Autor eseje tohoto čísla, sociální filosof André Gorz, u nás zůstává neznámý. Dílo tohoto neúnavného myslitele alternativních forem společnosti, kritika kapitalismu, politického ekologa a jednoho ze stoupenců základního příjmu se nicméně několik let po jeho smrti stává stále aktuálnějším.
Myšlení francouzského sociálního teoretika a filosofa André Gorze (1923–2007) má v mnoha oblastech trvalý dopad, významně ovlivnilo také některá nová sociální hnutí. Gorz kladl otázky po smyslu práce a další existenci na ní založené společnosti a zásadní východisko hledal v kritice hospodářského růstu a kapitalismu. Proč by nás dnes měl Gorz zajímat? Dobrých pět let po jeho smrti je jeho myšlení aktuálnější než kdy dříve.
Odmítnout hovadiny
Při zpětném pohledu se Gorzovo dílo jeví jako vizionářská analýza politických, sociálních, ekonomických, klimatických a ekologických krizí současného kapitalismu. Gorz, který za své radikální myšlení vděčí mimo jiné marxistické filosofii, vystupoval jako nedogmatický zastánce levice. Bývá charakterizován jako typický revoluční myslitel, který dokáže vystihnout krizi, ale překračuje také sám systém kapitalismu. Že je v Česku naprosto neznámý, snad lze vysvětlovat jen tím, že jakékoli sepětí s marxismem se v zemích někdejšího východního bloku zdá být podezřelé. Gorz by však byl zajímavý právě proto, s jakým zápalem psal pro levicově orientované publikum, jež pro sebe i pro společnost hledá alternativní řešení ve smyslu nového postsocialismu.
Gorz sám své dílo nesystematizoval. Jedno z určujících témat však bezesporu představuje utopie osvobozené společnosti. Zakládá se na myšlence splynutí práce, jež určuje sebe samu, autonomního života a kultury. To, co je na ní utopické, je na rozdíl od antihumanismu kapitalistické racionality určeno neekonomickými hodnotami a jednáním: láskou, přátelstvím, přáním si pomáhat, solidaritou. Gorz vyzdvihuje imaginaci a tvořivost, věří v osvobozující moc snů. Cituje Lenina, který kdysi řekl, že člověk musí snít, avšak dodává: jen pod podmínkou, že sen osvobodí tvořivou imaginaci a vůli jednat. Právě tvůrčí snění má umožnit hledání „nových forem pravého společenství, osvobozeného od všech ekonomických finalit“. Jedná se o rebelii vůči „nelidským nutnostem“. Rozkol se společností začíná subjektivní negací či odmítáním. Jak píše ve své knize Adieux au Prolétariat (Sbohem pracující třído, 1983): „Z popela pohřbeného a neexistujícího historického subjektu – strany, státu, třídy – povstane individuální subjekt tím, že nejprve odmítne staré hovadiny.“
Důležitým tématem pro Gorze je definice dobrého života. Ve své teorii jej postihuje jako stav, kdy máme čas „skutečně žít“. Myšlenku dobrého života však používá především jako kritickou kategorii, s jejíž pomocí ukazuje, jak současný společenský stav už svojí strukturou brání pravému životu. Gorz hovoří o „prorockém poselství exodu z kapitalismu“, na jehož troskách má vzniknout jiná, autentická společnost. Obecné směřování k tomuto cíli popisuje v knize Misères du présent, richesse du possible (Mizérie přítomnosti, bohatství možného, 1997): „Musíme zvýšit počet cest, které vedou ‚ven z kapitalismu‘ – tento pojem chápu ve smyslu biblického Exodu, který si za běhu vytváří svou vlastní zemi.“
Proletariát jako kopie kapitálu
V hrubém nástinu by se dalo říct, že se Gorz pokouší integrovat tři teoretická východiska, existenciální, marxistické a tzv. konviviální. V prvním případě jde v podstatě o sartrovskou otázku individuálně chápané svobody subjektu. Ustavujícím aktem autonomního subjektu, jak jednou napsal Gorz, je „rebelie proti všemu, co mě společnost nechá udělat či vytrpět“. Autonomní subjekt si je tedy vědom mocenských nároků, struktur a poměrů, jež jej ohrožují a proti nimž se musí bránit, nechce-li se vzdát sebe sama. Ve svém spisu Ékologica (2009) k tomu poznamenává: „Otázka subjektu je tatáž jako otázka morální. Je základem etiky i politiky. Nutně se totiž dotýká všech forem a všech prostředků vlády, to znamená všeho, co lidem brání v tom, aby se chovali jako subjekty a sledovali svobodný rozvoj svých individualit jakožto cíl, jejž mají společný.“
Marxovu filosofii – zejména dílo Úvod ke kritice politické ekonomie (1858, česky 1931) – používá Gorz především pro své společensko-teoretické úvahy. Ve svých výrazněji filosofických knihách odkrývá příčiny odcizení, v publicistických popisuje naléhavým jazykem každodenní proces odcizení a kritizuje vnější a vnitřní tlaky, pod kterými se jedinec a společnost podřizují určující logice kapitálu. Oproti Marxovi namítá, že nemůže existovat vědecký socialismus a především že vzhledem k proměněným společenským strukturám a třídám již neexistuje revoluční subjekt. Historickou možnost kolektivního osvojení produktivních sil Gorz vylučuje, neboť „proletariát je kopií kapitálu“. Z toho pak nutně vychází teze, že člověk musí radikálně změnit práci, chce-li změnit společnost.
