Architektura velkého teroru

Když se na konci šedesátých let objevila kniha Roberta Conquesta Velký teror (The Great Terror, 1968), následovala v anglofonních odborných periodikách téměř jednomyslná chvála a ocenění ze strany recenzentů, kteří svou kritiku omezovali maximálně na drobná faktografická pochybení, problematické přepisy ruských jmen a podobně. Conquest si vydobyl nezpochybnitelné místo v západní sovětologii a ve věci dějin SSSR třicátých let minulého století patří k nejcitovanějším autorům. Není nijak překvapující, že se na knihu později, během pětačtyřiceti let od prvního vydání, snesla také nemalá kritika, daná tím, že byly zpřístupňovány dříve nedostupné prameny a měnila se interpretační paradigmata. Na to reagoval ostatně i sám Conquest a další vydání své knihy doplňoval a upřesňoval (český překlad se opírá o vydání The Great Terror: 40th Anniversary Edition z roku 2008).

Interpretace stalinismu

V historiografii lze rozlišit dvě krajní ideálně-typická stanoviska, jak vysvětlovat velký teror. Na jedné straně je to strukturální vysvětlení, které zvláště v padesátých letech dominovalo americké sovětologii. Opíralo se o koncepci totalitního systému, který pro dosažení atomizace občanské společnosti a tím i neschopnosti obyvatel jakéhokoliv odporu potřebuje vytvořit atmosféru strachu a nejistoty. Prostředkem k tomuto cíli je periodický teror, jenž ze svého dosahu nevyjímá žádnou skupinu obyvatel. Není proto divu, že jeden z hlavních stoupenců teorie totalitarismu Carl Friedrich v té době předpokládal, že se sovětské systémy nemohou rozložit zevnitř, nýbrž že je lze zničit jedině vojenskou intervencí. Strukturální vysvětlení může jít ještě dále, až ke kořenům marxismu-leninismu, a za samotný zdroj velkého teroru považovat ideologii, pro jejíž deklarované emancipační cíle je prostředek teroru naprosto nevyhnutelný. Vzhledem k tomu, že Marxem předpovídaný budoucí vývoj kapitalistického systému se nenaplňoval, střední třída nemizela a proletariát byl v zajetí „falešného vědomí“, byl nutný leninský obrat k avantgardní straně, která se stane nositelkou pravého třídního vědomí a proletariát pro jeho historické úkoly vychová. Oba případy strukturální perspektivy vedou k přesvědčení, že komunistické hnutí trpělo od počátku inherentními defekty, jež k jinému cíli, než je diktatura teroru, ani nemohly vést.

Na opačné straně výkladů nalezneme intencionalistické vysvětlení, jež se soustřeďuje na úlohu jednotlivců v dějinách a jejich záměry. V této perspektivě je viníkem Stalin a jeho suita. Ti ideu lidské emancipace poskvrnili terorem a znesvětili ji svými mocenskými zájmy. Z tohoto pohledu se stalinismus jeví jenom jako pouhá nežádoucí „deformace“ na eschatologickém projektu lidského osvobození.

Úloha osobnosti v dějinách

Konflikt obou interpretačních perspektiv přetrvává v historiografii do dnešních dní, aniž by historikové dosáhli jakéhokoli konsensu. Dokonce neplatí ani předpoklad, že neshoda mezi nimi vyplývá především z rozdílů jejich světonázorových východisek a že konzervativně smýšlející badatelé budou směřovat k strukturálnímu výkladu, zatímco jejich levicově orientovaní oponenti budou hájit vysvětlení prostřednictvím nežádoucích osobních vlastností „voždě“ Stalina. Důkazem toho je i sám Conquest. Ten sice původně inklinoval ke komunistickému hnutí (v době vrcholu velkého teroru byl dokonce členem britské komunistické strany), ale jeho pozdější zkušenosti se sovětskými režimy za železnou oponou, jichž nabyl především v diplomatických službách po válce, jej postupně posunuly na opačnou stranu ideologické barikády, takže posléze působil jako poradce pro sovětské záležitosti Ronalda Reagana nebo Margaret Thatcherové, jak o tom píše ve velmi zajímavé předmluvě k českému vydání Lukáš Babka.

