách pro bohatší zbytek světa, ale že za to nedostanou náležitě zaplaceno.
Odpovědnost velkých firem
Mohlo by se zdát, že v obvyklém sporu „trade versus aid“ vítězí první možnost – tedy že nejúčinnějším způsobem, jak pomoci vyřešit prekérní situaci bangladéšských dělníků, bude nakupovat tamější výrobky. Jenže oblíbená představa uvědomělého konzumenta, který pečlivým výběrem výrobců a dodavatelů přispívá k lepšímu a spravedlivějšímu světu, opět dostává vážné trhliny. I ten nejetičtější západní spotřebitel totiž stále zůstává jen spotřebitelem zboží, k jehož výrobě nemá žádný přímý vztah. Některé z pokusů o bojkot zboží s visačkou „Made in Bangladesh“ navíc jen ukázaly, jak velké množství oblečení vlastně ani žádné označení původu nemá. Odpovědnost za důstojné životní podmínky zaměstnanců v bangladéšských továrnách tedy musí převzít nikoli spotřebitel, nýbrž velké značky, které na celém systému vydělávají nejvíce. Jen ony totiž mohou ovlivnit, zda se úměrně s počtem bezpečnostních opatření a s kulturou pracovního prostředí v Bangladéši zvýší i zaměstnanecké platy. A úkolem spotřebitele je, aby je k tomu dotlačil nikoli spotřebou, nýbrž občanskou aktivitou.
Autor je indolog.