Sci-fi román Paprika japonského spisovatele Jasutaky Cucuie využívá pro svou zápletku pseudojungovské a kvazipsychoanalytické pojmy. Psychoanalytický rozbor by si ovšem zasloužil sám autor – výsledek by mohl být zajímavější než kniha, která se řadí mezi ty horší z jeho doposud přeložených děl.
Geniální a hlavně krásná psychiatrička Acuko Čiba s kolegou, vynálezcem Kósakuem Tokitou, zasluhují a pravděpodobně také obdrží Nobelovu cenu. Vyvinuli totiž přístroj, s jehož pomocí se může vyškolený lékař (anebo také kdokoli jiný) vydat do snů svého pacienta léčit neurózy a psychózy (anebo do snů zdravého člověka neurózy a psychózy způsobovat). Sama Acuko zařízení používá, aby jako čarokrásná, holčičí i mateřská superterapeutka Paprika vstupovala do snů vysoce postavených mužů a svým charismatem, a neníli zbytí, také pomocí sexu, rozpouštěla jejich dětské komplexy, aktivované zpravidla pracovními nesnázemi. Hrdinkou nově do češtiny přeloženého románu Jasutaky Cucuie, nazvaného podle hlavní postavy Paprika (Papurika, 1993), je tedy další femme fatale neurčitého věku a pronikavé inteligence. Aspoň zpočátku ale můžeme doufat, že Cucui bude přece jen inovativní.
Jungiáni proti freudovcům
Paprika právě začíná léčit vedoucího automobilky Tacua Noseho a po něm policejního náčelníka Tošimiho Konakawu – oběma vstupuje do snů právě v době, kdy v Psychiatrickém výzkumném ústavu, v němž Acuko pracuje, eskalují mocenské boje. Menší pokrokové křídlo vede „jungiánka“ Acuko s Tokitou, čistí vědci. Čtenář má evidentně stát na jejich straně. Zbytek ústavu představují „freudovci“, sexisté a humanisté, především okultista Inui a anticky krásný objekt jeho perverznosti Osanai. Ti si troufají zabývat se etikou výzkumů a nově vyvíjených technologií. Jejich prudérnost ale jen zakrývá plán nechat pomocí přístrojů zešílet jejich vynálezce a uchvátit vedení ústavu pro sebe. Možná se od doby prvního vydání změnila nálada ve společnosti, ale je těžké neztotožňovat se s druhou skupinou: dobře jim tak, vynálezcům!
Boj o moc nejprve probíhá v realitě a v podvědomí odděleně. Inui a Osanai ukradnou Tokitovi zdokonalené zařízení pro vstup do snů a pak infikují zdravé zaměstnance schizofrenními představami. Postupně se ale skutečnost a sny začínají prolínat. Ukradená technika, na jejímž držení závisí výsledek války o vedení ústavu, cestuje mezi vnější a psychickou realitou. Náhodné chodce v ulicích tyranizují obří japonské panenky, příšery z evropské mytologie, hejna supů, tygři. A ačkoli jde o zhmotnělé snové výjevy, jejich důsledky se ukazují jako zcela reálné. Jak se děj rozvíjí, hranice mezi snem a bděním se zcela stírá, sny se nebezpečně prohlubují a znemožňují účastníkům bitvy ovládnout situaci. Nakonec ovšem vítězí Paprika a strana dobra. Po zasazení smrtelné rány freudovci Inuimu odhalením ženského přirození Kristovy sochy v jakémsi imaginárním chrámu končí schizofrenní hrůzy pateticky šťastně – dojde na udělení Nobelovy ceny a nechybí ani svatba laureátů Acuko a Tokity, přičemž hrdinčina promiskuita diskrétně vyšumí.
Nekrofilní charakter a anální fixace
Sen několika úrovní, v němž se bojuje prostřednictvím zbraní a překážek, jež si snící v daném okamžiku vymyslí, by někomu mohl připomínat noirový film, jinému bondovku anebo mangu – jak anime, tak manga dokonce podle románu vznikly. Příběhu zřejmě toto zpracování svědčí i díky Cucuiovu černobílému vidění. Jak už bylo řečeno, autor staví vynálezce do pozice bezvýhradně kladných hrdinů a technologické dobro proti zlu otravných etiků. Pokud čtenář zrovna není nadšený technooptimista, nekritické následování mýtu vědy mu zřejmě nebude vyhovovat. V komiksu a v anime absence sofistikované nejednoznačnosti nevadí, ale v románu?
Ještě rušivěji však působí násilné zapojování pokroucených verzí různých archetypů, komplexů, chorob a také svérázný výklad Junga. Z hlediska jen trochu vzdělaného čtenáře se u Acuko, vydávané za prudce inteligentní a zručnou terapeutku, vulgarizace a rozmělnění Jungových pojmů stává problémem. Sám autor naštěstí nikoho neléčí, ale právě nepochopení archetypu animy činí z hrdinky schematickou a prázdnou postavu, již plně definují erotické fantazie a pohledy jejích mužských partnerů. (Paprika je koneckonců dutá zelenina.) Také sny, v nichž se děj zčásti odehrává, nezapřou svoji smyšlenost a umělou surreálnost. Rádoby psychologických či přímo psychoanalytických prvků je přitom v knize tolik, že román místy působí jako jakási nepříliš erudovaná přednáška.
Prózou, v níž se opakované popisy drcení varlat střídají s laickými exkursy do psychoanalýzy, si Cucui v důsledku sám říká o psychologický rozbor. Ten nemusí končit u konstatování autorovy sexuální perverznosti – třeba estetizace a erotizace násilí a smrti jasně poukazují na nekrofilní charakter, zadržování stolice nebo smrtelná zácpa, přítomné už v Konci stříbrného věku (2006; česky 2011), zase značí silnou anální fixaci, hrabivost, rozkoš z moci nad věcmi. Právě zvráceností, naturalismem a šokující doslovností ale Cucui přitahuje – oslovuje totiž cosi důvěrně známého, přítomného a potlačeného v každém člověku.
Autorka studuje antropologii.
Jasutaka Cucui: Paprika. Přeložila Anna Křivánková. Odeon, Praha 2013, 336 stran.