Přemáhání zombie

Často se říká, že jsme svědky bizarní situace. Finančníci a politici odvádějí opravdu mizernou práci při vytváření kapitalistické ekonomiky, ale stále se jim daří udržovat dojem, že kapitalismus je jediný životaschopný systém. To je poměrně paradoxní situace, napomáhá jí však také absence představ o tom, jak by spravedlivější svět mohl vypadat. Jak píše sociolog Zygmunt Bauman, dnešní společnosti závisejí na proměnlivých a nepředvídatelných náladách takových mysteriózních sil, jako jsou finanční trhy, a rostoucí pocit, že nemáme v moci přítomnost, je důsledkem, který pak sám navozuje úpadek politické vůle: zpochybňuje důvěru, že by solidární jednání mohlo nějak podstatně změnit naši situaci.

Kniha sebraných publicistických textů filosofa Michala Hausera Kapitalismus jako zombie, neboli Proč žijeme ve světě přízraků se snaží z takového myšlení vymanit a poskytnout orientaci pro politickou praxi v českém prostředí. Čtenáři se dost možná budou dělit do dvou skupin: na ty, kdo si uvědomují narůstající problémy, ale vidí, že monopol na politický čas mají v rukou jiní, a na ty, kdo věří, že se „něco musí podniknout“. Z pohledu první skupiny se Hauserova kniha může jevit jako dobře míněný, ale naivní pokus o něco, co není možné. Na druhou část čtenářů by pak asi shlížela jako na naivní snílky. Ti však mají jednu důležitou výhodu: nezakázali si snít o něčem lepším. Oba pohledy se zřejmě nepodaří jen tak smířit, protože se za nimi skrývají odlišné předpoklady, představy o politice i životě. Hauserova kniha je přesto jedním z mála ucelenějších pokusů oslovit širší veřejnost radikálními koncepty a zrušit monopol na politický čas. Podívejme se tedy na její přednosti i slabiny blíže.

Pravice čte Gramsciho

První okruh textů se zaměřuje na kritiku současného řádu – Hauser hned zkraje vysvětluje, proč mluví o zombii. Kapitalismus v sobě vždy měl své mrtvolné jádro, je pokračováním předchozích forem společnosti, jež krajně nerovnoměrné rozdělení bohatství vedlo ke krizi a zániku. Přestože dnes procházíme čtvrtou velkou krizí kapitalismu a jeho kritika je stále častější, v oficiální rovině se prosazuje rétorika trpělivosti. Musíme být trpěliví a čekat na budoucí blahobyt. V pozadí stojí známá teze Slavoje Žižeka, který říká, že navzdory imaginární distanci stejně jednáme, jako bychom dnešnímu systému věřili – věříme zkrátka víc, než si myslíme, což dobře vědí i čeští pravicoví politici.

Hauser směřuje svůj útok proti třem oporám dnešního kapitalismu: jeho ekonomické formě (neoliberalismu), politické formě (liberální nebo spíše oligarchické demokracii) a kulturní formě (postmodernismu). Každá zkušenost s asociálností systému vede k radikálnějším požadavkům. Už samo stále častější používání slova kapitalismus jako by bylo první vlaštovkou ohlašující odklon od svůdné polistopadové utopie, pro kterou byl příznačný výraz „tržní hospodářství“. Tato utopie nás měla dovést do spravedlivé společnosti, ale skutečnost vypadá poněkud jinak. Žijeme v pozdní liberální demokracii, která ztrácí legitimitu, ale ještě ne svoji moc – podobně jako pozdní reálný socialismus. Rovina politické řeči se čím dál více odděluje od roviny reality. Člověk je pohlcen mrtvolným spektáklem, veřejný prostor se vytrácí… Ačkoli se tato témata mnohým mohou zdát dávno známá, samozřejmě to neznamená, že by o nich diskutovala široká veřejnost. Mezi aktivisty nebo akademiky se o nich sice hovoří, jak ale udělat z reformy či dokonce radikální přeměny kapitalismu celospolečenské téma? Zde se projevuje především absence silných levicových médií, která by vytvořila protiváhu veřejnému prostoru, v němž pravidla hry určuje pravice. Možná by pomohla finanční podpora od ČSSD, jenže tato strana se tváří, že se jí to netýká. Parlamentní levice nehledá novou podobu, neotevírá se radikálnějším kritikům a nepokouší se svádět boj o hegemonii. „Vypadá to, jako by pravice četla Gramsciho a levice četla pouze průzkumy veřejného mínění,“ píše Hauser.

