Rozum a cit na Enterprise

Celovečerní Star Trek (2009, recenze v A2 č. 12/2009) od J. J. Abramse byl zábavnější než většina seriálových epizod tohoto scifistického cyklu. Proto je poměrně zarážející, jak mohl tak dráždit spoustu trekkies. Určitým vodítkem může být fakt, že Abramsovým aktuálně připravovaným projektem je nová série ságy Hvězdné války (Star Wars), kterou každý pravověrný fanoušek Star Treku pohrdá, i to, že jeho předchozí snímek Super 8 (2011, recenze v A2 č. 19/2011) vzdává hold Stevenu Spielbergovi a Georgi Lucasovi, jejichž pojetí hollywoodské zábavy z Hvězdných válek vychází.

Také úvodní scéna Abramsova nového filmu Star Trek: Do temnoty dává příznivcům seriá­lu pořádný šťouchanec mezi žebra. Honička na neznámé planetě totiž jako by vypadla z Hvězdných válek křížených s Indiana Jonesem. Skoro se zdá, že režisér zjišťuje, která z těchto dvou kanonických sérií má militantnější fanoušky. Zatímco Star Trek učinil zábavným, Hvězdné války prý budou chytřejší. Těžko říct, co je kacířštější.

Paralelní vesmíry

Abramsův nový film se přitom snaží především překonat tyto nesmyslné půtky dvou sci-fi táborů, čímž ovšem poodhaluje předsudky, které se pojí s určitými přístupy ke kinematografii a vlastně i ke světu. Už téma prvního filmového dílu – střet mezi rozumem a emocemi – jako by poukazovalo také na konflikt mezi oběma ságami a ještě obecněji na fakt, že někteří diváci upřednostňují akční zábavu a jiní humanistické rozumování. Největší předností Abramsova přístupu je pak snaha o zboření této hranice.

Abramsovy filmy příznačně předkládají alternativní verze svých kultovních předobrazů. Super 8 evokuje osmdesátá léta, jimž v Hollywoodu kraloval Steven Spielberg, a celý film je určitou revizí filmových blockbusterů v podobě, kterou jim Spielbergova škola dala. Jeho Star Trek se zase odehrává v paralelním univerzu, které se záměrně zpronevěřuje mnoha zvyklostem původních sérií. Už tím, že hrdinům původní série film vytvořil celý alternativní vesmír, Abrams změnil celou optiku fikčního světa. Nejen že ukazuje úplné počátky posádky lodi Enterprise, ale navíc nechává postavy dorůstat do poněkud jiných povah. Ambivalentní vztah intuitivního kapitána Kirka a neúprosně logického Spocka už v prvním abramsovském Star Treku přestával být jen hrou absolutních protikladů – tematizovala se otázka, jak může bytost ovládaná pravidly pociťovat emoce, což nevedlo jen k naštvání nerdských fanoušků, ale též k úvahám o povaze pravdy a lži či o různých způsobech zpěčování se pravidlům.

Bitva opozic

Druhý, o poznání bombastičtější díl Do temnoty pokračuje v započaté hře mezi Spockem a Kirkem, kteří už nejsou jen kolegové, ale začínají se stávat přáteli. Je vtipným paradoxem obou filmů, že stížnosti na absenci logiky či nekoherentní jednání postav plynou právě z toho, že jsou oba snímky vyprávěny natolik rychle, že pozornosti snadno unikne, nakolik jsou promyšlené. Druhý díl sice nabízí o poznání charismatičtějšího a vyšinutějšího záporného hrdinu v podání Benedicta Cumberbatche, zároveň však chytře vystavěná zápletka postupně dovádí postavy i diváky do situace, v níž se nelze rozhodovat. A právě zde dostává spor rozumu a citu nový rozměr. Můžeme tedy sledovat technicky i vypravěčsky precizní film, který umožňuje uvažovat nad problematičností hranic mezi logikou a intuicí a nad tím, že přinejmenším v jistých situacích není možné obojí rozlišit a určitě se nedá říct, co je efektivnější.

Nový Star Trek je možná maličko obětí vlastních ambicí – chce totiž přidat jak na zábavě, tak na sofistikovanosti, ale výsledek i přes zběsilé tempo není natolik sevřený jako minule. Tím ovšem jen dokládá, že sloučení zábavy s intelektuální podnětností není bezproblémový. Přesto je potřeba hledat cestu, jak obojí smířit. To, co se děje uvnitř Spockovy napůl lidské a napůl vulkánské mysli nebo mezi Spockem a Kirkem, se v posledku odehrává i o úroveň výš.

V posledním filmovém Star Treku se – na rozdíl od většiny ambiciózních epizod původního seriálu – nemusí nutně sáhodlouze mluvit, aby se něco řeklo. Jakkoli to v napínavých scénách snadno zanikne, nerozlišitelnost dobra a zla, rozumu a citu nepodrývá jen hvězdné mytologie a pravidla blockbusterového vyprávění, ale naráží i na současnou politiku. Optikou tohoto filmu viděno: nejen že nevím, jestli bych si vsadil na rozum či na cit, ale nevím ani, zda jsou vládní a vojenské složky lepší než teroristé. Ve světě chápaném pouze jako bitva opozic se zkrátka nedá žít.

Autor je filmový publicista.