Láska a hoře ve Zkrocené hoře

Zkrocená hora vypráví milostný příběh do puntíku naplňující pravidla žánru – na lásku působí vnitřní a vnější tlaky, jež nechají ústřední dvojici oscilovat mezi naplněním touhy a jejím urputným, bolestivým popíráním. Jediný člen vypadává z dobře známého vzorce – pár tvoří dva muži. Nic víc a nic míň, a právě tady hledejme onu skandální příchuť. Snímek nebojuje za práva gayů, neakcentuje problematickou existenci této minority, pouze vypráví o nejsilnějším poutu jazykem velkých romancí; ostatně ne náhodou se plakát Zkrocené hory podobá ústřednímu vizuálnímu motivu Cameronova Titaniku. V porovnání s Filadelfií Jonathana Demmea z roku 1993 se pak ukazuje, že je možné točit tento námět i bez „nutné“ pachuti politicky aktivizované osvěty.

Této hypotéze nahrává i fakt, že kolem scénáře Larryho McMurtryho a Diany Ossanaové, čerstvě oceněného Oscarem, se od léta 1997 chodilo po špičkách; doba mu zkrátka musela dorůst. Výsledný rozmáchle epický tvar je velkorysou adaptací stejnojmenné povídky Annie Proulxové, čítající kolem třiceti stran textu. Scénář se proto soustředí na prohloubení a jemné odstínění atmosférického přediva, zatímco náladu předlohy určuje spíš lakonický jazyk a zhuštěná dějová linka. Například jednu ze zásadních sekvencí snímku, v níž se Jack a Ennis poprvé milují, a stejně tak neschopnost nezvyklého páru vzájemnou náklonnost pojmenovat „odbývá“ Proulxová pár větami: „Nikdy nemluvili o sexu, prostě se to stalo. Nejprve v noci uvnitř stanu, potom za bílého dne ve slunečním žáru a večer při světle plamenů. Bylo to rychlé, drsné, plné smíchu a vzdechů, rozhodně ne v tichosti, ale jinak nikdo neutrousil ani slovo navíc, až Ennis jednou řekl ,Nejsem teplej‘, načež Jack okamžitě přispěchal s odpovědí ,Já taky ne‘.”

Látku nakonec dostal do rukou Ang Lee a svou předchozí zkušenost s romantickým vyprávěním (nestárnoucí Rozum a cit z roku 1995) v ní citlivě propojil s vlastní formou realismu, v níž o postavách vypovídá spíš charakteristické prostředí (což je případ především stále nedoceněné Ledové bouře, 1997). K snímkům tchajwanského rodáka patří zdrženlivý odstup, s nímž své hrdiny pozoruje v přirozeném, často typizovaném okolí; proto se například o Rozumu a citu tvrdí, že je mnohem “britštější” než jiné ostrovní adaptace Austenové. A ačkoliv si režisér zpočátku sám psal scénáře, těžko jeho tvorbu spojovat s autorským vemlouváním, které nahrazuje přísným dodržováním žánrových pravidel a soustředěním na příběh. Díky trpělivosti a důvěře ve vyprávění si Zkrocená hora získává diváka zvláštním, velmi subtilním pojetím času. Roky plynou, aniž by nás zajímalo, jak rychle, film postrádá obvyklé patníky letopočtů, které by časově rozsáhlé dění svorkovaly do přehledných celků. S léty postupující tíha tajností a lží se odráží jinde, je vepsaná ve tvářích i na skráních postav a v šednoucí krajině…

Tvářnost krajiny a krajina tváře

Samotná dějová linka se dělí na události „nahoře na hoře“, po nichž následuje sestup do údolí, zpět k sociálním vazbám, které původně čistý, silný cit zadusí vynucenými kompromisy. Zejména v první polovině snímku vynikne práce Rodriga Prieta, jinak dvorního kameramana mexického režiséra Alejandra Gonzalese Iñarritua. Filmový Wyoming se poprvé v dějinách žánru Divokého západu stává dějištěm pro otevřenou sexualitu, nikoliv jen pro její potajmu naznačovanou a až pomocí teoretických studií rozklíčovanou verzi. Zkrocená hora nabízí skutečný ztracený ráj, ne však pohlednicově strnulými kompozicemi, ale spíš pojetím přírody coby přirozeného prostředí a reflexe spontánně vznikajícího citu. Vztah se zrodí neočekávaně, tak jako přichází letní bouřka, síla emocí hrdiny překvapí stejně jako sníh v polovině srpna. Po zbytek filmu se hora symbolicky uzavře a připomíná se právě už jen formou pohlednic, které si Jack s Ennisem vyměňují – jako memento promarněné příležitosti opravdu milovat.

