Soutěžní sekce Na východ od Západu na karlovarském festivalu každoročně představuje snímky začínajících režisérů ze střední a východní Evropy. Vůdčím tématem letošní přehlídky, na níž se představilo dvanáct děl, bylo téma lidské jinakosti a nepřizpůsobivosti.
Sekce Na východ od Západu se za dvacet let své existence vyprofilovala jako relevantní prostor pro utváření představy o nastupujících generacích režisérů střední a východní Evropy. Co do žánru i pojetí různorodá přehlídka dvanácti soutěžních titulů letos zahrnovala povětšinou debuty, respektive druhé snímky. Toto dramaturgické kritérium, slibující novum a svěžest pohledu, má i svou stinnou stránku. Prvotiny leckdy zápolí s řemeslnými problémy a v touze po všeobjímajícnosti jsou obtěžkány množstvím podružných motivů, které nechtěně snižují údernost hlavního sdělení.
Letos sekce zacílila na téma nepřizpůsobivosti. Kromě vítězné polské gay romance Plovoucí věžáky (Plynace wieziwce) a slovenského Zázraku o dívce z polepšovny, kterému porota přiřkla zvláštní uznání, problém neakceptovatelné jinakosti představila i ruská hanbatá komedie Intimní místa (Intimnyje mjesta), prolamující poslední tabu sovětského kodexu mravnosti, nekompromisní estonská vize elitářské etiky Arbitr (The arbiter) či podmanivý koprodukční portrét Paradžanov o „Arménovi narozeném v Gruzii a odsouzeném k ruskému vězení za ukrajinský nacionalismus“.
Totální deziluze
Snaha postihnout co nejširší výsek reality se odrazila v přeceněném snímku Zázrak Juraje Lehotského, který se po úspěšném dokumentu o nevidomých (Slepé lásky, 2008) pustil na pole hraného filmu. Předchozí dokumentaristická zkušenost se promítla i v přístupu k fikčnímu světu nového titulu, jehož zápletka vychází z chmurných, reálně prožitých příběhů nezletilých chovanek diagnostických ústavů. Těm Lehotský společně se scenáristou Markem Leščákem po dva roky naslouchal, když mezi dívkami hledal vhodné obsazení svého hutného sociálního dramatu.
Zázrak vypráví o patnáctileté Ele, která je matkou násilně umístěna do nápravného zařízení, kde zjistí, že je v pokročilém stadiu těhotenství. Po útěku z polepšovny se vrací k třicetiletému příteli, po uši zadluženému narkomanovi, kvůli němuž začne vydělávat vlastním tělem. Zneuctěná a opuštěná se nakonec musí nevyhnutelně se blížícímu mateřství postavit úplně sama.
Dokumentární praxe tvůrců se sice osvědčila v psaní dialogů a vedení neherců, negativně se však projevila v zanedbané mizanscéně. Nosný příběh nefunkční rodiny, útrap dozrávání a nechtěného těhotenství (vzdáleně asociující Poupata Zdeňka Jiráského z roku 2011) je naneštěstí přetlakován přidruženými tématy (drogy, mafie, obchod s bílým masem), která příliš okatě vyztužují martyrium ústřední postavy. Přesvědčivost, danou zejména autentickým výkonem neherečky Michaely Bendulové, předimenzovaný snímek zcela ztrácí v happy endu, který vybočuje z ponurého vyprávění a působí jako uměle naroubovaná závěrečná útěcha.
Z podobně skličujícího prostředí vyšel i debut Igora Cobileanského Lekce létání (La limita de jos a cerului). V moldavském zapadákově se devatenáctiletému Viorelovi nabízejí jen dvě perspektivy: přisluhovat dealerům jako doposud nebo jít škrabat brambory do policejní kantýny, a mít tak stálé, byť nelukrativní zaměstnání a předstírat spokojený obyčejný život. Nelehké morální rozhodnutí, které mladík učiní, nevyznívá navzdory své správnosti nijak optimisticky a jen prohlubuje intenzivní vjem všudypřítomné mizerie.
Porotou nespravedlivě opomenutý film se na rozdíl od Zázraku vyznačuje velmi úspornou, ale o to sofistikovanější narací. V delikátně nastíněných detailech, jako je nepřiměřeně luxusní vůz náčelníka policie, rezonuje téma korupce, a aniž by potřebovalo explicitnější rozbor, prodchne film totální deziluzí ohledně budoucího osudu hlavního hrdiny. Soustředěné vyprávění, na jehož genezi se podílel Corneliu Porumboiu (režisér filmu 12:08 Na východ od Bukurešti, A fost sau n-a fost?, 2006), podporuje koncentrovaný filmový výraz, daný převážně statickými záběry vynikajícího kameramana Olega Mutua (spolupracovník Cristiana Mungia či Sergeje Loznici), které nikterak neusilují o meditativně-kontemplativní ladění, ale mají překvapivě dynamický charakter.
