Přesně před rokem se ve světovém tisku diskutovalo o knize Darona Acemoglu a Jamese Robinsona Why Nations Fail (Proč se hroutí národy, 2012). Oba ekonomové v ní dělili společnosti na dva základní typy: extraktivní a inkluzivní. V prvním případě jsou elity a pracující lidé rozděleni kulturními bariérami. Elita vybírá daně a udržuje represivní aparát, který ji drží u moci. Inkluzivní společnosti bariéry neznají. Elita se vytváří na principech meritokracie a mění se tak, aby uspokojovala potřeby většiny obyvatelstva, protože ta by je mohla snadno od moci odstavit. Při tom probíhá modernizace a společnost jako celek bohatne. Jeden z nejzajímavějších ruských intelektuálů Alexandr Etkind v deníku Vedomosti z 24. května navrhuje přidat ještě jednu kategorii – superextraktivní společnost. Ta závisí na příjmech z exportu nějaké suroviny, například ropy. „V takovém státě elita může těžit ropu jen s minimální účastí obyvatelstva. Příjmy z ní jí pak zase umožňují udržovat represivní aparát, aniž by se musela ohlížet na přání obyvatelstva.“ Klasickým příkladem extraktivní společnosti bylo podle Etkinda carské Rusko 19. století. Elita žila odděleně od lidu, který se většinou nacházel v nevolnictví, současně ale zcela závisela na výsledcích jeho práce. V dnešních superextraktivních společnostech stát vybírá daně, jeho hlavní příjmy ale plynou z přímé renty z exportu ropy. Obyvatelstvo je v takovém schématu vlastně zbytečné. To ale neznamená, že by elita přebytečné obyvatelstvo zlikvidovala. Naopak, stát dělá z lidí objekt své všeobjímající péče a kontroly. O nějaké modernizaci a pokroku, který probíhá v inkluzivních společnostech, se ovšem nedá mluvit.
V čem je příčina nostalgie po Sovětském svazu, se v letošním devatenáctém čísle pokusil zjistit časopis Děňgi. Zdálo by se, že k takové nostalgii není žádný zvláštní důvod. Podle propočtů průměrný reálný příjem Rusů dosáhl úrovně roku 1990 již před osmi lety a nyní občané vydělávají zhruba o polovinu více než před rozpadem Sovětského svazu. Průměrní Rusové si za svůj plat mohou koupit o 66 procent více hovězího než v době před rozpadem SSSR. Dnešní Rus jí ročně více masa (81 oproti 67 kilogramům v roce 1985) a také ovoce (71 proti 46 kilogramům). Jenže jak říká jedno ruské úsloví, průměrná statistika je jako průměrná teplota pacientů v nemocnici. „Když se na totéž podíváte podle sociálních skupin, je nostalgie pochopitelná. Příjmy vzrostly na jedenapůlnásobek jen u šedesáti procent obyvatelstva. U dvaceti procent nejbohatších jsou příjmy ještě dvakrát tak vyšší. Dvacet procent nejchudších ale dostává jen polovinu toho, co v sovětských dobách.“ Nostalgie má však i svůj politický rozměr. Současná moc nemá představu o budoucnosti, a tedy ani o tom, jaká by měla být identita současného Rusa. Nenabízí žádné společné hodnoty, ideály, osobnosti, které by mohly být vzory. „Jediné, co zbývá, je obracet se k minulosti. Přirozeně ne k Petru Velikému, ale k SSSR. To ovšem není jen problém vládnoucí elity. Ani ostatní lidé nemají jiné vzpomínky než ty sovětské. V tom se zájem elit shoduje s tužbami obyčejných občanů. Je tu snaha vytvořit jednotné dějiny. Spojit postsovětské se sovětským, aby u lidí, kteří prožili většinu života za SSSR, nevznikl pocit, že jim ukradli minulost,“ říká sociolog Boris Dubin.
Přímo do digitální současnosti nás přenáší dvacáté číslo časopisu Russkij reportěr článkem o mírně bizarních ruskojazyčných webových stránkách Check-you.com. Podstata je prostá. Autoři stránek nacházejí v sociální sítí atraktivní dívky, které o sobě píší, že jsou vdané nebo mají stálého přítele. Následně si vytvoří profil v nejrozšířenější ruské síti VKontakte (vk.com) a následuje zhruba tato konverzace. „Ahoj, mám pro tebe nabídku. Budu mít jednání s partnerem a potřeboval bych, aby se mnou byla taková krásná dívka, jako jsi ty. Zaplatím ti tři tisíce rublů za hodinu.“ Je-li dívka svolná, přichází další nabídka. „Opravdu se mi líbíš, a kdybys souhlasila, mohli bychom spolu strávit noc v hotelu. Dal bych ti za to dalších dvacet tisíc.“ Pokud oběť pokračuje v konverzaci, následují dotazy na možné sexuální praktiky a podobně. Když dívka souhlasí, je po ní požadována fotka intimních míst. Jenže slečna žádné peníze nedostane, místo toho je celá tato korespondence publikována na internetu, včetně všech údajů, které o sobě dotyčná osoba v sociálních sítích prozradila. A jestliže má její manžel také účet VKontakte, pak automaticky dostane zprávu, co jeho manželka neznámému člověku po internetu slíbila. Novináři se spojili s majitelem stránek Sergejem, který z pochopitelných důvodů nechtěl být jmenován plným jménem. „Chceme změnit společnost, ovlivnit mladé. Dnes nikdo nemá žádné hodnoty kromě peněz. My zkoušíme dívky, které jsou vdané. Co je na tom amorálního? Chceme, aby podobné chování nebylo normální, ale aby ho společnost odsuzovala,“ říká Sergej. Na webových stránkách projektu je momentálně 147 případů, včetně videí, v nichž dotyčné slečny pláčou, prosí administrátora, aby materiály ze stránek odstranil, a nabízejí mu i peníze. Stránku Check-you.com jen prostřednictvím VKontakte sleduje 168 tisíc lidí, takže publicitu mají dívky zaručenou.