Jednovaječné osudy

Dobré umění potřebuje buď silný příběh nebo inovativní formu. Někdy – a takových případů není mnoho – se podaří skloubit obě možnosti. O něco podobného se pokusily tři mladé umělkyně, které spojily síly k vytvoření inscenace Lovci. Performerky Jindřiška Křivánková a Jana Kozubková s režisérkou Lucií Ferenzovou si totiž za námět svého hudebně-pohybového projektu zvolily život sester Válových, který je nadmíru pozoruhodný.

Intimita s nadhledem

Jitka a Květa Válovy se narodily jako jednovaječná dvojčata, která vlastně nikdy nebyla odloučena. Společně obývaly kladenský domek, kde v ateliéru tvořily obrazy. Obě vystudovaly UMPRUM, obě se staly ceněnými malířkami, obě žily bez muže, bez dětí, jen spolu. Byly zkrátka jednou duší ve dvou tělech. Jejich osudy rozetnula až smrt Květy. Jitka pak, ochromena ztrátou své druhé poloviny, osm let nedokázala namalovat ani čárku. Tak dlouho jí trvalo, než se naučila žít jen sama se sebou.

Předvedení takto intenzivního a fatálního vztahu by snadno mohlo sklouznout k přeslazeně dojímavé romanci o nehynoucí lásce a oddanosti dvou bytostí. Nic takového se ale nestalo. Se stejnou ironií, s níž ke světu přistupovaly sestry Válovy, přistoupily totiž tvůrkyně inscenace k jejich příběhu. Jindřiška Křivánková a Jana Kozubková, z nichž první je zároveň choreografka, druhá pak autorka hudby, ztvárnily Květu a Jitku s nadhledem – jako milé podivínky. Díky své pohybové zdatnosti dokázaly také nenásilně a velice jemně znázornit jejich postupné stárnutí, které jim ale neubíralo nic ze životní energie. To, že na projektu pracovaly v úzkém kruhu s režisérkou Lucií Ferenzovou, se výrazně odráží v každém pohledu, který si na jevišti vymění. Jejich vztah je skutečně intimní, a přitom se ani v nejmenším nesnaží o přísně civilní projev.

I když autorky Lovců zpracovávaly velký příběh, jejich inscenace zdaleka neleží jen na něm. Stejnou, anebo snad ještě větší měrou se soustředily na formu. To není nic překvapivého, vezmeme-li v úvahu, že celý projekt vznikl jako absolventská inscenace Jindřišky Křivánkové na Katedře pantomimy HAMU. Když se tato pohybově nadaná herečka, která je také například členkou Spitfire Company, dala dohromady s dalšími dvěma autorkami, dalo se očekávat, že se zrodí formálně bohatá podívaná. A očekávání byla naplněna.

Na jeviště už se nevrátila

Levou část neiluzivní, jinak holé scény zabíraly nejrůznější kovové součástky zavěšené na lankách a rozestavěné všude kolem, do nichž Kozubková vytrvale bušila paličkami a jednotlivé zvuky postupně zaznamenávala na looper. Vytvářela tak doprovod Křivánkové, která zatím tančila či visela na drobné hrazdičce. Nic z toho ovšem nebyly jen prázdné efekty. Prostředky, které jsou oběma umělkyním vlastní, zde vyjadřovaly tvorbu, která byla zase vlastní sestrám Válovým – v téhle inscenaci nemalují, nýbrž hrají, zpívají a tančí. A to všechno s naprostou lehkostí. Ani tak ovšem neztrácejí nic ze svého podivínství. Elegance a samozřejmost pohybu nikterak nepřebíjí tak trochu mužské pohyby, kterými herečky své postavy obdařily.

Výrazně se projevil i talent dramaturgyně a režisérky Lucie Ferenzové, která dokázala jednoduchými textovými zkratkami zprostředkovat přechody v čase třeba i o několik desítek let. Celý příběh vystavěla srozumitelně, vtipně a dostatečně stručně, aby nezačal nudit. Šikovně si poradila i s režijně poněkud problematickým ztvárněním smrti jedné ze sester – obrazný duch, v němž se nese celá inscenace, udržela i v této přelomové chvíli, kdy Květu jednoduše posadila mezi diváky. V prázdném prostoru zůstala jen opuštěná sestra, jejíž druhá polovina však zcela nezmizela – dokonalá, čistá symbolika.

Právě tím, že se tvůrkyně zcela vyhnuly popisnosti, dokázaly onen pozoruhodný příběh lásky a asi i závislosti obou sester zprostředkovat poetickým způsobem, a přitom s řádnou dávkou nadhledu. To se nestává často, ale pokud se to povede, potom to stojí za to.

Autorka je divadelní kritička.