Divá stvoření chladného moře

Tvorba Pawła Huelleho je spjata s literárním mýtem Gdaňsku – ať už se jedná o jeho románový debut Davídek Weisser (1987, česky 1996) nebo v českém překladu nedávno vydanou Poslední večeři (2007, česky 2013). Také povídkový soubor Příběhy chladného moře s touto mytickou topografií slavného hanzovního přístavu souvisí, ale současně se mu snaží možná i poněkud uniknout. Z původního souboru jedenácti povídek Opowieści chłodnego morza (2008) vybrali překladatel s autorem pouze pět povídek a doplnili je dalšími pěti povídkami z jiných knih tak, „aby se k českým čtenářům dostal reprezentativní vzorek povídkové tvorby spisovatele, v českých zemích známého především jako autora románů“.

Roztříštěná mozaika

Z takto uspořádaného reprezentativního vzorku vyhřezávají samozřejmě motivy a postupy, které očekáváme a známe i od dalších autorů „gdaňských románů“, především Güntera Grasse či Stefana Chwina: palimpsestový prostor města, v němž se neustále střídají jazyky, národy, konfese a mění se hranice, názvy ulic i obyvatelé; téma traumatizované paměti těch, co odešli, těch, co zůstali, i nově příchozích; obrazy ruin, zmaru, chátrajících věcí, jež fixují paměť již nepřítomných míst i lidí, a problematické hledání vlastní identity v návratu k dětství, v listování zašlými rodinnými alby, v roztříštěné mozaice mrtvých předků. A navíc nutkání vplést osobní příběh do mytické osnovy města, kterou nelze zachytit jinak než prostřednictvím zvláštní magické poetiky.

Výše zmíněné motivy z Gdaňsku často dělají klíčový mikrokosmos středoevropské literatury. Huelle však ve svých povídkách nevypráví gdaňský mýtus, ale příběh severního moře – a to je něco, co je středoevropské identitě bytostně cizí. Připomeňme, že i u Grasse či Chwina hraje moře velmi zvláštní roli. Je pozoruhodné, jak málo se například podílí na geniu loci přístavního města v Plechovém bubínku (1959, česky 1969) – jako by ho Grass záměrně ignoroval, mořské panny z lodních přídí zavře do muzea, námořní mapy vytetuje jednomu z hrdinů na záda a rodinný výlet na pláž se změní v senzualitu hnusu podobně jako matčino pojídání mořských ryb. Ve Chwinově Hanemannovi (1995, česky 2005) přináší moře vždy nějakou katastrofu. Namísto obrazů hrdinského zdolávání nástrah, překonávání hranic, dobrodružství, slastného opojení či rozpuštění, které produkuje imaginace jižních moří, převažuje ztroskotání a nepřístupný chlad.

Lidé chladu

Základní pocit většiny hrdinů chladného moře vyjadřuje titulní hrdinka povídky Mína: „Jako bych se nořila do studně. Jako bych padala čím dál hlouběji až tam, kde voda zamrzá a kde člověku dochází dech.“ Zdaleka ne všechny povídky se odehrávají v Gdaňsku, ale v každé se objevuje chlad severního moře a topící se lidé, kteří „popadají dech“ – ženy vyobcované z tradiční komunity náboženské či rodinné, němé pod tíží hříchu, ženy divoké, vysídlenci, utečenci, imigranti, schizofrenici. Zkušenost moře je především zkušeností samoty a opuštěnosti. U některých se jedná o zmařené naděje, u někoho o příběh nešťastné lásky, jehož trapnost podtrhuje proměna komorního vyprávění o zakleté dívce v banální historku o sesterské zradě a nevěře. Někdo je izolován ve své choré mysli, jiný v samotě hudby nebo ve vyčpělém manželství či ve dřevě stolu, který při útěku do nicoty musel zanechat někde, kde už je doma někdo cizí.

Lidé chladu se pohybují, takřka povlávají, po písečných dunách, opuštěných vesnicích, v ruinách města. Není to ale – v středoevropské próze už skoro klasický – nostalgický topos, spíše opět jakási mořská poetika, v níž se utápějí obrysy prostoru a horizonty krajiny podobně, jak to známe z věčně zasněžené Kafkovy vesnice v podzámčí. „Všechny ty předměty však měly mlhavé obrysy a rozplývaly se jako v neostré čočce. Každopádně nejvíc tam bylo knih a not. Navršené na sebe, připomínaly zbořené město s úvozy ulic, s úzkými průchody mezi nimi.“

Vidět anděly a ďábly

I čas, o němž a v němž se vypráví, má mořský charakter. Proměňuje se v oceán, který čas pohlcuje a pak najednou zase vyplaví jeho dílčí okamžiky: „V takovém zvláštním bodě se hroutí veškeré fyzikální zákony. Zakřivené linie času se sbíhají v jednu. Je to něco jako smyčka.“ Z vln chladného moře se tak občas vynoří příběh sekty mennonitů uprchlých z Holandska, pozdně barokní putování syna benátského malíře, toho času osamělého pastevce, který na švédském ostrově přijímá novou víru i jméno, křivdy druhé světové války, traumata Polska poválečného nebo čečenští uprchlíci. Nejedná se o tradiční středoevropskou resuscitaci paměti, ale spíše o proustovské hledání času, jehož podstatu můžeme vidět třeba ve scéně, kdy vypravěčův bratranec Lucián chytá ryby a neustále neúspěšně nahazuje do stejného místa, protože „záleží na jediném, aby ten okamžik odcházejícího léta trval věčně. Aby se nevrátil do nicoty, odkud paměť vydobude pouhých pár nedokonalých, falešných imitací.“ Výsledkem není nalezený čas, ale okamžiky zpřítomnělé senzuality – vůně melounů, prach předměstí či závan brízy nebo šelest borovic.

Styl vyprávění tuto senzualitu ještě zdůrazňuje, přítomnost moře i vypravěčových odkazů navíc proměňuje severskou krajinu v krajinu biblickou, v níž mohou ubohá stvoření obcovat s běsy stejně jako v ruských barokních legendách, duchové mrtvých Němců usedat ke stolu a pohraničníci střílet anděly. „Občas stačí jen nepatrná změna v chemickém složení tkáně nebo tekutiny. Tak pak začínáme vidět anděly a ďábly, začínáme slyšet hlasy a člověk nikdy neví, jak to celé skončí.“