Průzkum území nikoho

V úvodu eseje Genre Is Obsolete (Žánr je zastaralá kategorie), který je součástí knihy Noise & Capitalism (2009), Ray Brassier píše: „Noise nejen že vymezuje území nikoho mezi elektro­akustickým výzkumem, volnou improvizací, avantgardními experimenty a sound artem, ale také se vztahuje k anomálním sférám, v nichž se nejrůznější styly prolínají. (…) Noise se stal univerzální nálepkou pro cokoli, co etablované žánry podrývá.“ Švýcarský performer usazený v Berlíně Joke Lanz, a především jeho dlouhodobý sólový projekt Sudden Infant, do tohoto modelu zapadá dokonale. Jeho tvorba vznikala a existovala v blízkosti zmíněných hudebních oblastí, ale zároveň si neustále udržovala dostatečný odstup, takže nemohla být jednoznačně zařaditelná. Ačkoli postupem času pojem noise ztratil – stejně jako cokoli, co se dlouho ohmatává ze všech stran – onu svůdnou přitažlivost založenou na neurčitosti, Lanz se svým způsobem stále pohybuje „územím nikoho“. Nic na tom nemění ani fakt, že se ze Sudden Infant po čtvrtstoletí sólových výstupů stala tříčlenná skupina.

Náhlé rodičovství

Hudební prehistorie Jokea Lanze je podobně jako u mnoha dalších experimentálních hudebníků jeho generace spojená s punkem a hardcorem. Vznik svého sólového projektu dnes vysvětluje (viz rozhovor v A2 č. 25/2013) jako důsledek změny v osobním životě: „Na konci osmdesátých let, když moje přítelkyně otěhotněla, jsem přestal hrát v hardcoreové skupině Jaywalker. Plánoval jsem trávit víc času se svou rodinou. (…) O názvu svého projektu jsem přemýšlel před narozením syna, v době, kdy jsem si hodně četl o syndromu náhlého úmrtí kojenců – sudden infant death syndrome. To mi uvízlo v hlavě a první dvě slova toho termínu jsem použil.“

Přibližně ve stejnou dobu Lanz začal spolu­pracovat s Rudolfem Eb.erem, který v ro­­ce 1987 založil v Curychu label Schimpfluch, a z jejich společné aktivity se posléze vyvinul jeden z nejextrémnějších uměleckých kolektivů 20. století – Schimpfluch­Gruppe. Audiovizuální a fyzické performance skupiny, jejíž jádro kromě Eb.era a Lanze tvořili ještě Marc Zeier, Dave Phillips a Daniel Löwenbrück, byly ovlivněny dadaismem, vídeňským akcionismem a hnutím Fluxus a její extrémnost z dnešního pohledu ještě podtrhuje skutečnost, že po sobě zanechala jen poskrovnu dohledatelných záznamů. Nejintenzivnější období zažívala Schimpfluch­Gruppe v devadesátých letech, po roce 2000 vystupuje už jen při speciálních příležitostech.

Jedno tělo a dva lidské stroje

Tvorba Sudden Infant byla od začátku založená na předpokladu, že zvuk se dá vytěžit úplně z čehokoli – z jakéhokoli organického i anorganického materiálu, z jakékoli situace, a dokonce i z jakéhokoli psychického stavu. Stačí k tomu správné naladění, trocha kutilství a občasná ochota k perverzi. Klíčovými nástroji se staly kontaktní mikrofony, tělo a hlas, nezbytnými pomůckami pak efektové pedály, sloužící především k intenzifikaci zvuku, a dva samplery s ruchovými podklady.

K nahrávání letošní desky Wölfli’s ­Nightmare Lanz přizval baskytaristu a kontrabasistu Christiana Webera a bubeníka Alexandra Babela. Ačkoli i na dřívějších nahrávkách míval hosty, teprve v roce 2014 se odhodlal natočit ve spolupráci s jinými hudebníky celé album. Toto rozhodnutí posléze vyústilo v radikální proměnu: od května tohoto roku přestal být Sudden Infant sólovým projektem a stal se regulérní skupinou. V říjnu podnikla nová formace dvoutýdenní evropské turné (kompletní záznam úvodního vystoupení je možné zhlédnout na YouTube) a další koncerty budou následovat.

