To hlavní je vedlejší

Existují režiséři, kteří mají svůj neměnný styl, cestu, z níž zkrátka nesejdou. A pak jsou tací, byť jich možná není mnoho, kteří s každou další inscenací zavítají i do neznámých vod. Jedním z nich je bezpochyby Jan Antonín Pitínský, který dokáže vytvořit vesměs konzervativní, ale precizní inscenaci Našich furian­tů na obrovském jevišti Národního divadla stejně jako extravagantní a vizuálně působivou podobu Goethova románu Spříznění volbou v komorním Dejvickém divadle. Pitínský je totiž tvůrce, který pokaždé ctí všechny složky divadelního díla. A protože měl vždycky blízko i k nedivadelní literatuře, pro svou nedávnou premiéru si vybral mimořádnou, a přesto nepříliš známou novelu kubánského spisovatele Guillerma Rosalese Boarding Home (1987, česky 2006; recenze v A2 č. 50/2006), jejíž adaptaci v Divadle Na zábradlí uvedl pod názvem Boarding Home, maximálně hořký.

Podívaná z ústavu

Rosalesova útlá kniha je depresivní a skrznaskrz prošpikovaná beznadějí, což je o to fatálnější, že v ní autor vlastně popsal svůj život. Hlavní hrdina William je kubánský ­emigrant před Castrovým režimem a spisovatel trpící schizofrenií. V důsledku své nemoci a neschopnosti zařadit se do středo­stavovského životního stylu kubánských přistěhovalců žijících v Miami se v osmdesátých letech dostává do ústavu. Tamní podmínky jsou ovšem nelidské – ucpané záchody, nepoživatelné jídlo a všudypřítomná brutalita. Ústav, v knize nazývaný Boarding Home, je v malém měřítku absurdní peklo, ze kterého profituje jen jeho vedení.

Ač je Rosalesova autobiografická novela nejtemnější z temných, po zhlédnutí inscenace by to vytušil asi jen málokterý z diváků, kteří prozaickou předlohu nečetli. Pitínského zpracování je totiž plné humoru a nejrůznějších gagů. Jednotlivé postavy jsou téměř karikatury. Všechny jsou ale jen typy, a tak se po jevišti jako v panoptiku prohání chlapec, který ve stresu tančí sambu, za všech okolností elegantní obstarožní dáma, chudák, jenž se neustále pomočuje, anebo třeba žena s myšlením malé holčičky, která touží jen po cigaretce. Úkolem všech těchto postav je snad vytvoření chaosu, vzbuzení dojmu absolutního blázince. Jejich charakter se nijak zvlášť nerozvíjí, a ačkoli si u několika z nich vyslechneme jejich životní příběhy, jako bytosti zůstávají spíše v pozadí. Podobně je tomu koneckonců i v knize, jejíž pochmurný odstín čerpá především z existence vypravěče.

Doslovný rozpad osobnosti

Také v divadelní adaptaci jde především o hlavního hrdinu. K jevištnímu ztvárnění jeho schizofrenie použil Pitínský už poněkud okoukaný postup – kromě Pavla Lišky hraje Williama i Ivan Lupták, který je jakýmsi jeho druhým, vnitřním já. Lupták je roztomilý, ztřeštěný, milující i konfliktní, odráží zkrátka vše, co se Williamovi honí hlavou a s čím se jeho život míjí. Navenek je ovšem hlavní hrdina vlastně úplně v pořádku. Liška ho představuje jako přemýšlivého, složitého jedince, který se prostě jen pere se životem. A ve srovnání s ostatními postavami se jeho diagnóza ztrácí docela. Jedinou indicií, že cosi není v pořádku, je hrdinovo několikeré explicitní upozornění, že slyší hlasy. A pak samozřejmě jeho druhé, inscenované já, které se v totožném kostýmu objevuje na jevišti a zase mizí.

Když trik se zmnožením postavy použil David Jařab ve svém Weissensteinovi, jeho síla spočívala ve vzájemném dialogu (nebo spíše dialogickém monologu) všech tří podob téže bytosti, v nuancích jejich vztahu. To se ovšem Pitínskému příliš nepodařilo. Oba Williamové tu spolu zkrátka jen jsou a přítomnost či nepřítomnost Luptáka pouze ukazuje, jak se Williamův stav lepší či horší.

Když se špatně odbočí

Poněkud nepropracované vztahy mezi postavami se ještě výrazněji ukazují v druhé půli představení. Až tehdy totiž začíná skutečný příběh: v ústavu se objeví Francis, která Williama uhrane, a z jejich vášnivého až sadistického sexu se nakonec zrodí tragická láska. Jenže celý tenhle křehký zrod něčeho krásného uprostřed bídy a hnusu se v Pitínského zpracování odehraje během několika málo minut. Ačkoli jsou tedy Pavel Liška s Terezou Vilišovou ve společných scénách výteční, režijní zkratka způsobuje, že se základy jejich vztahu zdají být až příliš vratké na to, aby spolu milenci toužili začít nový život mimo zdi Boarding Home. Skoro to působí, jako by Pitínský při psaní hry příliš dlouho vymýšlel špílce a tak trochu pozapomněl, že příběh má ještě další zvraty. Divákovi se tak dostane první půle plné humoru bez výrazného děje, a pak té druhé, během níž se v rychlosti (i když jen relativní, protože představení má sto šedesát minut) odehraje vše podstatné.

Že se Pitínský odklonil od hluboké depresivity Rosalesovy prózy, je samozřejmě naprosto legitimní. Bohužel však kvůli tomu ztratil na síle nejen fatální závěr, ale v podstatě celý příběh a jeho temně existenciální rozměr. Utopil se pod hromadou pečlivě ­vystavěného humoru, ukryl se pod tesklivými písněmi, které živě hraje Vlasta Třešňák, a pod záplavou nahých zadnic a přirození. I když se na to všechno – především zásluhou herců – dobře dívá, jakékoli další myšlenky jsou jaksi vedlejší. Inscenace Boarding Home, maximálně hořký nakonec ukazuje především to, že režisér, který se pokaždé vydává novou cestou, se zkrátka jednou může vydat tou nesprávnou. Tentokrát měl Pitínský odbočit jinam.

Autorka je divadelní kritička.