Pohyb řeči, řeč pohybu

Pro Vladimíra Kokoliu (nar. 1956) není výtvarné umění zdaleka jediné médium, skrze nějž promlouvá. V současnosti se sice věnuje především malbě a grafice, ale jeho dosavadní tvorba zahrnuje i výrazný příklon k jazyku, a to nejen v podobě básní či hudebních textů, ale například i zpěvu. Překračování žánrů směrem k literatuře pro něj tedy není pouhým nahodilým intermezzem, ale ani žádným aktuálním programovým postojem. Kokolia totiž představuje typ umělce, který jako by za své dílo ručil vždy spíše možnostmi vycházejícími z poznání vlastního těla. Tak lze chápat i jeho osobní účast na často doslova fyzickém vyjadřování: „Jedna myšlenka je vždycky na úkor všech ostatních myšlenek, jeden pohyb vylučuje ostatní pohyby, vedení jednoho tahu je za cenu ostatních tahů.“ Takovým způsobem si autor stojí i v otázce svérázného používání prostředků vlastního slovníku, v němž se snaží srovnávat sám se sebou a v němž nastalé skutečnosti buď intuitivně odmítá, nebo přijímá. Provádí to tak především ve smyslu neuhýbání ze své tvůrčí cesty.

Tento umělec a výrazná osobnost profesorského sboru pražské AVU, praktikující mistr taiči, blogger, kompostér a kuchař v jedné osobě si nyní připsal na vrub i autorství knihy, kterou pod názvem Jení vydalo koncem roku 2012 pražské nakladatelství Trigon, s nímž Kokoliu váže mnohaletá spolupráce. Odpověď na to, co si autor pod slovem „jení“ konkrétně představuje, přichází v téměř třísetstránkovém svazku poměrně brzy, už na straně třicet jedna. Ale upřesňování významu pojmu se s umělcovou urputností mandalisticky opakuje i na jiných místech. „Jení“ tak není jen opakem „není“, je to i „velká síla, i když kupodivu snadno přehlédnutelná, v tom, že věci prostě jsou, že jsou doopravdy a ve svém kontextu“. Nemůže být nakonec ono „jení“ také jedním ze znaků Kokoliova boje se systémem a jím míněným kontextem?

Přerůst blogový formát

Kapitoly osobité knihy vznikly původně jako umělcův internetový blog (blog.kokolia.eu), jejž si Kokolia založil již koncem roku 2004 a od té doby na něm s pravidelností téměř železnou publikuje kratší či delší autorské, tematicky různorodé texty, které díky jeho sympatické formulační preciznosti, variabilnosti a svébytné expresivnosti představu o ryze „virtuálním“ formátu značně přesahují. Ať už se jedná o Kokoliovy vlastní dojmy, domněnky či pochyby, v nichž poznáváme duši bodrého umělce, nebo skutečné deníkové či dokumentární záznamy z prostředí provozu výtvarného umění, vážné nebo naopak poměrně komické zápisky, knihu nelze jednoznačně přiřadit k žádnému z jasně definovaných žánrů.

V některých případech se Kokolia přibližuje dnes už klasickému hrabalovskému pábení, které hledá krásu ve všednosti. „Na veřejný záchodek se jde po schodech dolů,/ románský oblouk leží před mřížovím,/ úroveň města značně stoupla,/ vždyť celé bývalo o několik metrů níž./ Soustřeďuji se při močení na sirku,/ ona se zdráhá, točí na místě,/ ale proud moče ji strhává proti vůli/ a šup do útrob kanálu./ Vždy, když tak močím, myslím na lidstvo.“ Tento syrový citát z Bohumila Hrabala (Bambino di Praga, 1990) je tu použit proto, aby nikdo nemohl být překvapen příbuzností Kokoliova pohledu: „Přemáhání prdu je velké umění, mnozí ho nacvičují celý život a dosahují v něm dokonalosti. Kdysi to byla praktická schopnost, zabraňující predátorovi či obrovi, aby ucítil člověčinu. Ještě před několika dekádami se vysoce cenilo sebeovládání, zatímco dnes se preferuje spontánnost a uvolnění.“ Oproti takovým případům jiná část textů zase nese natolik výrazné znaky traktátu o výtvarném umění, že by si jich snad (ne)měli všímat pouze historikové a teoretikové umění.

Fyzično hypertextu

I přesto Kokoliovy texty jako celek docela dobře fungují pohromadě, což ale neznamená, že by se nutně musely číst v celku a lineárně. Naopak, knihu lze otvírat buď zcela náhodně, anebo na základě odkazujících tagů, resp. „klíčkových slov“, připojených na zadní straně přebalu a odkazujících k původnímu hypertextu, které výběrovou orientaci v textu usnadňují. Tímto fyzickým používáním se zároveň až grafomansky působící proud vytištěného textu důstojně protne s řadou již zmíněných tělesných témat, jimiž je kniha protkaná. Teď nemám na mysli pouze umělcem vysoko nastavená kritéria řeči těla při osobním kontaktu nebo při cvičení taiči, ale spíše intuitivně vybrané příklady popisů celé škály odpozorovaných pohybů ze společnosti, jakých si všiml například u „pobíhající komunity“ ve Stromovce, v níž pak zaujímá své místo i Kokoliův vlastní běžecký styl, jenž „obsahuje samurajské prvky. Dole kmitám nožičkama, abych od bránice nahoru se jenom vezl. Všechno dýchání deleguju dolů, čím níže, tím lépe. Jakmile bych vyklenul hrudník a začal dýchat budovatelským způsobem, v tu ránu bych umřel.“ Z podobného důvodu jej udivuje nejen technika amerických sprinterů, ale pozastavuje se i nad šouráním nové varianty člověku podobného robota, jak jej sestrojili japonští vědci. „Že by se v japonském týmu neobjevil žádný cvičenec stylu rodiny Chen? Asi ne, jinak by místo kyvného pohybu kloubů aplikovali spirálu v devíti perlách – a stroj by podle mě chodil bezpečněji a inteligentněji.“ Podobné přímé závěry jsou pro Vladimíra Kokoliu příznačné, on totiž ví „naprosto přesně, jak to všechno má být, protože sám chodím jako opice“.

Obdobně upřímný způsob promluvy je pak charakteristický i pro umělcovo přemýšlení o problematice výtvarného umění, které se pohybuje v rozmezí od definice až k intenzivnímu prožitku. Kokolia ostatně už koncem devadesátých let v tomto duchu formuloval svou habilitační přednášku, nazvanou Úžas, a tak myšlenka „nenechme se zatáhnout do hry o definici umění. Jakmile to zkusíme, okamžitě se celá bohatost vztahů smrští na kádrovací rozsudek: je to umění/není to umění“ může dnes z jeho úst vyznít už jako klasika.

Autorka je teoretička umění.