Tajemná řeka o polednách

Ve filmech Apichatponga Weerasethakula se rozdíl mezi skutečností a fantazií stírá podobně jako ve starých thajských příbězích a jasné hranice a tvary nelze najít ani ve způsobu, jakým jsou filmy vyprávěny. Sám režisér přiznává, že filmy strukturuje spontánně, jako když plyne řeka, a že se snaží nepřemýšlet logicky. Nejnovější Weerasethakulovo dílo Mekong Hotel je dokonalou manifestací jeho tvůrčích postupů a zároveň jeho možná nejunikavějším snímkem.

Film je podle režiséra nástrojem k osvobození a v jeho díle můžeme vždy vypozorovat vlivy buddhismu i thajského folkloru. Nelze si pod tím však v žádném případě představovat lacinou spiritualitu nebo chytlavou exotiku – odkazy na tyto tradice jsou ve Weerasethakulových dílech otevřené interpretacím stejně jako jejich autobiografické prvky či společensko-politické odkazy. Už formulace „otevřené interpretacím“ vlastně až příliš zavání intelektem. Ve Weerasethakulových filmech se věci prostě dějí, a to často tak nenápadně, že si toho možná ani nevšimnete. Jde o hru s fikcí, s žánry, s očekáváními, a zároveň o hru bez pravidel.

Láska požírá postavy

Ve většině režisérovy dosavadní tvorby rezonovaly dokumentaristické postupy, tentokrát se však hranice mezi dokumentem a fikcí problematizuje ještě o poznání více. Z výsledného tvaru to není nikterak poznat, ale Mekong Hotel vychází z autorova pozastaveného projektu Zahrada rozkoše, který se natáčel právě v hotelu u řeky Mekong. Z části jde o zrekonstruované scény z natáčení onoho nikdy nedokončeného filmu, z části o dokumentární portrét místa. V hodinovém snímku nelze hledat žádnou klasickou zápletku, jde jen o sérii pohledů kamery na pár míst uvnitř i vně hotelu Mekong, spojených ústřední metaforou řeky coby místa plynutí, pomíjivosti i stálosti – řeky coby zcela přirozeného symbolu paradoxnosti věcí.

Záběry na rozbouřenou vodní masu jsou stejnou stálicí jako neutuchající kytarové drnkání, které minimalistický snímek podkresluje. Tyto věčné, takřka abstraktní motivy hovoří o tomtéž jako útržky děje, v nichž se objevuje téma lásky, která požírá postavy. Do protagonistů zcela přirozeně vstupují prastaří duchové a my nemůžeme poznat, kdy jednají postavy samy za sebe a kdy se v nich probouzejí síly, které přesahují hranice běžného časoprostoru. Kamera neumožňuje postihnout rozdíl. A není možné se orientovat ani podle toho, co záběry odděluje či pojí – podle střihu nebo montáže. Kolik času uplynulo mezi jednotlivými scénami, se zdá být stejně nejisté jako úvaha o tom, má­-li v tomto případě cenu uvažovat o soudržném časoprostoru, můžeme-li kupříkladu mluvit o tom, že tu máme něco do činění s nelineární chronologií.

Všechno a nic

Weerasethakul stvořil dílo, které přirozeně zapadá jak do světa starých buddhistických meditací, tak do minimalistického jazyka moderních videoartových instalací. Film, v němž je obsaženo všechno a nic. Paradoxy moderní západní filosofie i starobylé východní moudrosti se tu tematizují bez použití intelektuálních prostředků, vlastně i „metafora“ v tomto kontextu působí jako podivně křečovité a racionalizující slovo. Jde jen o pár záběrů, pár postav, pár lokací, film bez rozpočtu, který skoro ani není filmem. Na fikci mu chybí děj, na dokument zase téma. Buď v něm nenaleznete nic, anebo cokoli. Otevřenost, která by v jiných případech byla prohrou, tady představuje triumf. Forma je prázdnota a prázdnota je forma. O čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet.

Autor je filmový publicista.