Pózy, hadry, koks

Film Bling Ring: Jako VIPky přivádí na plátno skutečné události z let 2008 a 2009, kdy skupina mladistvých zlodějíčků cíleně vykrádala domy celebrit. Režisérka Sofia Coppola poprvé na celou aféru narazila v časopise Vanity Fair, v němž novinářka Nancy Jo Salesová vykreslila přesvědčivý portrét teenagerů posedlých slávou, slavnými a módními značkami. Ačkoliv by se mohlo zdát, že Coppola náměty z prostředí celebrit už dávno vyčerpala, ať už náznakem ve Ztraceno v překladu (Lost in Translation, 2003), z historického úhlu pohledu v případě Marie Antoinetty (2006) anebo v podobě antonioniovsky odcizeného pojetí v Odnikud někam (Somewhere, 2010, recenze v A2 č. 9/2011), v článku Salesové, nazvaném Podezřelí nosili louboutinky, režisérka objevila další variaci na své téma, tentokrát obsedantní adoraci celebrit.

Vyšinuté chování některých fanoušků, ústící někdy až v tragické konce (vzpomeňme na Marka Davida Chapmana, vraha Johna Lennona, nebo Johna Hinckleyho Jr., jenž ve snaze zaujmout Jodie Fosterovou počátkem osmdesátých let plánoval atentát na Ronalda Reagana), naštěstí není tak četné ani inspirativní. A pokud dříve obdivovatelé pronikli do domů svých idolů, většinou pouze jen náměsíčně bloudili prostorem až do zásahu policie. S nástupem internetu, sociálních sítí a formátu reality show se však mění jak povaha hvězdnosti, která pod heslem o patnácti minutách slávy nyní leží na dosah ruky každému, kdo má v sobě jen špetku exhibicionismu, tak také samotné fanouškovství. Obdivovatelé už nechtějí pouze „slepě“ následovat své idoly a pozorovat je zpovzdálí, ale motivuje je snaha dosáhnout stejného postavení. Právě tuto náhlou demokratizaci hvězdného statusu Coppola dovede v rámci příběhu teenagerovského loupežného gangu Bling Ring zachytit a poukázat na dvojí rozměr krádeží, živených jak touhou po věcech a penězích (ačkoliv se nejednalo o dospívající děti z chudých rodin), tak po přisvojení si určité pozice.

Sláva zdola

Režisérka de facto obrací naruby svůj dřívější snímek Marie Antoinetta, jehož hrdinku navzdory převládajícím historickým interpretacím vykreslila jako rockovou hvězdu své doby, která za svůj krátký život také vyzkoušela několik verzí sebe samé – od naivní nevěsty přes královnu večírků, přírodní ženu, manželku, milenku až po padlou ikonu. Bling Ring: Jako VIPky místo toho obrací pozornost k procesu vytváření statusu celebrity zdola – ke snaze fyzicky se přiblížit lesku slavných a poté si spolu s šaty, kabelkami a šperky známých značek tento status přivlastnit a nadále rozvíjet. Dosažení určité úrovně životního stylu, a nikoliv ocenění za herecký, pěvecký nebo jiný druh performativního talentu představuje hlavní cíl party Bling Ring.

Nezdravou posedlost nedosažitelným, a přece všudypřítomným celebritním statusem (obrázky hvězd a hvězdiček z předávání nejrůznějších cen, v reklamních kampaních, lifestylových časopisech nebo bulváru nás bombardují den co den) Coppola stvrzuje především neustálým pózováním, při němž se Marc, Nicki, Rebecca, Sam, Chloe a další neustále fotí, natáčejí, nahrávají a následně záznamy sdílejí. Vše se smršťuje pouze na povrch, zdání a dojem a tuto zvláštní odtělesněnost asi nejvýrazněji charakterizuje naprostá absence sexuality. Filmy Sofie Coppoly vždy byly poněkud cudné, avšak tentokrát ženská část Bling Ring neustále vrhá do objektivů vlastních fotoaparátů lascivní pózy s koketně našpulenými rty, nosí vysoké podpatky a ultrakrátké sukně, avšak nic z toho není vedeno snahou po rychlém sexu, nýbrž kopírováním důvěrně známých obrázků a stylizací. U Marka tušíme jakési náznaky homosexuality, ať už ze stylu, jakým mluví o Rebecce („Byla mi ze všech lidí úplně nejblíž. Miloval jsem ji jako sestru.“), nebo z jeho posedlosti růžovými lodičkami, trofejí z domu Paris Hiltonové, avšak nikdy své preference tak docela nevyjasní. Zkrátka proto, že v jeho světě nejsou podstatné.

