Za starožitnými dveřmi

Napsat román, v němž se hlavní postava po celou dobu spíše nevyskytuje, tedy veškerý děj se odehrává vlastně bez ní, vyžaduje jistou dávku odvahy. Především je to ale směs spisovatelské sebedůvěry, hravé drzosti, slovní preciznosti a v případě skotské spisovatelky Ali Smithové a jejího románu Tam někde za duhou (There But For The, 2011) také citu pro experiment s kompozici vyprávění. Autorka svůj styl pilovala nejprve na povídkách – celkem jich vydala čtyři sbírky. Kritika ocenila zejména její schopnost dívat se i na zdánlivě neoriginální témata z nové, dosud nepoznané perspektivy. A o čem tedy Smithová píše? O lesbické lásce, smrti, stáří, smutku, nepochopení vyplývajícím z generačních rozdílů či o ztrátě porozumění v rychlém toku dnešní komunikace.

Podivná večeře

Smithová nikdy zcela neopouští povídkový útvar, a to ani ve své románové tvorbě. Vyprávění rozděluje na dílčí části, zpravidla podle jednotlivých vypravěčů, které spolu s dalšími postavami nechává volně přecházet do ostatních příběhů. Tak tomu bylo v románech Hotel Svět (2001, česky 2007) a The Accidental (Nepodstatný, 2005), který získal Whitbreadovu cenu, a také poslední poslední kniha funguje na stejném principu.

Odehrává se v dnešním Londýně, ve čtvrti Greenwich, jejíž pestrý kolorit je vylíčen do sebemenšího detailu. Zápletka je velmi prostá – autorka ji celou vměstnala do úvodního souvětí: „Byl jednou jeden člověk, který odešel během večeře, mezi hlavním chodem a sladkou tečkou, nahoru do patra a zamkl se v hostinském pokoji lidí, co večeři pořádali.“ Nic víc, nic míň. Onen samozvaný host se jmenuje Miles Garth. Do dalšího děje nijak radikálně nezasahuje, je však předmětem vzpomínek a představ čtyř vypravěčů. Zjišťujeme, že jejich životy s tím jeho souvisí a dílky oné příběhové skládanky do sebe postupně začnou zapadat. Zároveň si skrze jednotlivá vyprávění utváříme představu o protagonistovi samotném.

Únik na rotopedu

První vypravěčkou je čerstvě nezaměstnaná Anna. S hlavním hrdinou se seznámila v sedmnácti letech na školním zájezdě po Evropě a od té doby ho neviděla. Oba tehdy sdíleli zálibu ve slovních hříčkách. Smithová zde uplatňuje svou zálibu ve hře se slovy a umění vytěžit maximum z bohatosti jazyka, slovní zásoby, úryvků písní, dětských říkanek či kuriozit z novinových článků. K druhému vypravěči Markovi dokonce nechává jeho dávno zemřelou matku promlouvat ve verších. Právě tento vypravěč Gartha po zběžném seznámení v divadle zavedl na večeři do historického domu Leeových, jejichž jména Gen a Eric, tvořící slovo generic, dostatečně vystihují charakter hostitelů. Večeře je jakousi přehlídkou lidské přetvářky, nezájmu a z něj vyplývajících nedorozumění a vzájemného nepochopení sezvaných i nezvaných hostů. Scéna večeře je Smithovou popsána tak umně, že člověk při jejím čtení nabývá dojmu, že by se každý jen průměrně citlivý jedinec raději uzamknul v cizím pokoji, než aby se účastnil konverzace, při níž nikdo nechce nikomu naslouchat. A nepřítomný hlavní hrdina, jak se dozvídáme z dalších vyprávění stařičké May či na svůj věk poněkud přechytralé holčičky Brooke, citlivý rozhodně byl.

May i Brooke jsou kolektivem vytlačovány na okraj. První pro svou senilitu, druhá proto, že říká pravdu v nevhodných okamžicích. Garth je svou empatií a zájmem zapojuje do konverzace a společnosti, a to i tehdy, když už pobývá za starožitnými dveřmi pokoje pro hosty. Starobylost oněch dveří je ostatně důvodem, proč je majitelka nechce nechat vyrazit a snadno a rychle se svého hosta zbavit. A přitom by pouze stačilo zaklepat… Autorka tak vtipně poukazuje na to, jak mocný je náš strach z neznámého a jak moc selháváme v základní komunikaci i mezilidských vztazích. Přímou odpověď na otázku, proč se Garth zavřel do pokoje v domě cizích lidí, se nedovíme – můžeme si ji pouze domýšlet. Jisté však je, že během své dobrovolné samovazby dělal čest svému křestnímu jménu a na zbrusu novém rotopedu, shodou okolností umístěném v místnosti, ušlapal 3015,78 mil.

Autorka je anglistka.