Nemám nic proti pohřbívání

Co pro vás znamená spojení český, respektive československý underground? Je to uzavřená kapitola našich kulturních dějin, anebo stále ještě živé hnutí, z něhož se může zrodit něco nového, nebo aspoň něco, co obstojí samo o sobě bez odkazu k minulosti?

Dalo by se to rozpitvávat z mnoha hledisek, pro mě se ale spojení československý underground vztahuje k aktivitám několika desítek hudebníků, literátů a aktivistů především z pražských kruhů, kteří byli činní především v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století a kteří z různých důvodů pracovali mimo zglajchšaltované struktury tehdejší státem podporované kulturní scény. Ideo­logickým garantem byl básník Ivan Martin Jirous. V tomto pojetí jde o uzavřenou kapitolu. Několik klíčových osobností je už po smrti a pomníkotvorné snahy, ke kterým dnes tato scéna sama tenduje, jsou nejlepším důkazem, že se žádného oživení pravděpodobně nedočkáme. O živé hnutí jde pouze v tom smyslu, že často stále fungují osobní vztahy zformované v undergroundu. Z tvůrčího hlediska se ale o příliš plodnou půdu nejedná. Pokud někdo z lidí navázaných na někdejší hnutí ještě vyprodukuje nějaké životaschopné dílo, bude to podle mého názoru spíš navzdory této vazbě.

Jakým konkrétním dílům vzniklým po roce 1989 se to podle vás podařilo?

Mám rád práci Libora Krejcara a Tamers of Flowers – především deska Lesní hřbitovy z roku 2004 působila na české scéně jako zjevení. S vědomím možné podjatosti říkám, že považuju za životaschopné i některé projekty Pavla Zajíčka a DG 307, s kterými dlouhodobě spolupracuju. Zároveň je dobré si uvědomit, že s undergroundem byla spjata i část literární scény včetně polistopadových „hvězd“ typu Jáchyma Topola. Jsou zde přesahy do výtvarné oblasti nebo k filosofii akademického ražení. Vždyť Egon Bondy byl jeden čas na špici oborového citačního indexu… Je ale dost zapeklité hovořit o úspěchu či životaschopnosti v rámci konceptu, jakým je underground, který normativní úspěch a priori vylučuje a z definice tíhne k okraji, zdánlivé neživotnosti, kontrakulturní a antielitářské zatěžkanosti. Okamžitě se nabízí otázka, zdali polistopadový úspěch není aplikaci jisté mocenské pozice, kterou underground politickou proměnou získal. Nedělejme ale z tohoto rozhovoru hitparádu ani kádrový posudek.

Úvodní díl seriálu Fenomén underground se snaží navodit dojem, že underground stále žije. Vyznění je ale spíše opačné. Není chyba, že dokumenty o undergroundu většinou tvoří lidé, kteří k němu mají nekritický vztah?

Pokud se tvůrci cyklu Fenomén underground chtěli přiblížit současnému trendu televizní zábavy, založené na tom, že se lidé před kamerou sami i navzájem cíleně ztrapňují a ponižují, pak dosáhli impozantního výsledku. Samozřejmě že to souvisí s neschopností překročit svůj stín. Dnes ten cyklus může působit nanejvýš jako parodie, na všech ostatních úrovních selhává. Naopak legendární pořad Atentát na kulturu z roku 1977, který měl underground pošpinit, k němu ­přitáhl celou novou generaci publika. Ve vztahu k to­muto tématu televize dosahuje dost překvapivých výsledků.

Petr Ferenc ve svém příspěvku pro Radio Wave zmíněný seriál překřtil na „40 případů majora Stárka“. Jaký efekt podle vás bude mít tento ambiciózní projekt na budoucí recepci českého undergroundu? Není Fenomén underground promarněnou příležitostí – počinem, který v důsledku svůj předmět velkolepě pohřbívá?

Nemám nic proti velkolepému pohřbívání. To by bylo naprosto v pořádku, včetně případných excesů, které provázejí truchlení. Obávám se však, že v tomto případě se tvůrci cyklu dopouštějí obdobné chyby jako protagonisté klasického hororu Stephena Kinga Pet Sematary. Neschopnost přijmout změnu a vyrovnat se s odchodem blízké bytosti ústí v pokus oživit ji pohřbením do magické půdy, kterou v našem případě reprezentuje totemické, dříve nedostupné médium televize. Mrtvý sice jaksi ožije, ale v dost nepěkné podobě…

V souvislosti se vztahem undergroundu k minulosti se těžko lze vyhnout otázce antikomunismu. Nefunguje antikomunistický postoj jako jakási klapka na očích, která znemožňuje vidět mnohem reálnější nebezpečí současného systému?

