Završení rituálu

Stalo se to loni v zimě, když do Osmi borovic přijel folklorista. S batohem v ruce seskočil z autobusu a vydal se severozápadním směrem. Na zemi ležel tenký poprašek sněhu. Z dálky vypadala silnice namodrale, dráty vysokého napětí kroutící se krajinou a sloupy elektrického vedení ji rozkrájely na pravidelné obdélníky, tu a tam proletělo nad hlavou pocestného hejno ptáků, nečekaně a zároveň v souladu s řádem. Folklorista se ubíral ke vsi Osmi borovic, vlastně i on se už stal součástí krajiny v mé paměti.

Starý dráteník dřepěl tou dobou před kameninovou kádí při vstupu do vesnice, vahadlo měl položené na opačné straně, jeden konec cínového drátku rozpaloval plamínky do temně ruda, vůně tavícího se cínu se vznášela svěžím ledovým vzduchem, právě nasněžilo. Stařec držel rozpálenými kleštěmi cínový nýtek a v podřepu hledal pukliny na kamenině, když vtom za sebou uslyšel na sněhu kroky. Ohlédl se a viděl cizince, jak kráčí ke vsi, nic se o něj ale nestaral. Na puklinu v nádobě plivnul trochu slin a pak vší silou zatlačil cínový nýtek dovnitř. Nýtek se nejprve přilepil k nádobě, ale hned zase odpadl. Stařec se zamračil. Všiml si, že cizinec stojí za ním a s nebývalým zájmem hledí na káď.

„Přepálil jsem to, nejde tam,“ utrousil stařík.

„Z které doby pochází?“ zeptal se folklorista.

„Co povídáš?“

„Ta káď.“ Folklorista ohnul ukazovák a lehce klepl do nádoby, uvnitř zaduněla jasná ozvěna. „To je dračí káď, dynastie Čching.“

To už měl stařec v kleštích druhý nýtek, tentokrát se mu povedlo jej přiletovat do pukliny bez problémů. Usmál se na folkloristu. „A je to. Drátuju už padesát let. Chodím tu po kraji už půl století. Odkud přicházíš?“

„Z hlavního města provincie. Tohle je vesnice Osmi borovic?“

„Téměř. Copak tu pohledáváš?“

„Sbírám lidové příběhy,“ odpověděl po chvilce zaváhání folklorista, pomyslel si, že stařík z venkova nebude znát slovo folklór.

„Příběhy musí někdo vyprávět, za kým chceš jít?“

„Nevím, ještě tu nikoho neznám.“

„Běž za Pětilesým.“ Stařec se usmál, sfoukl oheň a pak dodal: „Běž za Pětilesým, ten má příběhů plný břich.“

Folklorista se opřel rukou o káď a rozhlížel se po vsi. Slunce se jemně opíralo do namrzlých vodních políček, lehce se bělala. Stromy rostly řídce tu u strouhy, tu u navršené mohyly, všechny opadaly, nikde neviděl očekávané borovice. Nejvýraznější kolem dokola tu byl osamělý strašák uprostřed pole, už černal, na hlavě měl slamák, kdovíkterý odvážný pták mu v krempě vykloval díru.

Povídá se, že folklorista se ubytoval ve škole. Ve vsi neměli hostinec, cizincům poskytovali na přespání lavice ve třídě, nic za to nechtěli, host jen musel odejít ze třídy dříve, než zvonilo na vyučování. V těch chladných ránech vycházel folklorista ze školy s batohem na zádech, obešel ve vsi spoustu dveří, zašel a zas vyšel. Měl bělostnou pleť, tváře hladce oholené; jeho světlý baloňák a cestovní batoh zanechávaly ve všech hluboký dojem.

Několik pamětníků vyprávělo folkloristovi o vytrácejících se místních zvycích a folklorista si je pečlivě zaznamenával. Seděli u pece v hospodě, popíjeli a žvýkali sušené maso, folklorista všechny hostil a od každého se dozvěděl něco nového. Když tu si náhle vzpomněl na starce, kterého potkal u vesnice, vybavil si jméno Pětilesý, a tak se zeptal, který tu je Pětilesý? Zvláštní bylo, že nikdo ze starých osadníků Osmi borovic to jméno neznal. Až po chvíli vykřikl jeden stařík, už jsem si vzpomněl, Pětilesý je duch, zemřel před více než šedesáti lety, stal se z něj duch, vybrali ho za ducha!