Vizuální styl rámující milostné vzplanutí těká mezi dvěma zdánlivými extrémy. Plátno vyplňují buď velké celky, nebo naopak detaily, soustředěné záběry na tváře hlavních hrdinů potom působí stejně impozantně jako pohledy do přírodní scenerie. Topos krajiny střídá mapa tváře: v kombinaci s precizně odstíněným herectvím můžeme za přivřenými víčky, nakrčeným čelem nebo náznakem úsměvu vytušit blížící se bouři.

Pečlivou kompozicí postav uvnitř záběrů vyniká pro změnu finále. Ennis poznává Jackovy rodiče, z otcovy promluvy a matčina uctivého, byť neobratně maskovaného zacházení s hostem je jasné, že oba přinejmenším tušili skutečnou povahu synova nepojmenovaného tajemství. Zatímco otec zůstává v pozadí, rozostřený a ke kameře obrácený zády coby ztělesnění starosvětského pořádku, pro nějž i nevyřčená pravda znamená doživotní hanbu, matčina dychtivá tvář vyplňuje převážnou část záběru. Ennisovi, jehož pohled je totožný s pozicí kamery, doslova visí na rtech, neboť chce ze střípků poskládat úplný obraz Jackova života, byť by neodpovídal jejím představám.

Kostlivci ve skříni

Podobně jako zjednodušené příměry vyzdvihující homosexuální téma a odvracející diváckou pozornost od mnohem revolučnější „samozřejmosti“, s níž je romantický příběh vyprávěn, Zkrocené hoře škodí i vyzdvihování jednoho hereckého výkonu nad druhý. Kariéra Heathe Ledgera a zásadní místo tohoto filmu v ní možná zaručuje publicistům vděčný materiál; ti by však neměli Zkrocenou horu zužovat jen na jeho vítězství. Na druhé straně snímek sám zjednodušením mírně nahrává, neboť Ennis je pro kameramana Prieta obrazově vděčnější figurou. Tiššího z dvojice několikrát postaví do centra záběru bez spodní linie horizontu, což postavám sice propůjčuje impozantní velikost, v tomto případě však notně prostoupenou hořkostí. Ennis ujíždějící z místa „první noci“ se na koňském hřbetě vyjímá jako „Marlboro man“ – až na fakt, že právě porušil jeho kodex; posmutnělá silueta na pozadí ohňostroji prozářeného nočního nebe vteřinu poté, co hrdina sám doslova vybuchl při pohledu na odpudivý příklad ryze chlapského přátelství. Je to role výrazných momentů, obrazově v popředí, ale výsostnou kvalitu má i vedlejší herecký výkon Jakea Gyllenhaala. Postavu Jacka Twista ovládá odlišný temperament a zpráva o jeho letitém utrpení, které se na rozdíl od Ennise snaží rozbíjet v dalších homosexuálních avantýrách, se vyjeví až v doznívání filmu a jaksi mimoděk. Nevyčnívá, nedostal do vínku žádnou katarzní chvíli, o to víc však filmu a spoluhráči slouží.

V roce 1998 se editoři speciálního čísla časopisu Screen předčasně zaradovali, když sborník pojmenovali The last special issue on race (Poslední speciální vydání na téma rasa). Zdálo se, že rasa a předsudky s ní spojené už nikdy nebudou zaručeně nosným tématem filmu; letošní oscarové klání a hlavní trofej pro snímek Crash však svědčí o opaku. Ani Zkrocená hora nezůstává vůči své „risqué“ stránce tak úplně slepá, čímž narážím na onen lehce doslovný závěr. Tajit homosexuální orientaci se anglicky řekne „to be in the closet“, tedy „být v šatníku“. Finální záběry na propletené košile, zabírající výsostné místo v Ennisově skříni spolu s pohlednicí Brokeback mountain, jsou možná až příliš doslovnou ilustrací fráze, kterou Zkrocená hora v širším filmovém měřítku odvážně boří. Vytahuje totiž milostný příběh z šatníku okrajových kin a specializovaných přehlídek na světlo mainstreamové produkce.

Autorka studuje obor filmová věda na FF UK.