Takhle bych to neformuloval. Skutečný antikomunismus podle mě reálně takřka neexistuje, ani existovat nemůže. Je to jednodušší: nadává se na bolševika, protože bylo zvykem nadávat na bolševika. Tato zvyklost je v komunitě stále vnímána jako stmelující, a tedy žádoucí, a tak se praktikuje dál. Má to málo společného s nějakým vhledem do situace nebo něčím, co by vůbec bylo možné chápat jako postoj. Antikomunismus tohoto typu je něco jako stylotvorný prvek. Lidé se schopností kritického myšlení mají každopádně menší tendenci podléhat těmto trendům. Třeba Jirous, jakožto takzvaný antikomunista a dlouholetý vězeň, měl až obsedantně kritický vztah ke kapitalismu a k současné komodifikaci kultury – tedy k současnému systému. Takže antikomunismus sice asi může fungovat jako klapka na očích, ale jen u lidí, kteří by před skutečností oči beztak zavírali.

K undergroundu jste měl vždy blízko, koneckonců hrajete s DG 307, zároveň ale jako hudebník používáte vyjadřovací prostředky, které v tomto prostředí nejsou úplně běžné. Stává se, že nesplňujete představy publika o „správné undergroundové muzice“?

To se stává poměrně často a je to samozřejmě frustrující. S DG 307 jsme před pár lety hrávali takový divočejší program, v podstatě nestrukturovaný noise s tanečními prvky, a publikum nám to dávalo občas docela sežrat, legenda nelegenda. Ale těžko to někomu vyčítat. Ti lidé prostě chtějí slyšet něco, čemu rozumějí, a promotéři akcí jim to zpravidla ochotně a ve velkém rádi dávají. Funguje to úplně stejně, ať jde o Plastic ­People nebo o Britney Spears. Na underground navíc pasuje známá poučka, že čím nonkonformněji se komunita profiluje vůči majoritě, tím větší míra konformity je pak vyžadována uvnitř komunity samé. „Správná undergroundová muzika“ je samozřejmě protimluv, ale do tohoto schématu zapadá. Poté, co undergroundové hnutí ztratilo jak vnějšího nepřítele, tak vnitřní ideologickou soudržnost, se tím víc vyžadují ostinátní basové linky se zmenšenými kvintami – to jediné, co zbylo. Já ale nejsem v pozici, abych hudebně vychovával staré pány. Pokud mě to bude frustrovat přes míru, prostě přestanu na ta undergroundová pódia lézt. Neviděl bych to ale nijak tragicky. V poslední době se někdy setkávám s pochopením i tam, kde by to před deseti lety nebylo možné. Zdá se mi, že s tím, jak androš postupně přirozeně odchází, mizí a rozpouští se, uvolňují se pozice a energie jím dosud obhospodařované, a tedy blokované, a vytvářejí se podmínky pro otevřenější přístup jak na straně organizátorů a hudebníků, tak i u publika.

Navzdory šíři svých hudebních aktivit se už asi těžko zbavíte nálepky undergroundového hudebníka. Co vás na hudebním undergroundu nejvíc inspirovalo?

Český underground obsahuje zajímavý prvek nízkoprahovosti. Je to zvláštní směs zcela lidových či insitních projevů a výtvorů s artificiálními ambicemi. Inspirativní pro mě obecně je to, u čeho si můžu říct „To bych možná uměl taky“ a co zároveň obsahuje výhled, možnost vývoje. To je vzácná kombinace, která mi v mých formativních letech chyběla jak v masmédiích, servírujících prvoplánovou „zábavu“, tak na školách, pokoušejících se podobně bez kontextu servírovat „vysokou kulturu“. Underground mi tedy poskytl jakousi metodu. Ukázal mi, že se toho dá dělat hodně, i když podmínky nejsou ideální.

Není ale nakonec to, co děláte, s duchem českého undergroundu spíš v rozporu? Vaše sólová tvorba působí dost deteritorializovaně, zatímco podzemní kultura sama sebe definovala jako do sebe uzavřené, soběstačné území.

Na tom určitě něco je. Skutečně jsem poněkud deteritorializovaný, nejsem součástí žádné scény, na které bych se cítil opravdu doma, a ani uvnitř tvorby nejsem nikdy zcela „zabydlen“, pořád si ji nějak problematizuju. Člověk často vyhledává to, co jemu samotnému schází – a možná právě proto bylo pro mě setkání s undergroundem tak důležitou zkušeností.