A tak se folklorista dozvěděl o starém místním zvyku, kterému se říkalo vybírání ducha. Vycítil, že to je nejcennější objev v celém průzkumu, poprosil starce, aby mu vše hezky pomalu pověděl, ale tomu bylo už přes osmdesát, mluvil dost zmateně, do záznamu se hodilo jen několik málo vět staříkovy výpovědi.

Zápis

Lidový zvyk vybírání ducha se v Osmi borovicích tradoval od starověku až do třináctého roku republiky. Lidský duch byl vybrán mezi živými, byl vyvolen, aby sloužil zádušní obřad mrtvým duším předků. Rituál se konal jednou za tři roky, tehdy se všichni vesničané sešli v místní svatyni, každý si z oltáře vzal po řadě jeden ingot poskládaný ze staniolu a rozbalil ho, na jednom byl vždy posmrtný symbol, komu připadl, ten byl vyvolen za ducha. Toho pak zabalili do bílé látky, vložili do dračí kádě a klacky ubili k smrti.

Folklorista si vše zapsal, ale stále nebyl zcela spokojený, vždyť to bylo zcela prvně v jeho vědecké kariéře, kdy se setkal s takto neuvěřitelným, skandálním zvykem. U pece v hospůdce cítil, jak mu horko stoupá do hlavy, myšlenky mu v ní jen vířily. Pak dostal nápad, nejlepší způsob, jak zvyk zaznamenat, bude zinscenovat onen rituál jako za starých časů. Sevřel bělovlasému staříkovi ruku a zeptal se ho, zdali si ještě pamatuje, jak se to tehdy dělalo. Samozřejmě, odvětil stařík, vidím to jako dnes, jak bych mohl zapomenout? Dobrá tedy, povídá folklorista, uspořádáme ten rituál, chci se přesvědčit na vlastní oči, jak to probíhalo. Stařík se hlasitě rozesmál. Kdepak, to nejde, dneska se už nesmí vybírat duch. Folklorista šel koupit další lahve pálenky a talířky masa, donesl je staříkům na stůl a povídá, bude to jen hra, berte to tak, že mi tím prokážete velkou službu. Proslýchá se, že staříci z Osmi borovic pak docela ochotně souhlasili s jeho prosbou. Dohodli se, že v den slunovratu uspořádají ve škole rituál vybírání ducha. Byl to návrh oněch pamětníků, říkali, že rituál se odpradávna konal za slunovratu, a škola stojí na místě původní svatyně, ze které ji přestavěli.

Počasí před slunovratem bylo vlhké a chladné, tenký poprašek sněhu se rozpustil v černé bláto, Osm borovic opět vypadalo zase jako vždy, nějaký rolník skočil bosýma nohama do pole, sebral slámu, co tu na podzim popadala, a rychle se vracel domů. A strašák tam stále stál a hlídal tu do dáli se táhnoucí zamrzlou zem.

Folklorista si všiml, že káď u vstupu do vesnice je trochu nahnutá, uvnitř se nahromadilo asi na palec vody. Pomyslel si, že to bude roztátý sníh. Sehnul se a přejel rukou po vystouplém výjevu draka s fénixem, poklepal na stěnu nádoby a řekl si, „je to ta dračí káď“. Hned pak si všiml, že pukliny v kádi jsou všechny pěkně vyspravené, jeden cínový nýtek vedle druhého se jako zuby pevně zakously do prasklin. Folklorista si o jeden z nich popálil ruku, zvedl hlavu a rozhlížel se kolem, skutečně zahlédl starého dráteníka, už přešel s vahadlem na rameni přes mohylu a pomalu mizel.

„Pětilesý“. Folklorista si vzpomněl na toho ducha zpřed šedesáti lety a úsměv mu bezděčně ztuhl na rtech. Obešel káď kolem dokola, připadal si, jako by obcházel staré časy ve vesnici Osmi borovic, káď na pohřbívání mrtvých vedle něj se otáčela s ním, folklorista si představoval ten místní prazvláštní rituál a byl nadšený, už se nemohl dočkat.

