Ve stínu předkusu

Prózami Güntera Grasse počínaje Plechovým bubínkem (Blechtrommel, 1959; česky 1969) vždy prolínala jistá míra autobiografičnosti, již ostatně sám spisovatel poměrně podrobně okomentoval ve své výslovné literární autobiografii Při loupání cibule (Beim Häuten der Zwiebel, 2006; česky 2007). Tam se také objevuje traumatický rys jeho anatomie – a je jako takový probírán –, který nejenže přiměl autora nechat si narůst svůj charakteristický knír, ale také hraje nezastupitelnou úlohu v románu lokální umrtvení (örtlich betäubt, 1969). Vrozenou progenií, tj. spodním předkusem, je postižen vypravěč, školní rada Eberhard Starusch. Tato provázanost tvůrce a jeho vypravěče je zajímavá nejen z hlediska stomatologického či primárně pro dialektické napětí mezi saint-beuvovskou biografičností a Barthesovou smrtí autora. Je nosná i v tom ohledu, že lokání umrtvení bylo napsáno a zároveň se odehrává ve vypjaté době konce šedesátých let, kdy se ve Spolkové republice Německo střetávala vláda a establishment s mimoparlamentní opozicí APO, již představovali v prvé řadě radikální studenti.

Nic nemá trvání

Školni rada Starusch – v duchu intertextuality, která je u Grasse stejně obvyklá jako autobiografické rysy jeho postav – není nikým jiným než zestárlým Störtebekerem, vůdcem bandy Válečů z Plechového bubínku. Zmíněný předkus je pak objektem série zubařských zákroků, jež rámují Staruschovu zpověď, protože jeho zubař je mu zároveň zpovědníkem i psychoanalytikem. V první části románu je obsahem této zpovědi jeho minulost, zasnoubení se Sieglinde Kringsovou, dědičkou cementářského impéria a dcerou polního maršála vracejícího se v roce 1955 ze sovětského zajetí. Krings, který za války věrně realizoval Hitlerovu strategii boje do posledního muže, je nutkavě zaujat bitvami, které Třetí říše prohrála, a nechá si postavit elektrifikovanou plochu pro válečné hry, v nichž hodlá vítězit tam, kde dříve odcházel poražen. Protivníkem se mu stává dcera, přičemž Starusch je jen pěšákem v jejich monomanii, jež je dědictvím nacismu a druhé světové války.

Tím vším prolínají fantazie o zavraždění Sieglinde, s níž se Starusch rozešel, za což vyinkasoval bizarní odstupné, umožňující mu rekvalifikovat se na středoškolského učitele. Důvodem rozchodu bylo nejen to, že Sieglindiným jediným zájmem se stal boj s otcovou snahou alespoň pomyslně vyhrát druhou světovou válku pro Třetí říši, ale také fakt, že kvůli získání informací o otcově strategii začala poskytovat sexuální služby podnikovému elektrikáři Kringsových závodů Schlottauovi. Textem se vinou mnohomluvné a zasvěcené traktáty o výrobě cementu a pemzy a také o stomatologii – hlavně odborné výklady na druhé téma mohou citlivější čtenáře vést až k paranoidnímu zájmu o vlastní chrup. Zásadní otázkou, která je společná jak traumatům minulosti, tak zubařské praxi, je bázlivý dotaz: „A moje bolest?“ Dentistovou odpovědí je mnohoznačné „bude lokálně umrtvena“.

Stále nové bolesti

V druhé části se lokální umrtvení posouvá od nacistické minulosti k druhému klíčovému tématu radikální opozice konce šedesátých let, jímž byla válka ve Vietnamu. Právě na protest proti ní hodlá Staruschův žák Filip Scherbaum veřejně upálit svého psa, dlouhosrstého jezevčíka, slyšícího na jméno Max. Důvodem, proč upálit spíše psa než sebe, je to, že „Berlíňáci nejvíc milují psy“ a „hořící pes, to je zasáhne“. Těžištěm románu je pak rozepře, zda psa upálit či neupálit, případně kdo by ho měl upálit a zda neupálit nějakého jiného psa, jež se rozvine mezi žákem, učitelem a jím osloveným zubařem a do níž ještě částečně zasahují Staruschova kolegyně, učitelka Irmgard Seifertová a Scherbaumova přítelkyně a spolužačka Vero.

Radikálnost studentů je chápavě, ale nejistě podporována papučovým revolucionářstvím studijního rady, proti němuž stojí zubař jako zástupce konformní střední třídy. Ten v důsledku logiky konfliktu, který v té době zachvacoval SRN, ve chvíli, kdy Starusch během zákroku jen zpola přesvědčeně blouzní o nutnosti násilné revoluce, „trvá na zřeknutí se násilí a vyhrožuje, že neuslyší­-li odvolání, vynechá anestezii dolní čelisti“. Podobné broušení zubů zaživa prožívá i Irmgard, jejíž nadšení pro radikalitu studentů je do stejné míry zpochybňováno i vyživováno nálezem vlastních dopisů z konce války, v nichž se setkává se svou vytěsněnou minulostí náčelnice Svazu německých dívek a planoucí „hitlerčice“.

Mezi revolučností studentů, kterou Starusch hájí proti reakčnosti měšťáckého zubaře, u něhož se ale nepřestává dožadovat konzultací, tak vyvstává na několik způsobů otázka smyslu oběti, ohnivé očisty vyjádřené slovy: „jedině když bude hořet pes, tak lidi pochopí, že Amíci tam dole upalují lidi, a to každý den“.

Zubní kámen: zkamenělá nenávist

Třetí část románu se nese ve znamení umírnění. Skrze možnost, že by byl upálen anonymní pes z útulku, případně že by byl jezevčík Max zubařem předem lokálně umrtven, se uskutečnitelnost celé akce pomalu rozplývá. Zubař nakonec ošetřuje vady chrupu učiteli i studentovi a ve volném čase vyšetřuje a zpochybňuje Staruschovo vyprávění z první části. Dalo by se říci, že toto umírnění je špatným proroctvím – vzhledem k tomu, jaké bylo ve skutečnosti dědictví protestního hnutí šedesátých let v západním Německu. V zachycení a kondenzaci jeho podstatných rysů v románové podobě ale není Grassovi příliš co vytknout, i když na pozici, z které sarkasticky vykresluje oba pedagogy coby liberální příslušníky střední třídy, jejichž pocity viny a neschopnost vypořádat se s vlastní a národní minulostí vedou k zmatené a matoucí podmíněné podpoře mladých radikálů, je znát, že kniha je dílem autora, který otevřeně podporoval politiku kancléře Willyho Brandta a radikální řešení odmítal.

Přes všechnu, často dost krutou ironii ale v lokálním umrtvení nechybí určité pochopení pro radikalitu – především pro její důvody a motivace, které pevně tkvěly v hříších generace otců, ať už šlo o nikdy zcela nerealizovanou denacifikaci (v době, kdy román vznikal, byl kancléřem Kurt Georg Kiesinger, člen NSDAP od roku 1933) nebo o hloupost a brutalitu vietnamského dobrodružství. A bez ohledu na to, jak moc je studijní rada Eberhard Staruch stíhán ironií spisovatele Güntera Grasse, sdílí s ním patrně kromě spodního předkusu i některé názory: „A já nenávidím vyznání, nenávidím oběti. Nenávidím věroučná hesla a věčné pravdy. Nenávidím jednoznačnost.“

Autor je publicista.