Nedávno jsem byl na setkání s větším počtem lidí, kteří za prvé nežijí v Praze a za druhé jsou členy různých socioekonomických skupin: od lékařů po dělníky. Dohromady je dala nešťastná rodinná událost. No, a všichni jsou gadžové. Rozhovory se v takových skupinách dříve či později stočí na politiku. Stalo se to i tentokrát. Ale zatímco z minulých let pamatuji, že diskuse opisovaly parlamentní střety, tentokrát byla politika probírána na poli, které je politizováno jaksi dodatečně a externě. Jeden z místní honorace, velmi dobře situovaný lékař, uvedl diskusi asi v tomto duchu: „Představte si, že cikánům, kteří čtyřicet let nepracovali, je vyměřen důchod na základě průměrné mzdy a že peníze, které jim jdou, pak berou nám.“
„Je to hrozné,“ zněla reakce lidí z okolí – v tomto státě se prý nevyplatí být poctivý (sic!) a pracovat.
Další z přítomných si přisadil v tomto duchu: jeho známá zjistila, že by vlastně chtěla být mužem a že operaci, kterou bude při této „předělávce“ potřebovat, platí pojišťovna. Následoval všeobecný smích a opětovné konstatování, že na takovéto nesmysly peníze jsou, ale na péči pro slušné lidi ne.
Třetím výrokem – adresovaným Romům i oné ženě, jež chce být mužem – přispěla přísedící, která se ocitá v dlouhodobé pasti opakujících se osobních krizí souvisejících se ztrátami zaměstnání, chudobou a zadlužením. Vykonávala pomocné práce jako osoba samostatně výdělečně činná. „My podnikatelé nemáme žádnou dovolenou a o zdraví se nám nikdo nepostará. Všechno si musíme zaplatit sami a oni si žijí na náš úkor.“
Jelikož tato komunikace byla vedena na emociální rovině, pokusil jsem se tak i reagovat. Snažil jsem se sice vysvětlit, kolika zjednodušení, zkreslení a nepravd se tyto tři výroky odpovídající současnému common sense české pseudostřední třídy, dopouštějí, nicméně pozornost publika v ten moment padla někam k bodu mrazu. Popsal jsem přesto aspoň svou zkušenost z 1. června, který jsem s několika známými strávil na dětském dnu v jedné z vyloučených lokalit. Jádro sdělení bylo v tom, že jsem se dlouho nesetkal s tak upřímnými lidmi, kteří čelí nepřízni a systémovému násilí s jistou otevřeností a chutí do života. Děti byly vděčné za jakýkoli projev pozornosti a na dospělých bylo vidět, že jsou sice unavení, ovšem právě takové dny jim vlévají trochu sil do žil. Po nechápavých pohledech jsem ještě dodal: „Děti byly neuvěřitelně slušné, ale bylo vidět, že musí překonávat strach a obavy z bílých. Styděl jsem se za to, že jsem gadžo.“ To byla moje diskursivní prohra. Připustil jsem použití slov „slušné“ a „vděčné“ – moje exposé bylo evidentně nad rámec zvyklostí.
Reakce? „To u nás se bílí musí bát černých!“ V ten moment jsem si znovu uvědomil, jak silně kapitalismus využívá rasistického podloží západních společností. Staví svou vlastní legitimitu na odklonu politické imaginace širokých vrstev neodpovídajícím směrem. A dělá to už opravdu dlouho. Jak by lidé, s nimiž jsem vedl rozhovor, viděli svou situaci ve chvíli, kdy by byli obtěžováni tím, čemu Charles W. Mill říkal sociologická imaginace? Jinými slovy, jak by viděli své individuální životy ve světle společenských změn a historického vývoje? Anebo ještě jinak a jasněji, má cenu vypočítávat, kolik nesmyslů je v jejich výrocích obsaženo?
Těmto lidem se za posledních pět až deset let buďto zhoršila životní situace a vyhlídky do budoucna, anebo je naopak jejich situace, jak se říká, v pořádku, ale o problémech se dozvídají prostřednictvím rodiny či přátel. Ať tak či onak, vše, co se v jejich životech stane, je poměřováno skrze sociální vnímání, jež je preformované rasismem a přitom silně individualizované. Jako by tato tendence nabyla primárního charakteru v samotném jádru politizace každodennosti. Vlastní zkušenost je chápána individualizovaně a izolovaně a problematické prvky jsou spojovány s odlišnými sociálními skupinami a jejich prostřednictvím kolektivizovány. Frantz Fanon měl zřejmě pravdu, když upozorňoval, že náš svět je rozdělen vedví, a to jak subjektivně, skrze vnímání a jednání, tak objektivně, prostřednictvím strukturálních nespravedlností.
Jako klíčový úkol se tak před levicí, která chce být autentická, zjevuje nutnost postavit se nejen institucionálnímu rasismu, ale i jeho individualizovanému základu, živenému pokřivenou či odkloněnou politickou imaginací. Úkol je to nelehký a nepopulární, předpokládá totiž překonání lenosti myšlení. Parlamentní, a tím spíše neparlamentní levice musí obětovat krátkodobé cíle boji o diskurs a výklad světa – začít bojovat s rasismem. Samozřejmostí by mělo být, aby na každé kandidátce byla nejen žena, ale i Rom. Pokud nepřistoupí k boji proti rasismu a xenofobii, nemá levice právo na své jméno. Pouze soustavná kritika a sebekritika (neboť zvnitřněné fašismy jsou opravdu uloženy hluboko) může pomoci zastavit blížící se sociální válku. Je třeba ukazovat, že příčina problémů je přesně na opačné straně diskursivního pole, než se většinové gadžovské populaci zdá: na straně daňových rájů, snižujícího se zdanění neproduktivního kapitálu, na straně exekucí jako nástroje disciplinace a trestání chudoby, na straně kmotrů a kapitálu.
Protože levice zatím není dostatečně aktivní, zdá se mi, že by měla ve volbách prohrát – její vítězství v anticiganistické společnosti by totiž znamenalo, že dělá něco špatně. A dokud se budeme poznání, že situace Romů je možným předobrazem naší vlastní budoucnosti, bránit rasismem, nezasloužíme si lepší společnost.
Autor je sociální filosof.