Film Hlad přináší obraz dramatických událostí v severoirském vězení Maze roku 1981 a zároveň zamyšlení nad lidským tělem coby posledním místem protestu.
Režisér Steve McQueen (nar. 1969) není na poli vizuálního umění žádný nováček, má za sebou úspěšnou kariéru v oblasti videoartu a filmových instalací. Přesto se rozhodl prorazit i v hraném filmu a je jasné, že od debutanta s pozoruhodnou uměleckou minulostí nelze čekat klasicky vystavěný film.
Trojí vyprávění
Očekávání se naplní, neboť Hlad se po příběhové stránce tříští na tři bloky. V prvním sledujeme každodenní rutinu vězeňského dozorce, jehož život ukončí výstřel z pistole pěšáka IRA a na příkladu bezejmenné postavy se ukáže, jak asi vypadala smrt šestnácti mužů zabitých právě v době hladové stávky. Další dějová linka se odvíjí kolem nového vězně Daveyho Gillena (Brian Milligan), který nastoupí v době vrcholící stávky zvané „no wash and blanket“. Zadržení irští republikáni si totiž odmítali obléct vězeňské šatstvo, protože se necítili být pouhými kriminálníky, ale politickými vězni. Za mřížemi přežívají zabalení v dekách a už tak nelidské podmínky se ještě zhorší v důsledku protestního odmítání hygieny. Irští trestanci si poprvé uvědomí sílu těla coby biologické zbraně – roztírají vlastní výkaly po stěnách, vylévají moč dozorcům pod nohy – a zároveň depozitáře úkrytů pro pašování vzkazů. Teprve ve třetím dějovém bloku vstupuje na plátno klíčová postava celého díla i skutečné stávky, Bobby Sands (Michael Fassbender), první oběť vyhladovění. Kromě záběrů dokumentujících pozvolný rozklad podvyživeného těla a stoického loučení se životem dostal Sands do vínku i jedinou dialogovou scénu.
Hlad tak ze všeho nejvíc připomíná skulpturu vytesanou z prostoru pomocí zvuků a pohledů většinou staticky fixované kamery. Atmosféra věznice Maze získává až surrealistický nádech, bezčasí a beznaděj protrhává jen rytmické oddechování, kroky na chodbách a občasné hlasité výbuchy disciplinačního násilí. Proto Sands v poslední třetině filmu působí jako zjevení, a proto pátrání po hlavním hrdinovi logicky skončí u něj, neboť jako jediný ze zachycených vězňů má možnost vůbec promluvit, vyjádřit se a hájit svá stanoviska.
Specifické i absolutní
McQueen natočil cosi jako semiexperimentální film, jehož volný pád do abstrakce komplikuje fakt, že musí fungovat v politicky třaskavém narativním rámci. Některé kritiky autorovi vyčítají, že Sandse, pro někoho pouhého teroristu, Hlad neúměrně glorifikuje. Otázkou zůstává, nakolik se snímek, usilující primárně o pohled na člověka v extrémní situaci, může vyvléct z dějinného kontextu. Hlad není tak docela apolitický, na to jej uvádí a zakončuje mnoho dovysvětlujících titulků a rámují ho dvě nekompromisní promluvy Margaret Thatcherové; raději by ale inklinoval spíš k univerzálním tématům. McQueen přiznává, že jej na Sandsovi fascinovalo až maniakální odhodlání, s nímž odolával maximálnímu nátlaku, a přirovnává jeho příběh k Davidu a Goliášovi – máme tu tedy biblické podobenství a existenciální přesahy. Jenže i vzývaný náročnější divák může měřit dvojím metrem. Co je přijatelné pro konflikt na severozápadě Evropy, nemusí platit globálně. Lidé z IRA už dávno ztratili punc nebezpečných teroristů a jejich útlak spolu s bojem za sjednocené Irsko budí spíš sympatie. Nedovedu si ale představit, že dílo s podobně nadčasovou ambicí by mohlo vzniknout na bázi vzpoury islámských vězňů v Camp Delta na Guantánamu. Zadržení přitom disponují stejnými prostředky jako kdysi Irové za zdmi Maze.
Autorka je studentka Katedry filmových studií FF UK v Praze.
Hlad (Hunger). Velká Británie/Irsko 2008, 96 minut. Režie Steve McQueen, scénář Steve McQueen a Enda Walshová, hudba Leo Abrahams, David Holmes. Hrají Michael Fassbender, Brian Milligan, Stuart Graham, Liam Cunningham ad. Premiéra v ČR 1. 10. 2009.