Zvuk vzdálené minulosti

„We are fuckin’ Wolf Eyes“ – tak se dříve na koncertech občas představovala americká skupina, která měla zásadní vliv na podobu hlukové hudby v nulté dekádě 21. století, a tato věta jako by ve zkratce vystihovala celý její základní přístup. Těžko bychom totiž k označení zvuku, jímž Wolf Eyes obdařovali publikum v Americe i Evropě, hledali adekvátnější slovo než adjektivum „zkurvený“. Klaustrofobní sonický prostor složený z nakřáplých, do sebe narážejících beatů, skřípotu amplifikovaných kovů, elektronického pískání a bzučení, ataků zkreslené kytary a animálního řevu dokázal posluchače pevně obemknout a vyvolat v něm celou škálu emocí od paniky až po euforii. Noise měl na přelomu tisíciletí řadu podob, jež existovaly vedle sebe a vyvíjely se podle vlastních pravidel, aniž by se navzájem příliš potkávaly. Wolf Eyes se podařilo tuto disparátnost zrušit – přestože jejich přirozeným prostředím byla subkultura, dokázali prolomit její hranice a proniknout do širší hudební sféry, aniž se vzdali svého radikálního výrazu.

Počátky skupiny sahají do roku 1996 a původně šlo o sólový projekt Natea Younga, usazeného v Ann Arbor, menším městě nedaleko Detroitu ve státě Michigan. Brzy Younga doplnil Aaron Dilloway, na jehož značce Hanson také vyšly první nahrávky skupiny, a v roce 2000 se připojil hyperaktivní John Olson, s kterým se sestava na příštích pět let ustálila. Během té doby Wolf Eyes vychrlili desítky limitovaných titulů na různých nosičích, několik „větších“ alb, jako třeba Dread (2001) nebo Dead Hills (2002), a především pak desku v opravdu velkém nákladu, Burned Mind (2004), kterou vydalo proslulé vydavatelství Sub Pop a díky níž se skupina definitivně dostala do širšího povědomí. Druhou a poslední desku pro Sub Pop, Human Animal (2006), už s Wolf Eyes nenatáčel Dilloway – místo něho angažovali Mikea Connellyho ze spřízněných Hair Police a v nové sestavě pokračovali s nepolevující intenzitou zhruba do konce dekády.

Pomalu a neúprosně

Přestože již album Always Wrong (2009) přineslo kromě agresivních hlukových orgií i pasáže, které dávaly tušit, že se Wolf Eyes přibližují určitému zklidnění, materiál vydaný letos na jaře na desce No Answer: Lower Floors je velkým překvapením a v porovnání s dosavadní diskografií skupiny zní extrémně libozvučně a čistě. Skladby mají přesnou a jednoduchou kostru, tvořenou pomalými strojovými bicími, jež ve střídmých dávkách doplňují elektronické ruchy, kytara a zechované dechové nástroje. Výrazným elementem je také Youngův vokální part, složený většinou ze dvou stop, které se záměrně v jednotlivých slovech rozcházejí, čímž se rafinovaně rozšiřují možnosti interpretace textu. Každý úder, tón či zpětná vazba působí naprosto promyšleně, jako díl do skládačky, která připouští jen jediné řešení, a dokonale ladí se všemi ostatními prvky, takže otázka nezáměrnosti, jež bývá nablízku úvahám o téměř jakékoli experimentální hudbě, je odsunuta do pozadí. Mezi jednotlivými složkami zvuku je nezvykle mnoho prostoru a nechybějí ani momenty ticha a napjatého vyčkávání. Jestliže dříve Wolf Eyes připomínali hlučný stroj, vymknutý lidské kontrole i svým vlastním zákonitostem, No Answer: Lower Floor evokuje spíše pomalého pavouka, který neúprosně a systematicky splétá svoji síť.

Těsně před nahráváním nové desky, jíž předcházel na poměry Wolf Eyes vcelku výrazný vydavatelský i koncertní útlum, skupinu kvůli účinkování v jiných projektech oficiálně opustil kytarista Mike Connelly (byť se na albu, stejně jako jeho předchůdce Dilloway, podílel jako host) a místo něj nastoupil Crazy Jim Baljo. Nate Young současné rozpoložení skupiny, jež se otisklo do nejnovější nahrávky, shrnul v rozhovoru pro webzine Tiny Mix Tapes: „Během šestnácti let jsme vydali stovky nahrávek a odjezdili tolik turné, že si je všechny ani radši nechci připomínat. Posledních pár let jsme strávili přemýšlením o tom, do jaké fáze naše válka proti hudbě dospěla. Řekl bych, že jsme dosáhli bodu, kdy si mnohem lépe uvědomujeme schopnosti, kterými jakožto skupina disponujeme. V našich mutantních jamech je teď mnohem míň náhodných prvků.“ A aby bylo jasné, co přesně tím míní, dodává: „We are finished fucking around.“ – Od Wolf Eyes už se zkrátka nedá očekávat, že přijdou a udělají „kurevskej bordel“.

Potřeba disciplíny

Nové album se svou střídmostí, projevující se v práci s rytmickými figurami a v organizaci ruchových i melodických složek, podobá Youngovým nedávným sólovým počinům, například letošní novince Blinding Confusion, a ještě výrazněji spolupráci Younga a Olsona pod hlavičkou Stare Case (minirecenze alba Lose Today viz A2 č. 2/2012). Tento projekt se zřetelně inspiroval žánrem blues a právě odkazování k minulosti je moment, který lze při uvažování nad No Answer: Lower Floors jen těžko opominout. Zvuk i struktura nových skladeb mají totiž velice blízko k umírněnější poloze průkopníků industrialu Throbbing Gristle, zejména k materiálu na albu Heathen Earth z roku 1980. Pustíte-li si obě desky za sebou, lehko nabudete dojmu, že některé části – hlavně naechované syntezátorové zvuky a dechové party, ale místy třeba i kytara a odtažitý zpěv – snad ani nemohly vzniknout jinak než vědomou imitací. Jako by Wolf Eyes vzali doslova text Genesise P-Orridge o potřebě disciplíny a zkoncentrovali všechny své síly k tomu, aby vytvořili vycizelovanější, a tím pádem poněkud nesmyslnou verzi rané industriální hudby.

Bez ohledu na to, zda je za touto příbuzností záměr či jde pouze o podvědomé přiblížení (Wolf Eyes koneckonců vliv Throbbing Gristle nikdy neskrývali), není od věci položit si otázku, o čem tento anachronistický rozměr vypovídá. Můžeme ho snad považovat za symptom nedůvěry k současné hudbě, včetně té její části, kterou Wolf Eyes přímo inspirovali? Petr Ferenc v časopisu His Voice označuje No Answer: Lower Floors za strhující uskutečnění bláznivého nápadu založit po roce 2000 rockovou kapelu. Obávám se, že toto album, které se nade vši pochybnost příjemně poslouchá, naznačuje, že je v dnešní době tak trochu bláznovství zakládat jakoukoli kapelu, a rozjitřuje skeptický názor, který v uvažování o umění opakovaně zaznívá minimálně od začátku postmoderní éry: totiž že všechno podstatné se už odehrálo, a tudíž nezbývá nic jiného než pracovat s odkazem minulosti. Otázka, jak z této skepse ven, zůstává – ve shodě s názvem alba Wolf Eyes – zatím bez jednoznačné odpovědi.