„Pětilesý“. Folklorista vložil ruku do kádě a nahmatal vyfantazírovanou hlavu Pětilesého, bylo tam cosi lepkavého, co se vinulo jako vodní řasy. Oklepal si ruku, ale setřepal jen vzduch, v kádi bylo pouze na palec vody z roztátého sněhu a na dně vrstva šedohnědého mechu. Nic jiného. Žádný přízrak. Folklorista se zamyslel nad dráteníkem, proč ho poslal za někým, kdo je mrtvý, aby mu vyprávěl příběhy, takové vtípky jeho výzkumu lidových zvyklostí nijak nepomohou, naopak. Pak se znovu zahleděl na svou ruku, kterou měl před chvílí v kádi, na prstech nebylo nic, byly bílé jako bez krve, následek mrazivého počasí a jeho chudokrevnosti.

V den slunovratu opět uspořádali v Osmi borovicích rituál vybírání ducha, mezi přítomnými bylo pár starších, kteří přišli dobrovolně, folklorista také vyjednal s místním výborem, že mu pomohou sehnat více obyvatel, chtěl, aby měl rituál co nejvěrnější průběh, říkal, že nejlepší by bylo, kdyby to šlo stejně jako před šedesáti lety.

Oltář poskládali z lavic ve třídě, na udusané hlíně vystavěli dlouhý pás, zapálili na něm spousty svíček a vyložili na něj obětiny jako sušené ryby, maso a ořechy. Nejtěžší to bylo se staniolem. V Osmi borovicích žilo přes tři sta lidí, potřebovali tedy na oltář položit přes sto stříbrných ingotů ze staniolu, a tak ten den pomáhal folklorista starým osadníkům skládat. Nakonec na jeden z nich napsal červenou tuší posmrtný symbol a předal ho nejváženějšímu bělovlasému starci. Díval se, jak bělovlasý stařík ze staniolu skládá ingot stejný jako ty ostatní, jak jej přimíchal do kupky, čtyři muži se pak otočili zády a promíchávali stříbrně se blyštící kupku. Nakonec folklorista sledoval, jak z těch více než tří set ingotů vyskládali dračí řadu, vlnila se z jednoho konce oltáře na druhý, tiše a odhodlaně proti srocenému zástupu lidí.

Lidé se také postavili do řady, pomalu se šinuli k oltáři, každý si vybral jeden ingot a podal jej bělovlasému starci. Stařec jej pomalu rozevřel a obřadně si jej položil do dlaně. Všichni v Osmi borovicích bedlivě sledovali starce, čekali, až zvedne jeden staniol nad hlavu a řekne: Duch, duch je mezi námi.

Folklorista stál na konci řady, spolu s ostatními se postupně blížil k oltáři a přitom pozoroval, co se děje vpředu. Lidé jeden za druhým procházeli kolem starcovy paže, duch se stále neukazoval. Folkloristovi hlavou problesklo několik myšlenek, ale zapudil je jako příliš neskutečné konce. Zavrtěl hlavou, došel pomalu k oltáři a stejně jako ostatní muži a ženy ze vsi vybral jeden z ingotů. Už jich tu nezůstávalo mnoho, ale musel po jednom z nich sáhnout. Přistoupil k starci, na jeho bílých fousech se třpytily odlesky sněhu. Stařec k němu natáhl ruku, byla také stříbřitě lesklá. Folklorista se zachvěl, předal ingot starci, to není možné, pomyslel si, to by bylo příliš přitažené za vlasy. Všiml si, že i ve starcových očích se objevil ten stříbřitě bílý svit. Rozevřel ingot a pomalu začal zvedat ruku do výše. Folklorista pak jasně uslyšel starcův vřelý hlas.

Duch.

Duch je mezi námi.