Conquestův výklad osciluje mezi oběma výše uvedenými krajními póly. Na jedné straně připouští, že spuštění velkého teroru bylo podmíněno osobitým charakterem bolševické vlády, navíc s pečetí specifické ruské tradice. Předpoklady vytvořil již Lenin, když postupně zlikvidoval demokratické mechanismy ve státě a nakonec i uvnitř strany: „Strana, odloučená od svého společenského opodstatnění, nyní spočívala pouze na dogmatu. Stala se nejklasičtější ukázkou sekty a projevů fanatismu. Její vůdci dospěli k závěru, že bez lidové nebo proletářské podpory se lze obejít a že postačí pouhá počestnost záměru, která v dlouhodobém pohledu ospravedlní vše.“ Nicméně v klíčové kapitole, nazvané příznačně Architekt teroru, se nakonec autor kloní k Stalinově ústřední úloze v celé inscenaci: „Stalin sestrojil mašinerii schopnou postavit se společenským silám a porazit je a vnuknul jim svou vůli. Společnost neformovala svého vládce, ale naopak se ona přebudovávala podle jeho modelu.“

Pozdější diskuse o Conquestově knize se točily především kolem dvou témat. Za prvé to byla otázka kvantifikace velkého teroru. O přesných počtech asi nikdy nebude naprostá shoda a Conquest byl obviňován z přílišného nadsazování čísel. Ale i kdyby pozdější výzkumy definitivně zrelativizovaly jeho kvantifikaci, na reputaci díla by to patrně mnoho nezměnilo. Druhá rovina sporů se týkala celkové konceptualizace Velkého teroru. Takzvaní revizionističtí historikové, a z nich nejviditelněji John Arch Getty, zpochybnili plánovitost a systematičnost celého procesu. Getty namísto řízení z jediného centra začal zdůrazňovat napětí mezi centrem a regionálními autoritami, které se snažily zachovat své postavení tváří v tvář ohrožení shora hledáním dalších nepřátel, což vedlo k plošné eskalaci konfliktu, který byl původně koncipován primárně jako stranická čistka. Sheila Fitzpatricková šla ještě dále – upřela velkému teroru veškerou jednotu a namísto toho jej označila jen za souběh několika linií represe, jimž chyběl společný jmenovatel a jež pouze koincidovaly v čase.

Velký teror a KSČ

Pro českého čtenáře skýtá největší přísliby jedna ze závěrečných kapitol, věnovaná dopadu velkého teroru na aparát Kominterny a zahraniční komunistické strany. Není totiž stále jasné, proč se na rozdíl od jiných středo- a východoevropských stran té československé velká čistka nijak nedotkla, což o to více bije do očí, podíváme-li se na situaci v sousedních zemích. O německé KPD platí známé paradoxní konstatování, že Stalin nechal zabít více členů jejího politbyra než Hitler. Polskou komunistickou stranu Stalin poté, co fyzicky vyhladil její vedení, nechal dokonce formálně rozpustit. Pozdější poválečný polský vůdce Władysław Gomulka si zachránil život patrně jen tím, že byl v době velkého teroru zrovna v polském vězení. Z dvanácti vůdců Maďarské republiky rad z roku 1919, kteří byli ve třicátých letech postiženi, přežili dva.

Proč některé komunistické strany v důsledku čistky zanikly či jim k tomu scházelo jen málo, zatímco jiné období velkého teroru přežily bez větší újmy, zůstává otázkou, na niž možná někdy v budoucnu ještě odpovědí nalezené archivní dokumenty. Zatím se jeví jako pravděpodobná Conquestova hypotéza: „Hlavní úder dopadl především na ty komunistické strany, které byly ve svých zemích ilegální. Jednak byli jejich vedoucí činitelé v Moskvě po ruce a jednak v Německu, Jugoslávii nebo Itálii nebylo žádné demokratické veřejné mínění, které by mohlo vznést námitky. Sovětský režim se zároveň vyhnul perzekuci britských nebo amerických komunistů (…) Moskva v jejich případě nechtěla narušit práci na svržení obou režimů.“ Pokud by se ukázala být tato hypotéza pravdivou, pak Klement Gottwald a jeho soudruzi mohli děkovat Edvardu Benešovi za záchranu života. Výměnou za jeho podporu v prezidentské volbě byly totiž staženy československé zatykače na komunistické předáky ukrývající se v SSSR, a ti se mohli v únoru 1936 vrátit do republiky, čímž unikli ze smrtícího sevření hotelu Lux, v němž v Moskvě pobývali zahraniční komunisté a odkud si je jednoho po druhém odváděly sovětské bezpečnostní orgány. Z tohoto úhlu pohledu sovětský velký teror navzdory zdání významně utvářel i naše moderní dějiny.

Autor je historik.