Pracovat s vlastním příběhem

V souvislosti s filmem Bling Ring došlo k velmi signifikantnímu přepólování hvězdné osobnosti Emmy Watsonové pro roli Nicki. Když se série o Harrym Potterovi blížila ke konci, Watsonová si začala cíleně pěstovat pověst vyzrálé a národní (tedy anglické) módní ikony. Pózovala pro kampaň Burberry, spolunavrhovala a propagovala kolekci pro značku People Tree, kladoucí důraz na etický rozměr módy; její vizáž se radikalizovala (zejména díky ultrakrátkému sestřihu) a lifestylové časopisy ji často prezentovaly jako pokračovatelku starosvětského lesku Grety Garbo nebo Louise Brooksové. Obraz Watsonové však vždy působil zvláštně asexuálně, což odpovídalo jak jejím prohlášením, v nichž odmítala vlastní nahotu na plátně, tak i skutečnosti, že například na snímcích pro kampaň Lancome vypadá minimálně o deset let starší. Bling Ring ale přináší zajímavý obrat v sebeprezentaci této doposud cudné a klasicky laděné hvězdy. Pro kampaň Natural Beauty pózovala polonahá, na obálce GQ se objevila v sexy šatech zřetelně upomínajících na úvodní oděv prostitutky Vivian v Pretty Woman (1990) a hlavně se zdá, že tuto transformaci vítají fanoušci. Na YouTube koluje smyčka vystřižená z traileru na Bling Ring, v níž Watsonová v lascivním gestu vystrčí jazyk; stejně jako geometrickou řadou rostou fotomontáže roubující hlavu této hvězdy na explicitní pornografické výjevy.

Na rozdíl od melancholicky laděné hollywoodské hvězdné otročiny, při níž pozorujeme Johnnyho Marka v předchozím snímku Odnikud někam, volí režisérka v závěru svého nejnovějšího filmu skoro ironicky laděný komentář. Po zatčení a prvním výslechu mladých zlodějíčků pozoruje, jak veřejnost není schopná delikventy odsoudit, ale naopak jim ve zvýšené míře dopřeje status celebrit. Teprve v tuto chvíli se jednotliví aktéři začínají definitivně profilovat. Zatímco doposud suverénní vůdce smečky Rebecca u výslechu pouze vyhrkne: „Co říkala Lindsay Lohanová?“, dříve upozaděná Nicki se svým příběhem dovede pracovat přesně v požadovaném rytmu krizového PR. Najme si tiskovou mluvčí, která koriguje její odpovědi při rozhovoru pro článek ve Vanity Fair, obrací jednotlivé verze událostí ve vlastní prospěch („Vybrala jsem si špatné kamarády…“, „Celá situace je pro mě obrovským ponaučením…“, „Chci lidem pomáhat, vést je a inspirovat…“) a v samotném závěru filmu už zkušeně absolvuje televizní interview. Jediný Marc celou aféru vidí méně optimisticky; přiznává, že jej zájem jeho nových facebookových přátel těší, ale přivítal by o něco méně problematicky nabytou slávu.

Morální kocovina ale není zapotřebí. Ani velmi viditelné celebrity dneška nemusejí nést praktické a právní důsledky svých činů – Paris Hiltonová a Lindsay Lohanová jsou toho ukázkovými příklady. Protože dokud na sobě mají šaty značky Chanel, je všechno v naprostém pořádku.

Autorka je filmová publicistka.