Folklorista se usmál, šly na něj mdloby, ale říkal si, že přece nemá důvod omdlévat, a tak se usmál na kolem stojící hučící zástup a řekl, to je ale zajímavé, tak já jsem duch. V tu chvíli starci za zády vyskočili čtyři muži s obrovskou bílou plachetkou, obalili do ní folkloristu od hlavy k patě, zvedli jej a běželi s ním ven. Bíle zabalený folklorista zpočátku klidně spolupracoval, ale když ho popadli a on uslyšel ohlušující volání zástupu místních, pocítil zvláštní strach a začal křičet: „Kam mě nesete? Kam jdete?“ „K dračí kádi, zapomněls?“ řekl jeden z mužů. „Vždyť jsi to po nás chtěl ty.“ Folklorista se uklidnil, skrz bílou plachtu viděl černý zástup mužů a žen z Osmi borovic, jak běží a křepčí za ním, někteří volali: „Duch! Duch!“ Jak tak letěl ledovým vzduchem, vzpomněl si najednou na starého dráteníka a Pětilesého a znovu dostal strach. Nosiči ducha kráčeli čím dál tím rychleji, nesli jej ke dračí kádi jako s větrem o závod, folklorista v transu uviděl dračí káď, pukliny a cínové nýtky, také na palec hlubokou vrstvu roztáté vody a mech. Znenadání divoce zaječel, ne, pusťte mě, okamžitě mě pusťte!

Zástup doprovázející ducha se konečně zastavil, položili folkloristu na zem a vrstvu po vrstvě z něj sundali bílou plachtu. Objevila se folkloristova tvář, byla děsivě bílá. Vstal, odkopl ze sebe poslední vrstvu plachty, rukama si oklepával svrchník, kalhoty a vlasy. Pak se obrátil na bělovlasého staříka a řekl, je to jen inscenace, není to doopravdy, já se zabývám výzkumem lidových zvyků, nejsem duch.

„Samozřejmě, že to není doopravdy,“ odpověděl stařík. „Být to doopravdy, tak to tady nekončí.“

„Necítím se dobře, nějak se mi špatně dýchá.“

„Tady to nekončí,“ pokračoval stařík. „Máme tě dát do kádě a každý vesničan ti má dát ránu, máš být ubit klacky.“

„Už dost, dál hrát nebudeme, už tak to bylo hodně blízko skutečnosti.“

Folklorista zhluboka vydechl, posadil se na káď a díval se po mlčenlivém zástupu. Začínali se rozcházet. Folklorista se cítil slabý, seděl tam, dokud se měsíc nevyšplhal nad komín vzdálené cihelny. Lidé se postupně vzdálili, jen strašák v poli hučel ve větru, jeho slamák zmizel, někdo ho asi v tom zmatku odnesl.

Co se to děje? Folklorista si sáhl na krk, od chvíle, kdy ho zabalili do bílé plachty, jako by měl něco v hrtanu, špatně se mu dýchalo. Poklepal na okraj kádě a vstal. Pomyslel si, že není zrovna šťastné, že se v Osmi borovicích stal na chvíli duchem, nicméně tohle je bezpochyby nejvýznamnější objev jeho terénního výzkumu.

Slyšel jsem, že se to přihodilo v den, kdy folk­lorista odjížděl z Osmi borovic.

Vyšel ze školy s batohem na zádech, procházel vsí a vesničané se s ním loučili ze svých tmavých vlhkých příbytků. Neslyšel dobře, co říkají, ale věděl, že se s ním loučí. Folklorista byl smutný, jako by o něco přišel. Odcházel po pěšině pokryté kousky ledu a blížil se k místní silnici. Ten den foukal silný vítr, folklorista si vyhrnul límec nahoru a v předklonu kráčel pryč. Když vycházel ze vsi, ­všiml si dračí kádě u cesty, voda v ní přes noc zamrzla, lehounce se modrala. Ucítil ve vzduchu vůni taveného cínu, vznášela se kolem kádě a vsakovala se mu do tváře a do zavazadla. Folklorista ­vzhlédl a rozhlížel se kolem, viděl, že starý dráteník už je hodně daleko.

Dráteník kráčel po místní silnici, jeho va­­hadlo se mu vznášelo na rameni a občas se ohnivě zablýsklo jako nějaká světluška. Folklorista si s jeho zjevením uvědomil existenci podivně tajemného kruhu. Chtěl ho dohonit. Chtěl zjistit pravou povahu toho kruhu. Přidal do kroku a brzy vstoupil na štěrkový povrch místní silnice. Odhadoval, že starý dráteník může být tak tři sta metrů před ním, tímto tempem a rychlostí ho může dohnat za takových pět minut.