Pro vzkříšení naděje Hauser hledá odkazy radikální politiky v minulosti. Patří k nim například některé aspekty Masarykova nebo dokonce Husova myšlení, Pražské jaro a také Charta 77. Právě text o Chartě patří k velmi silným momentům. Citáty z jejích dokumentů, které odkazují na dělnické hnutí, nebo srovnání antikomunismu s představou první republiky, v níž se neustále probírají spolupracovníci rakouské policie, jsou dobře mířenými políčky dnešní politice paměti. Charta podle Hausera ovšem vyjadřovala postoj, kterému tolik nezáleželo na politickém prosazení ideálů, jako spíše na pocitu svobody a důstojnosti v nesvobodném světě. Rozpory minulého režimu byly mnohem jasnější, etický postoj mohl mít subverzivní náboj, protože režim obsahoval etické jádro, které v praxi popíral. Dnes je situace jiná – je třeba vytvořit subjekt, který bude bojovat o moc.

Strana, nebo předobraz?

V knize se proto jako druhý okruh témat objevují úvahy o hnutích zdola a o založení nové levicové strany. Podle autora se bez parlamentní síly, která bude prosazovat změny zákonů i politického a ekonomického systému tak, aby se hnutí mohla rozvíjet, nic podstatného nezmění. Tato síla by se zároveň měla napojit na ideu komunismu vyjadřující fundamentální emancipaci od kapitálu. Dystopická pachuť této ideje spojená s minulým režimem by snad mohla zmizet tím, že se začne znovu uskutečňovat. Z obrany je třeba přejít do útoku, a tak se zdá, že narážíme na klasické dilema: „pošpinit se mocí“, anebo raději zůstat mimo? Protože však podpora takovéto strany zůstává nejistá, jedná se o dilema poněkud předčasné. Navíc podíváme-li se například na hnutí, jako je Occupy Wall Street, zjistíme, že oslnilo veřejnost mimo jiné díky tomu, co antropolog David Graeber nazývá politikou předobrazu. Podobalo se totiž světu, který chtělo vytvořit a který umělo předvést v praxi. Reflektovalo určité nálady ve společnosti, ale také dokázalo přenést do reálného světa jiný model společnosti – radikálně demokratickou alternativu, která byla otevřená pro každého, kdo se jí chtěl účastnit. Jinými slovy, uspělo silou příkladu, který lidé mohli sami vidět a zažít. Není tedy prozatím důležitější vytvářet podobné předobrazy, aby bylo co nabídnout? Představme si, jaký přínos by mělo budování sítě družstev, která by zahrnula vyloučené lidi a ukázala by jinou formu organizace práce.

Pohled na stranický systém moc důvodů k optimismu neskýtá. Politické strany jsou v něm dobře zakotvené a v zásadě fungují po vzoru firem. Tomu odpovídá i způsob soupeření o moc (včetně blokování vstupu nových aktérů na „trh“ nebo shánění finančních prostředků). To, na čem by naopak bylo třeba naléhavě zapracovat, je kulturně-symbolické zázemí ve společnosti. Hauser v jednom ze závěrečných textů píše, že rasismus jako zástupný problém snad časem zmizí, jelikož si rasisté uvědomí, že tím nezlepší svoje životní podmínky. Úspěch neofašistické společnosti podle něj není moc pravděpodobný, protože se rasismus již nebude moci provázat se sociálním státem pro bílou většinu. Tady je ovšem – byť z pochopitelných důvodů – přání otcem myšlenky. Nové hnědnutí společnosti totiž probíhá v kontextu rostoucí nejistoty a hrozícího sociálního konfliktu. Jak připomíná už citovaný Zygmunt Bauman, sebezvěčňování dnešního řádu závisí právě na existenci rozsáhlé armády zbídačených, kteří fungují jako „novodobá vize pekla“. Čím horší je jejich úděl, tím spíš se ostatním jeví život snesitelný.

Kapitalismus jako zombie nabízí prozatím poměrně odlehlou vizi, k jejímuž uskutečnění bude třeba dál promýšlet konkrétní kroky. Přesto kniha přináší inspirativní postřehy, je čtivá a dokáže povzbudit. Měli by si ji přečíst zejména politici, kteří se hlásí k levici – aby se o levici něco dozvěděli.

Autor je historik a politolog.