Těžiště projektu se vždy nacházelo v živých vystoupeních – performerovi vedle samplerů dělaly společnost pouze primitivní postavičky vytetované na jeho pažích. Právě tělo bylo proměnlivým ústředním bodem a motorem performance; tělo, jeho možnosti a limity, jeho obnaženost a zranitelnost. Na nejnovější nahrávce i koncertech byly dva stroje, vytvářející poměrně stabilní zvukové kulisy pro živou performační složku, víceméně nahrazeny dvojicí virtuózních a dokonale spolupracujících hudebníků. Ti jsou sice schopni zajistit iluzi strojovosti, ale jejich fyzická přítomnost přirozeně narušila celou dřívější konstelaci, založenou na kreacích osamoceného těla.

Odosobnění

Přesto cosi brání označit novou podobu Sudden Infant za hudební skupinu v běžném slova smyslu. Na první pohled vše vypadá, jak má: Lanz obsluhuje elektroniku, zpívá, křičí či mluví do mikrofonu, zpocený bubeník a baskytarista hrajou precizní úsporné figury, které někdy připomínají hardcore či metal, jindy math rock nebo jazz, a celou scénu zahaluje umělý kouř. V Lanzově vokálním projevu je však něco, co ho vzdaluje jak roli zpěváka a frontmana kapely, tak i úloze herce, který si nasazuje různé masky. Jde o vysokou míru odosobnění, která dodává jeho výrazu až nepřirozenou neutrálnost – bez ohledu na to, jestli vypráví, řve, šeptá, koktá nebo se hystericky směje. Za žádnou z mnoha poloh zkrátka není cítit autentický ani předstíraný osobní prožitek, byť je nepochybné, že témata, kolem nichž Lanz dlouhodobě obsedantně krouží (dětství, rodičovství, sebevražda, lidské utrpení, tělesné a psychické deformace), mají většinou velmi intimní základ.

Když Lanz ve skladbě Father mluví o tom, že spoustě dětí chybí vzor k následování, nejde o niternou výpověď člověka, jehož dětství poznamenala sebevražda otce, ale o konceptuální uchopení problému rodičovství, který nemá žádné jednoznačné řešení. Stejně tak když v titulním tracku alba monotónně vykřikuje repetitivní text o počtu dětí umírajících každou minutu na nedostatek pitné vody, nesděluje nám poselství z pozice zapáleného ekologického aktivisty – pouze předhazuje holý fakt. Tam, kde běžně cítíme subjekt, který zaštiťuje sdělení a umožňuje přenos emocí, nacházíme v případě Sudden Infant pouze jakýsi registr, z něhož vypadávají strohá data.

Ve výsledku přitom může tato hudba přivodit velmi hluboký a emocionální prožitek, a to právě proto, že informace jsou zprostředkovávány inertně, bez emocí umělce, které jsou vždy minimálně podezřelé. Pokud někdo zpívá o tom, že je sám a nešťastný, můžeme mu uvěřit, a nemusíme. Když ale – v závěrečném tracku Stairs – posloucháme Lanzovo vyprávění o člověku, který stoupá po schodech na střechu domu s puškou v ruce, zakončené orálním zvukem, jenž má snad imitovat odjištění zbraně, není tu nic, čemu by bylo potřeba uvěřit. Rozhostí se výmluvné ticho a my nemusíme vůbec na nic přistupovat. O míře působivosti této strategie se lze jistě dohadovat, je nicméně jisté, že jsme byli ušetřeni obvyklého podvodu.

Přestože některá místa na albu ­Wölfli’s Nightmare vzbuzují určité pochybnosti o správnosti nastoleného směru, ve výsledku se zdá, že se Lanzovi a jeho spoluhráčům podařilo uchovat si to, co promýšlí Ray Brassier v úryvku citovaném v úvodu, aniž by bylo potřeba udržovat při životě nálepku noise. Úroveň tvorby nové sestavy Sudden Infant nejlépe vynikne při srovnání s aktuálním počínáním jiných dřívějších představitelů extrémní hudby, skupin Swans a Einstürzende Neubauten, které obě letos také vydaly nové desky: lídr Swans Michael Gira se definitivně rozhodl založit nové náboženství, v němž plní dvojroli Boha a papeže; Einstürzende Neubauten by zase nejradši dělali kabaret, ale pořád se nedokážou zbavit zvukových ostatků své industriální minulosti, z nichž se mezitím staly vyprázdněné ornamenty. Sudden Infant naproti tomu stále ještě náleží k prořídlé řadě zvukových umělců, na jejichž vystoupení se sice chodí do klubů jako na jakékoli jiné koncerty, pomyslně se však odehrávají na nejisté půdě – někde mezi cirkusovou arénou, zvukovou laboratoří, psychiatrickou léčebnou a SM salonem. Alespoň prozatím.