Všichni byli kýmkoli

Podobně jako nacismus, potažmo holocaust, je i naše socialistická minulost oblíbeným tématem divadelních her. Umění zkrátka potřebuje silné náměty. Věčně omílané válečné hrůzy či těžkosti nesvobody mohou svou monotónností už leckoho nudit – pro autobiografickou, jazykově vytříbenou knihu Josefa Jedličky to ovšem rozhodně neplatí. Jeho novelu Kde život náš je v půli se svou poutí, psanou v letech 1954 až 1957, nyní znovu připomněl režisér Filip Nuckolls, který ji – v dramatizaci Vladimíra Čepka – uvedl v ústeckém Činoherním studiu. Text vypovídající o životě na Litvínovsku padesátých let poprvé v malém nákladu vyšel v roce 1966, po Jedličkově emigraci byl ovšem zakázán a na pultech se objevil až po převratu. I když je dnes neprávem pozapomínán, bezpochyby patří právě k těm, které k častému tématu přistoupily s dokonalou nonšalancí.

Svět černobílých klaunů

Vzhledem k tomu, že je Jedličkovo dílo plné rozmanitých historek i vlastních zážitků, oscilujících mezi nejrůznějšími žánry, jeho uvedení na jevišti se zdá být poměrně náročným podnikem. Hlavní zásluha za úspěšné převedení do nové formy tentokrát nepochybně patří režiséru inscenace. Nuckolls vyřešil problém s nepřeberným množstvím postav velice elegantně – pět herců proměnil v černobílé klauny. Tím jednak nenásilně odkázal k Jiřímu Voskovcovi a Janu Werichovi, především ale otevřel široké možnosti přecházení ze situace do situace a z postavy do postavy. Nikdo nebyl nikým, všichni byli kýmkoli. Jednou tito (smutní) klauni s mechanickými pohyby vyprávěli příběhy ze sousedství, jindy jakoby improvizovaně sehrávali scénky.

Členění složitého textu obstarala ovšem i hudba, která v inscenaci hraje značnou roli. Nuckolls oslovil hned šest zkušených hudebníků, z nichž měl každý, bez znalosti práce těch ostatních, zhudebnit básně Jedličkovy druhé ženy Violy Fischerové. Ivan Acher, Milan Cais, Daniel Fikejz, Petr Haas, Patrik Charvát a Ondřej Švandrlík tak složili šest různorodých, naprosto osobitých skladeb, které pak na jevišti živě zpívá Andrea Hacková. Ta je schovaná za průsvitnou zadní stěnou scény, jen čas od času se vynoří do pološera éterická postava v dlouhé bílé říze, žena připomínající slavnou Delacroixovu Svobodu vedoucí lid, k níž zde ovšem plni naděje vzhlíželi bezejmenní klauni.

Důmyslně – a rovněž se symbolickým potenciálem – byla zkonstruována i scéna. I když se na první pohled mohly tři průsvitné stěny široce rozevřené do publika jevit jako ta nejryzejší divadelní klasika, ve skutečnosti nabídly mnohé. Opomineme-li několikery dveře, které jsou přímo povinnou výbavou každého takto prověřeného modelu scénografie, nápaditě fungovaly především přestavby. Z nejjednodušší formy scény se snadno staly dvě podlouhlé oddělené místnosti, když byly všechny stěny postaveny vzorně vedle sebe. Herci se rázem ocitli v novém, o něco stísněnějším prostoru. Právě ona stísněnost, která tak silně koresponduje s atmosférou zachycené doby, se nakonec vyjevila v těch nejjasnějších barvách – stěny se v závěru seběhly do špice směřované k divákům a uvěznily klauny ve svých útrobách. Jednoduchým trikem se tak působivě zhmotnila nesvoboda.

Věčně hledaný smysl života

Dojem z těžké doby padesátých let, který Jedlička dokázal tak hořkosladce předat svým jedinečně bohatým jazykem, tedy Nuckolls ještě umocnil režijními prostředky – rozevláté vyprávění se stalo zcela konzistentním světem voskovcovsko-werichovských revuí. Bezejmenní klauni tu mohou být kýmkoli, mohou to být naši předci i my sami, kteří po více než šedesáti letech stále hledáme smysl života. Kde život náš je v půli se svou poutí je totiž veskrze bilanční text, nahlížející nejen padesátá léta, ale také to, jak se jeví svět jedinci v Kristových letech. A jakési bezčasí Nuckollsovy inscenace skutečně dovoluje vnímat dobové problémy nejen v kontextu minulosti, ale i současnosti. Původní text, který by ani sám o sobě rozhodně neměl zapadnout, tak ještě nabral na dalším významu. A tak by to také mělo být, když už se něco dramatizuje.

Autorka je divadelní kritička.