Po chvíli už folklorista po silnici téměř klusal, přesto zjišťoval, že se vzdálenost mezi ním a dráteníkem nijak nezmenšuje, byla stále stejná, pořád zhruba tři sta metrů. Netušil, jak to je možné. Folklorista běžel a běžel, čelo se mu orosilo potem, nohy začínaly slábnout. Svázán pochybami a vlastní úzkostí cválal beznadějně jako starý kůň. Slyšel, jak se silnicí nese volání z dáli a kdesi v nedohlednu mu odpovídá ozvěna: Pětilesý… Pětilesý… Pětilesý…

Folklorista se zastavil a rozhlížel se všemi směry, ale kromě ohnivých jiskřiček dráteníka se kolem rozprostírala jen osiřelá pole, vesnice zela prázdnotou. Propadl panice, znenadání se otočil a hlasitě zakřičel k nebi: „Pětilesý!“ Slyšel, jak vesnicí zaduněla mocná ozvěna, pak za zády ucítil silný závan větru, ten proud vzduchu se velmi rychle proměnil v pevnou tupou zbraň, která jej vymrštila do vzduchu, kus cesty letěl a pak dopadl na zem.

Za volantem náklaďáku seděl mladíček. Pamatoval si, že už v dálce začal troubit, ale ten člověk stál na silnici a ani se nehnul, pomyslel si, že to je stopař, nechtěl brát stopaře, a tak si řekl, že pojede dál a stopař nakonec jistě uhne. Ale ten člověk to asi neměl v hlavě pořádku, přední náprava jej vymrštila do vzduchu, letěl jako velký vyděšený pták. Řidiče oblila hrůza, nezastavil, naopak šlápl na plyn a uháněl z místa nehody. Když ale dojel do životem pulsujících ulic okresního města, ozvalo se v něm svědomí. Po chvíli zastavil před stanicí veřejné bezpečnosti, seskočil z kabiny a vešel dovnitř.

Vyšetřující tým kráčel po silnici, vepředu šel onen mladý řidič, jenž nehodu nahlásil, s hlavami sehnutými hledali stopy krve. Na silnici se začínal snášet soumrak, štěrkový povrch odrážel čistý bílý svit, nebylo tam ani stopy po krvi nebo mrtvole. To je zvláštní, řekl mladík policistovi, určitě to bylo tady v tom úseku, kam se poděl? Kohosi napadlo, možná ho odnesl někdo z vesnice, pojďme se tam podívat.

Zahnuli na úzkou pěšinku k Osmi borovicím. Když přišli k vesnici, řidič najednou vykřikl, batoh, to je jeho batoh. Uviděli, že vedle velké kádě leží tmavě hnědý batoh, rozběhli se tam a pak spatřili dvě lidské nohy, jak vykukují z kádě. Mrtvý ležel stočený do klubíčka v kádi.

Oči mrtvého byly otevřené, podle oblečení bylo na první pohled patrné, že se jedná o vědeckého pracovníka, jeho tváře byly mrazivé a bílé jako led a vyzařovaly výraz zvláštního údivu.

„V kádi?“ divil se řidič. „Jak se mohl dostat do kádě?“

Zkušení policisté otevřeli batoh mrtvého, kromě šatů, ručníku, zubního kartáčku, pasty a hrnku na čaj tam našli zápisník v plastových deskách hustě popsaný znaky, ze kterého vypadl kus staniolu, pocínovaná vrstva byla celá osahaná a na zadní straně byl posmrtný symbol a červenou tuší velký znak duch.

„Duch?“ podivil se mladíček. „Tak on je duch?“

Znal jsem toho folkloristu. Jeho smrt podle mého názoru provázela spousta podivných zvláštností. Na jeho pohřbu jsem zaslechl slova jiného folkloristy, jak si pro sebe říká, bylo to jen završení rituálu.

Z čínského originálu I­-š’ te wan­-čcheng (Su Tchung, Žen­-min wen­-süe čchu­-pan­-še, Peking 2001) přeložila Zuzana Li.