Co se stane, když obyvatelům džungle slíbíte ekonomický rozvoj, příliv zahraničních investic a pracovních míst – a dáte jim možnost demokraticky se vyjádřit v referendu? Nabídka nemusí být přijata. Ve východoindickém státě Uríša se dvanáct kmenových vesnic jednotně postavilo proti těžbě bauxitu na svém území.
Kóndhové, australoidní kmen obývající lesy jihozápadní Uríši, jsou jedním z mnoha různorodých etnik indického vnitrozemí, pro něž se používá souhrnné označení Ádivásíové. Tito původní obyvatelé indického subkontinentu dnes tvoří přes osm procent indické populace, jejich společenský vliv a význam je však mizivý. Indoárijskou bráhmanskou ortodoxií nebyli nikdy přijati (stojí dokonce i mimo kastovní systém), pro britské kolonizátory nebyli dostatečně ekonomicky zajímaví a na jejich marginalizaci nic nezměnilo ani vyhlášení nezávislé Indie v roce 1947.
Naše chrámy jsou z lesů
Nově vzniklý indický stát vsadil na cestu hospodářské soběstačnosti prostřednictvím rychlé industrializace a modernizace, k čemuž ovšem potřeboval přírodní zdroje a suroviny z řídce osídlených oblastí. Tamní obyvatelé – převážně stěhovaví zemědělci, lovci a sběrači – byli považováni za ekonomicky i kulturně zaostalé a na jejich názor se nikdo neptal. Indické přírodní národy tak při centrálně plánovaném vyvlastňování přišly o tradiční životní prostor a nic na tom nezměnila ani liberalizace ekonomiky v devadesátých letech, která k výše zmíněným problémům ještě přidala divoký kapitalismus a s ním související nárůst korupce.
Zlom nastal teprve v okamžiku, kdy se společnost Vedanta Resources rozhodla povrchově těžit bauxit, tedy surovinu používanou pro výrobu hliníku, na kopci jménem Nijamgiri. Zalesněný hřeben, jehož jméno bychom mohli do češtiny přeložit jako Hora zákona, je však podle pověstí sídlem místního božstva. „Vaše chrámy jsou z cihel a malty, naše jsou z kopců, lesů a potoků. Pokud je rozkopete, zemřeme s našimi bohy,“ ozvali se Kóndhové a právě tento argument se stal v celém sporu klíčovým. Za kmenové obyvatele se totiž opakovaně postavil indický nejvyšší soud s odvoláním na jejich kulturní práva zaručená ústavou. Podle ní patří k náboženské svobodě také právo vykonávat veškeré rituály a uctívat veškerá božstva spojená s danou vírou, což u přírodních národů může znamenat takřka libovolný topografický celek.
Aktivismus rolníků, lovců a sběračů
Indie je země, kde se náboženství a ekologie často prolínají. Odpor kóndhských kmenů má řadu předchůdců – za všechny jmenujme aspoň hnutí Čipkó, které se v sedmdesátých letech proslavilo bráněním stromů v himálajském podhůří vlastními těly, nebo hnutí za záchranu řeky Narmady, protestující v devadesátých letech proti stavbě přehrady. Pro všechna tato indická ekologická hnutí je společná kritika nejen devastace životního prostředí, ale i celé myšlenky pokroku z tradičních filosofických a náboženských pozic.
To je diametrální rozdíl proti ekologickému aktivismu západního typu. Ten se sice také probouzí v sedmdesátých letech 20. století, avšak ve společnosti, která je již zcela postindustriální. Jeho typický představitel už není na přírodě existenčně závislý a jeho snaha o záchranu přírodního bohatství je motivována spíše touhou, aby měl co obdivovat ve svém volném čase. Naproti tomu chudí indičtí rolníci či dokonce lovci a sběrači nebrání krásy přírody, ale svůj tradiční zdroj obživy. Tento environmentalismus chudých má však oproti onomu postindustriálnímu značnou nevýhodu. Jelikož nepotřebuje nic měnit, nedá se na něm ani nic vydělat, a tím pádem se také hůře shánějí skutečně vlivní spojenci. Také proto se výše zmíněným hnutím vždy podařilo dosáhnout pouze vyššího odškodného či oddálení již schváleného projektu, nikoli však jeho zásadního přehodnocení či úplného zastavení.
Spustí referendum lavinu?
Demokratický experiment v Nijamgiri však tento stav mění. Jakmile dostali Kóndhové možnost vyjádřit se v lidovém hlasování, všech dvanáct obcí se vyslovilo proti těžbě. Jejich rozhodnutí má i další následky: indické ministerstvo pro záležitosti kmenů nyní vyslechne a vyhodnotí požadavky ostatních vesnic v blízkosti zamýšlených bauxitových dolů, kterých by měla být ještě zhruba stovka. U tak vysokého počtu už mohou těžaři i jejich komplicové z řad státních úředníků jen velmi těžko ovlivnit všechny hlasující, aby si své rozhodnutí rozmysleli. Referendum v Nijamgiri se tak může stát důležitým precedentem a povzbudit další ekologická i lidskoprávní hnutí na indickém subkontinentu.
Co se týče důlní lobby, ta už se teď nemá kam odvolávat. Tucet pokusných vesnic byl totiž vybrán po konzultaci s ní poté, co kutání bauxitu v Nijamgiri před třemi lety zastavilo indické ministerstvo životního prostředí. V dlouhodobějším časovém horizontu to však pro Vedantu zas tolik neznamená. Její prospektoři už mají vyhlédnuta další ložiska v sousedních okresech a společnost jako největší zahraniční investor celkem logicky očekává, že jí vláda státu Uríša dovolí těžit někde jinde. Nadšení z vítězné bitvy také poněkud tlumí skutečnost, že ačkoli byla Vedanta založena v roce 1976 v Bombaji, dnes má sídlo v Londýně, a čelila tedy tlaku nejen indické, ale i britské veřejnosti. Těžko říct, jak by celá záležitost dopadla, kdyby proti kóndhským kmenům stála indická firma podporovaná státem.
Než byli Ádivásíové v indické demokracii vyslyšeni, uplynulo šestašedesát let. Za tu dobu ztratili velkou část svých historických území ve jménu pokroku, jehož výdobytky nikdy nevyužili, a zcela vyhráno nemají ani dnes. Konečné slovo ohledně další těžby v oblasti Nijamgiri totiž bude mít znovu ministerstvo životního prostředí, jehož verdikt se dozvíme až někdy v polovině října. Přinejmenším do té doby tedy můžeme doufat, že demokracie, jakkoli jde o zřízení pomalé a neohrabané, občas přece jen funguje ve prospěch obyčejných lidí.
Autor je indolog.