Česká média mívají na konci roku díky vánočním svátkům o téma postaráno. V převážně hinduistické Indii si však v této době sdělovací prostředky musí poradit s okurkovou sezonou. Týdeník Outlook se například zevrubně zabývá fenoménem náboženských poutí a poutních míst v soudobé Indii. Kdo by čekal, že s postupnou modernizací ztrácejí na významu, ten by se šeredně zmýlil. Dnešní středostavovský „flexibilní hinduista“ si ve svém nabitém diáři sice najde čas jen na „kratší obřady, rychleji absolvované pouti, duchovní výuku v angličtině nebo rituály, které se dají provést přes Skype“, na slávě indických poutních míst to však nic nemění. Naopak často dostávají i nový význam, jako například chrám v Čilkuru nedaleko Hajdarábádu, kam se lidé chodí modlit, aby dostali víza do Spojených států. Indický člověk se zkrátka i v 21. století rád obrací k nadpřirozeným silám – ostatně, těmi vlastními řadu věcí ovlivnit nemůže… Další zpráva z webové stránky týdeníku Outlook: policie v Kalkatě zase ve snaze ulehčit přeplněným ulicím vyhlásila na konci května 2013 plošný zákaz všech nemotorových vozidel. Prý aby ochránila cyklisty před vážnými dopravními nehodami. Po rušných ulicích bengálské metropole se tak už přes půl roku nerušeně prohánějí motoristé, chudší obyvatelé města musejí jezdit do práce veřejnou dopravou, kola a rikši chytají rez a neziskové organizace téměř nepřetržitě protestují. Policisté se tedy zamysleli a shledali, že vyhláška, která trestá cyklisty pokutou sto rupií, asi nebyla tak dobrý nápad. I když dříve si svou myšlenkou byli tak jistí, že si ani nenechali udělat žádnou studii, jak by zákaz mohl ovlivnit městskou hromadnou dopravu. „Žádná taková data, informace ani důkazy na stole nemáme,“ přiznal dopravní komisař Dilíp Kumár Ádak, který na oficiálním webu kalkatské policie slibuje „dopravní systém, na nějž budou občané hrdí“.
K neblahému výročí loňského brutálního znásilnění studentky v Dillí si Indie nadělila tematický dárek. Zatímco o problematickém postavení žen v patriarchální společnosti se konečně začalo veřejně hovořit, indický nejvyšší soud 11. prosince obnovil platnost koloniálního zákona, který kriminalizuje homosexualitu. Ještě ostudnější než tento revival 153 let starého viktoriánského nařízení však byl bobřík mlčení, kterého se vzápětí zřejmě rozhodli držet představitelé všech indických politických stran. Proč se nikdo z nich k záležitosti nevyjádřil? Zdá se, že hřebíček na hlavičku uhodil týdeník Tehelka. Podle zde publikovaného článku se sexuální menšiny nemohou dovolat svých práv ani veřejné podpory politiků především proto, že na rozdíl od žen, nízkých kast či náboženských komunit tvoří zcela zanedbatelnou část voličstva. Proč se tedy ucházet o přízeň někoho, kdo nám stejně k moci nepomůže?
Zatímco se sdělovací prostředky předháněly, kdo se více zastane LGBT komunity, proběhla v Dillí masivní dělnická demonstrace. Sto tisíc převážně neformálních zaměstnanců z celé země se 12. prosince vydalo k parlamentu s požadavkem minimální mzdy, jednotného sociálního pojištění a regulace pracovní doby. Průvod měl být vyvrcholením celoroční kampaně odborů, avšak zůstal prakticky bez povšimnutí mainstreamových médií. Jak se podotýká v komentáři týdeníku Economic and Political Weekly, demonstrace přitom byla důležitá nejen svým rozsahem, ale i skladbou účastníků, jež vcelku přesně reflektovala současnou situaci na trhu práce: po dvaceti letech neoliberálních reforem většina pracujících není formálně zaměstnaná, a nemůže se tedy dovolat ani zaměstnaneckých práv. Odpovědí na tyto problémy je charta deseti požadavků, z nichž nejambicióznějším je zavedení minimální mzdy v hodnotě deseti tisíc rupií (asi 3 200 korun). Nemůžeme se však divit, že problémům dělníků – stejně jako protestům homosexuálů – se nikdo z vrcholných potentátů nevěnoval. Souběžně totiž probíhaly volby do zákonodárných shromáždění v pěti svazových státech a zejména v Dillí se výsledky zašmodrchaly natolik, že politikům na nic jiného než na zákulisní pletichy nezbyl čas. Z několika možných menšinových vlád nakonec vznikla ta nejzajímavější – povede ji známý bojovník proti korupci Arvind Kédžrívál. Ten se svou Stranou obyčejného člověka (AAP) za pouhý rok působení dokázal převrátit naruby politickou scénu hlavního města i předvolební prognózy. „Hra na protikorupční notu zabránila tomu, aby se strany po volbách začaly chovat jako koňští handlíři,“ všímá si Economic and Political Weekly a dodává, že tak raketový vzestup k moci je v indických podmínkách bezprecedentní. A že menšinovou vládu AAP podporuje Kongres, tedy strana, proti které Kédžrívál během kampaně nejvíce brojil? Žádný problém, straníci a příznivci mu to schválili emaily, SMSkami i aklamacemi na shromážděních. Nechme se tedy překvapit, jak se AAP podaří uskutečnit její hlavní předvolební taháky, jako například snížení předražených účtů za elektřinu na polovic – zvlášť když svým příznivcům doporučila, aby je vůbec neplatili, a voliči teď čekají, co s jejich složenkami bude. Do svého favorita voliči každopádně vkládají nemalé naděje. Na mítinku v Gháziábádu se jeden z nich dokonce na důkaz oddanosti pořezal na zápěstí.