V roce 1991 začalo prestižní britské nakladatelství Cambridge University Press vydávat ediční řadu The Cambridge Companion to… Nejdřív vydalo společníka na cestu k Marxovi, Freudovi a ke starší anglické literatuře, následující rok se objevil i souputník na cestu k houslím, Platónovi, Kantovi či Chopinovi. Vloni se edice přehoupla přes pětistý knižní titul a kromě společníka na cestu k Arvo Pärtovi, k existencialismu či k žánru fantasy v ní vyšel i The Cambridge Companion to Popular Fiction, tedy spolucestující na cestu za populární literaturou. Svazek je – tak jako celá řada – založen na výchozím editorském konceptu daného tématu, k němuž si editoři (v případě daného svazku David Glover a Scott McCracken) objednávají původní studie od expertů na to které dílčí téma. Vzniká tak vskutku kolektivní monografie, jež má ambice zohlednit veškeré podstatné oblasti a nastínit ucelený obrázek současného stavu bádání o daném tématu – pochopitelně se zohledněním bádání převážně anglofonního, a toho domácího, britského, zvláště.
Daný svazek mapuje základní témata zkoumání populární literatury jak v rámci dílčích materiálových, tak i teoretizujících i historizujících přístupů. Příspěvky nemají nabízet subjektivní a individuální řešení, jichž se dobral ten který pisatel, ale mají být „reprezentativní“; mají tedy ukazovat obrázek jazyka, jímž se o daném problému v oboru mluví, a nikoli konkrétní řeč osloveného badatele. Eliminuje se tím nešvar tematických či konferenčních sborníků, v nichž si akademičtí velkovýrobci přihřívají už desetkrát převařenou polívčičku nebo se zabývají dosud nezpracovanými tématy, jež ležela ladem, protože soudný člověk vytuší, že z jejich zpracování nevyplyne vůbec nic zajímavého a relevantního. A na rozdíl od „nástinů“ a „průvodců“, jež jsou u nás tolik oblíbené, je sympaticky eliminován i autoritativní slovníkový tón výkladu; tóny jsou temperovány do modulace družného výkladu, jenž by měl inspirovat k dalšímu promýšlení spíše než uzavírat a „řešit“. A na uzdě se daří udržet i nebezpečí opačné, typické třeba pro americké knižní série o populární kultuře a „filosofii“, o nichž jsem už psal (viz A2 č. 10/2013) – tedy akademickou infantilitu a pitvoření, kdy na studenta akademici dělají ťuťuťu ňuňuňu jak staré paní na dítě v kočárku.
Jaký je tedy stav bádání o populární literatuře z anglofonního pohledu po více než dvou desetiletích dominance kulturálních studií? Zjevně opustil defenzivní a kategorizující tón, příznačný pro předchozí desetiletí. Akademické studium populární literatury se přestalo obhajovat. Vzdalo se ale také víry v nalezení „anatomie“ jednotlivých žánrů, jež by spočívala ve vnitřní uspořádanosti textů daného žánru, jak se o to kdysi v Typologii detektivního románu snažil Tzvetan Todorov, či s pomocí pojmu narativního vzorce čili formule, jak to zkoušel v sedmdesátých letech John Cawelti. Zkoumání populární literatury se otevřelo širšímu okruhu celého spektra popkultury a za pomoci konceptu remediace zakládá pole vymezené nikoli jednotlivými autory, edicemi či druhy žánrové literatury, ale sleduje proměny témat a motivů, jež se dějí cirkulací textů od literatury k divadlu, rozhlasu, filmu, komiksu a občas zase i zpět. Zkoumají se vztahy mezi literaturou a sférou každodennosti, v jejímž rámci je literatura konzumována a kam jsou literární obsahy i umísťovány. Pozornost se obrací na mediální podobu literatury, tedy počet výtisků knih a způsoby jejich distribuce v čtenářské sféře, tedy dobové způsoby fungování knihoven, ceny knih i čtenářské průkazy či paratextové rysy, jež signalizují vydavatelské zařazení knihy – od přiznání statutu masového čtiva až po bestselerové ambice daného vydání. V přístupu k populární kultuře se jako stabilizovaná a obecně zakotvená jeví už i klíčová role zkoumání způsobů čtení; akademické přístupy se vzdaly pohrdavé představy bezduchého, úchylného a zcela pasivního konzumenta „odpadu“ a přistoupily na premisu, že statut populárního literárního díla se neutváří specifickou podobou textu, ale svébytným, aktivně, komunikativně a hravě konzumujícím čtenářstvím, které si přisvojuje text dynamicky, v podivné a stěží dopředu vykalkulovatelné směsici přijetí některých nabízených obsahů a odmítnutí, subverzi či parodizaci obsahů jiných. Důraz na čtenáře znamená pozornost věnovanou frekvenci čtení konkrétních textů i celých žánrových skupin, způsobům fixování výsledků laického čtení, roli televize či filmu v utváření módnosti určitých žánrů, autorů i knih, ale také třeba výzkum oblasti fanouškovské fikce. A markantní také je, že když se zde třeba právě fanfikci dostane prostor několikastránkové pasáže jednoho eseje, má její autor možnost odkázat na čtyři pět akademických monografií, jež se jí zabývají zevrubně. Je vidět, že za uplynulá desetiletí bylo probádáno a promyšleno tolik zákoutí, že na celek popkulturního apartmánu je už pěkný pohled. A dokládá to i zdánlivá prkotina: rejstřík zachycuje nejen jména autorská, ale i pojmy; co je termínem v řeči o populární literatuře, se prostě už dá vyjádřit. Z britského přístupu je tudíž zjevné, že se akademikům daří vyvracet kýčovitou představu, že popkultura jen ředí a zlehčuje seriózní veřejné diskursy a ohlupuje masy spektákly, jež nebožáky vtahují do mazlavého bahna.
Při četbě této knihy ale o to víc vystupuje vědomí rozdílu: nejen vůči letitému živoření naší lokální popkultury a prznění jejích zahraničních podob diletantskými překlady, zvláště ve sféře filmu, ale i vůči pozici její akademické reflexe, jež je i uvnitř akademických kruhů vnímána jako sféra několika narcistních marnivců, zahraničím oblouzněných exotů a pomatenců, kteří odmítají věnovat se „serióznímu“ bádání.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.