První polský LGBT film
Vítězný snímek, Plovoucí věžáky Tomasze Wasilewského, pojednávající o homosexuální lásce v xenofobním prostředí, aspiruje na post prvního polského LGBT filmu a svůj smělý queer apel vyjadřuje ve vizuálně i režisérsky podmanivé formě. Původní inspirací byl mladému, zjevně talentovanému režisérovi výstup matky s dcerou na autobusové zastávce, z něhož vznikl scénář o dvou lesbičkách. Autor ho prozřetelně nechal dva roky uležet, aby jej posléze přehodnotil a řekl si, že v mužském podání bude snímek silnější. Něžný příběh sportovce Kuby, jenž má trvalý heterosexuální vztah a který se pro sebe nečekaně zamiluje do přiznaného homosexuála Michala, je vystavěn jako důmyslně gradovaná tragédie.
Snímek, okořeněný velmi otevřenými a procítěnými sexuálními scénami, sleduje bolestivý proces uvědomování a akceptování sexuální orientace i společenské důsledky, které z postavení homosexuála v rigidně katolickém a ultranacionalistickém Polsku vyplývají. Neulpívá na dílčím příběhu a jeho komplexní záběr přenáší pozornost k šíře pojatému hledání identity v nepřátelském prostředí.
Téma sexu a společensky neakceptované odlišnosti si předsevzala prozkoumat i ruská komedie Intimní místa Nataši Merkulovové a Alexeje Čupova, která podobně jako Věžáky vytahuje ze skříně národní strašáky a usiluje o jejich odtabuizování. Tentokrát jsou cílem útoku ložnice navenek ctihodných občanů, které skýtají nemalá překvapení. Ukazuje se totiž, že syndrom neukojení je novou diagnózou (nejen ruské) současnosti.
Film o intimních tajemstvích čtveřice zabezpečených kamarádů a postarší zuřivé zastánkyně mravnosti, ukájející se doma vibrátorem, nabízí především úsměvný pohled na nekorigovatelné lidské potřeby, které v pokrytecké postsovětské společnosti stále halí stud. Autoři si předsevzali natočit „film, který nenudí, má zápletku, film bez dlouhých meditativních záběrů“, což se jim podařilo. Výsledný projekt může potěšit znuděné festivalové diváky a zavděčí se i mainstreamovému vkusu. Rozhodně však není tolik potřebným pronikavým odhalením mravnostních stigmat postsovětské společnosti, jako spíš podbízivou, rádoby provokativní, ve výsledku však velmi banální taškařicí.
Vize elitářské morálky
Mnohem podnětnější filosofování na téma jinakosti předvedl nejprovokativnější snímek sekce, estonsko-švédský Arbitr prozaičky, scenáristky a režisérky Kadri Kõusaarové. Mimořádně zneklidňující pohled na západní humanismus očima vědce, který je přesvědčen, že lidstvo by mělo plodit jen intelektuálně a fyzicky zdatné jedince. S těmi, kteří jeho přísná kritéria nesplňují, se pustí do zarputilého a neúprosného boje, k němuž zneužívá svou nezletilou dceru. Mrazivě nezúčastněné zpřítomnění realizace nijak originální, avšak stále populárnější myšlenky plemenné selekce, které tu neujdou děti, slabomyslní, handicapovaní ani zvířata, je zdrcující vizí elitářské morálky, v níž se obtížně hledá pozice samotné autorky. Hutnost politicky nekorektního sdělení, které, ač mu nechybí vtip a šarm, nesklouzává k parodiím à la Kervern a Delépine, je tvořena vrstvením tak velkého množství motivů, až překračuje hranici snesitelnosti. O to přínosnější může být pokus o nalezení režisérčina i vlastního koherentního postoje v tomto vizuálně podmanivém a problematicky uspořádaném filmovém světě.
K vysoce inspirativním počinům patřil i ukrajinsko-gruzínsko-arménsko-francouzský koprodukční snímek Paradžanov, který nabídl výsostně autorský pohled do duše jednoho z nejoriginálnějších režisérů 20. století. Hraný debut Oleny Fetisové a Serge Avedikiana, který zároveň kongeniálně zahrál titulní postavu, hravě a neotřele zpřítomňuje několik epizod z klíčového období režisérova života. Kromě inscenace natáčení Paradžanovových mistrovských děl Stíny zapomenutých předků (Těni zayutych predkov, 1964) a Barva granátového jablka (Cvět granata, 1968) film zabrousil i do pozadí režisérova obvinění z homosexuality, kvůli němuž byl odsouzen k pětiletému vězení, což přispělo k radikální změně jeho tvůrčího vývoje. Svou strhující imaginací snímek připomíná podobně vystavěnou filmovou biografii ruského básníka Josifa Brodského Jeden a půl pokoje (Poltory komnaty), který tuto sekci v roce 2009 vyhrál. To, že se tak nestalo i v případě Paradžanova, který je o několik tříd pozoruhodnějším počinem, snad znamená, že kvalita soutěžních filmů prudce stoupla.
Autorka je filmová publicistka.