Dalším východiskem jsou kritické teorie Frankfurtské školy a úvahy Ivana Illicha, s nímž se seznámil v roce 1974. Konviviální přístup představuje společnost, která řídí sama sebe. Různorodé experimenty jednotlivců, skupin a hnutí v posledních desetiletích dle Gorze představují zlomy, jež dovedly kapitalismus uvnitř i zvenčí až k jeho hranicím. K radikálnímu zlomu tedy nedojde revolučními masovými hnutími, nýbrž postupující mírou samoregulace. Konkrétně přechod od kapitalismu k socialismu osvobozené společnosti předpokládá radikální zkrácení pracovní doby a zároveň zavedení univerzálního, bezpodmínečného základního příjmu.
Antiekonomické myšlení
V posledních spisech se Gorz zabýval znalostmi jako hlavní produktivní silou společnosti a dále „znalostní ekonomií“. Vychází z toho, že hodnota znalostí, které se stále šíří a rozmáhají, tenduje k nule: „Stávají se obecně přístupným společným majetkem.“ A ještě dodává: „Autentická znalostní ekonomie by byla znalostním komunismem, v němž jsou směnné a peněžní vztahy nadbytečné.“ Tvorba bohatství se tedy, jak dále Gorz konstatuje v knize Écologica, „již nedá měřit monetárními pojmy“. A tamtéž ještě dodává: „Éra bezplatnosti nezadržitelně postupuje.“
Objasnit to lze na příkladu základního příjmu – vždyť Gorz je jedním z otců této myšlenky. Původně vycházel z toho, že stát by měl vyplácet základní příjem prostřednictvím námezdní práce. V posledních letech se jeho úvahy proměnily. Základní příjem nyní vnímá jako prostředek přechodu k něčemu jinému, nelze ho již požadovat jako účel sám o sobě: „Základní příjem musí být chápán jako prostředek, jako příležitost, jak vymanit práci i konzum z toho, aby byly definovány logikou spotřeby zboží.“ Gorz tu začíná myslet antiekonomicky. Nemá být odstraněna jen práce jakožto zboží, ale i peníze. „Jen hospodářství osvobozené od zákona hodnoty může umožňovat produkci, jež je ve službách lidského rozvoje, místo aby podřizovala lidi logice zboží.“
K prvému Gorzovu spisu Le Traître (Zrádce, 1958), analýze nesmiřitelné vůči samotnému autorovi, napsal Jean-Paul Sartre rozsáhlou předmluvu, kterou uzavírá větou: „Velké řeže století učinily z Gorze mrtvolu, vstává proto z mrtvých tím, že píše výzvu k životu.“ Ačkoli Gorze nikdy zcela neopustil kritický pesimismus, lze všechny jeho spisy brát jako výzvu k životu, jež každému umožňuje vnést vlastní pozici do kontextu teoretického myšlení.
Autor je profesorem sociologie na Sárské univerzitě.
Z němčiny přeložila Jitka Nešporová. Redakčně kráceno.