Každý se jistě během svého života setkal s tvrzením, že Češi jsou národem chatařů a chalupářů a že podobný fenomén nemá za hranicemi naší republiky obdoby. Zakořeněný mýtus má ale s realitou málo společného.
V Česku, stejně jako v mnoha jiných evropských zemích, je možné za první objekty sloužící rekreaci považovat středověké královské rezidence, šlechtické zámky, zámečky a lovecké chaty. Později se v celé Evropě rozvíjel lázeňský fenomén, ale až do počátku 20. století byla rekreace výsadou jen málo početné, bohaté a privilegované elity.
Hlavní impulsy k rozvoji individuální rekreace přišly v období spojeném s největším rozvojem urbanizace na počátku 20. století, ale u nás se tento trend plně projevil až po skončení první světové války. Nárůst volného času a dopravní mobility dal vzniknout rekreačním domům a vilám v zázemí velkých evropských měst (Paříž, Berlín, Vídeň, Moskva, Petrohrad, Praha atp.). Souběžně s tím docházelo k zakládání trampských osad a kolonií, které můžeme chápat jako předchůdce chatařských osad.
Zpočátku se tyto stavby v Československu objevovaly na samotách, v lesích, později se pozvolna přetvořily v kolonie v blízkosti řek za velkými městy (Praha, Hradec Králové, Ostrava). „Původním motivem trampingu bylo dobývání divočiny. Někomu toto krásné hledačství vydrželo až do smrti, ale u většiny dobyvatelů časem převládla touha usadit se – osadničit. A tak tramping zplodil chatařství,“ říká kronikář českého trampingu Karel Jakeš-Kayman.
Chatařství se u nás rozšířilo mezi středními a nižšími vrstvami, což nás výrazně odlišuje od zbytku Evropy. Od dvacátých let 20. století vznikaly v okolí Prahy v návaznosti na původní trampské sruby chatové osady; to vše samozřejmě díky atraktivitě těchto oblastí (údolí řek Vltavy, Sázavy, Berounky, později i okolí měst – Brna, Plzně, Karlových Varů apod.), rozvoji železniční dopravy a většímu objemu volného času. Jiné formy rekreace, jako např. cestování do zahraničí, byly pro nižší vrstvy nedostupné.
Počátek padesátých let 20. století nebyl příznivý pro výstavbu objektů individuální rekreace. Teprve pozdější růst životní úrovně, vznik finančních rezerv a samozřejmě obrovské množství neosídlených domů a pozemků po odsunutých a vyhnaných Němcích vytvořily příhodnou situaci pro nový rozvoj.
Chatařský boom
Období normalizace představuje pro rozvoj chatařství zlatý věk. Během tohoto období se počet objektů takřka zdvojnásobil (ze 132 tisíc v roce 1971 na 231 tisíc v roce 1991), a to navzdory snahám vlády omezovat další výstavbu (zákon o ochraně původního zemědělského fondu z roku 1976; zákaz využívání lesní půdy, vyhlášený v roce 1979).
Z jakých důvodů lidé hromadně každý pátek opouštěli své domy a byty a odjížděli za města strávit víkendy či dovolenou v prostředí svých chat? Česká polistopadová historiografie na tuto otázku odpovídá – pokud se fenoménem chatařství vůbec zabývá – velice povrchně a stručně. Obvykle se setkáváme s tvrzením, že prioritou většiny obyvatelstva se v sedmdesátých a osmdesátých letech stalo uspokojování jejich vlastních potřeb, a proto programově rezignovali na jakoukoli politickou aktivitu. Chatařství je v duchu velkého totalitně historického vyprávění vykládáno jako únik do soukromí a důsledek uzavření společenské smlouvy mezi „režimem“ a společností.
Politická změna jistě mohla přispět k rozvoji tohoto fenoménu, nicméně rozhodně nemohla být tím nejdůležitějším faktorem. Chatařství je jevem moderním a souvisí s dalším postupem modernizace. Člověk vystavený narůstajícím civilizačním stresům světa, kterému přestává rozumět, se obrací k hodnotám konzumní společnosti. Skrze konzum se zabydluje ve světě, o němž ztratil přehled. Chaty (a další rekreační objekty) tak vyplňují tento ztracený svět a představují prostor, v němž je možné se orientovat a zakoušet svobodu, bez ohledu na politický systém té které země. S tím, jak se člověk změnami ve způsobu života postupně vzdaloval přírodě, nabývá na síle často nereflektovaná potřeba se do ní vracet.
Chatařství není specifickým výplodem normalizace a vysvětlení jeho rozmachu pouze politickými změnami po Pražském jaru není udržitelné. Ze srovnání počtu objektů individuální rekreace v Československu a ostatních evropských státech navíc jasně vyplývá, že rozsah českého, respektive československého druhého bydlení není nikterak unikátním světovým fenoménem, neboť například ve Francii, Finsku či Španělsku je mnohem rozšířenější. Česko v tomto žebříčku nezaujímá čelné místo, jak se často traduje. Ojedinělost českého chatařství a chalupaření spočívá hlavně v jeho významu a pozici v rámci využívání volného času a životního stylu obyvatel a celé společnosti v různých etapách vývoje a také ve specifických ekonomických a politických podmínkách.
Autor je student historie na FF UK.