Havel na Hrad

Zaměřit se v životě Václava Havla na období mezi lety 1975 a 1989, jak to ve své knize Politika jako absurdní drama učinil Jiří Suk, je volba hluboce opodstatněná – v této době vzniká a sílí věhlas Havla jako veřejného intelektuála, který se postupně stává společenskou a politickou autoritou a nakonec i symbolem sametového převratu. Právě tehdy se formuje pozice, kterou později vyjádřilo revoluční heslo „Havel na Hrad“. V roce 1975, v době beznadějné šedi znormalizované společnosti, píše Havel „diagnózu doby“ ve formě otevřeného dopisu Gustávu Husákovi a koncem roku 1989 ho střídá jako nejvyšší představitel státu na Pražském hradě. Paradoxní kruh se uzavřel a Havlův „politický leadership“ byl tímto stvrzen i formálně.

Nejlepší mezi sobě rovnými

Celkem jednoznačné je vymezení havlovského „vůdcovství“. Autorita se v jeho případě neodvíjela od formálních funkcí a rozhodovacích pravomocí, nýbrž od schopnosti pronikavě pojmenovat aktuální stav věcí a podle toho následně i jednat. Havel se, řečeno s Hannah Arendtovou, osvědčil „jako první mezi sobě rovnými“ a jako takový byl v disentu i respektován. Své postavení získal brilantní analýzou režimu ve zmiňovaném dopise, iniciační rolí v propojování kulturního undergroundu s intelektuálním prostředím v souvislosti s procesem s Plastic People of the Universe a poté i svým podílem na vzniku Charty 77. Tyto okolnosti jsou ovšem relativně dobře známé. Nové a cenné na Sukově práci je to, jak detailně dokládá okolnosti vzniku jednotlivých zásadních dokumentů, jakými byly právě dopis Husákovi, Charta 77, úvodní prohlášení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných nebo Několik vět.

Jak napovídá název knihy, autor si přitom všímá i Havlova „režisérského“ smyslu pro detail při přípravě i distribuci těchto textů. Havel byl stejně precizní při vzniku Charty, kdy ještě disent čelil silnému represivnímu aparátu, jako při promýšlení Několika vět, pár měsíců před zhroucením skomírajícího režimu. Politický a společenský kontext se za oněch dvanáct let zásadně změnil, Havlovy intelektuální i organizační schopnosti nicméně zůstaly stejně efektivní a respektované. Suk navíc odhaluje i méně známé aspekty Havlova působení – jeho mravenčí organizační práci pro neoficiální kulturu, účast na zásadních dobových debatách i nezištné zásluhy mecenášské (umožněné nadstandardními příjmy ze Západu a kontakty s Františkem Janouchem a jeho Nadací Charty 77).

Nepolitická politika

Mnohem dvojznačnější je otázka, nakolik je možné považovat Havlovo angažmá v disentu za politické. Pro Suka je to jedno z ústředních témat, které prolíná celým textem. Z pochopitelných důvodů – permanentní napětí mezi apolitičností a političností bylo v samotném genetickém kódu Charty 77 a hluboce zakořeněno bylo československém disentu obecně. Apolitičnost lze vidět v primárním zacílení na lidskoprávní problematiku a explicitním odmítání role politické opozice. Na druhé straně disent systematicky vstupoval do veřejného prostoru s radikálně jiným souborem hodnot i postojem ke světu – a v tomto smyslu vytvářel zárodek společenské alternativy, která byla eo ipso pro autoritářský režim ohrožením politickým. Suk zároveň ukazuje, jak pestré a nejednoznačné byly názory v domácím disentu i v exilu a že Charta často čelila vzájemně protichůdným výtkám – že je politická příliš mnoho, anebo naopak příliš málo.

Havel sám byl jednak částečným původcem, jednak dokonalým ztělesněním tohoto paradoxu nepolitické politiky. Vyhovovala mu role veřejně činorodého intelektuála, který pronikavě komentuje aktuální dění a v případě potřeby formuluje alternativy, respektive režíruje nátlak na nedemokratický režim. S blížícím se koncem režimu však bylo spíše než „nezávislého intelektuála-režiséra“ potřeba skutečných „politických lídrů“, kteří by převzali odpovědnost i podíl na moci. Havel měl autoritu i charisma, ale stejně tak měl zásadní pochybnosti o své roli v mocenských strukturách. Jeho vlastními slovy: bavilo ho být „kingmakerem“, ale nechtěl být „kingem“. Snad i proto se režim v Československu ve srovnání se sousedními zeměmi východního bloku zhroutil poněkud později.

Suk využívá svých znalostí širšího kontextu „sametové revoluce“ a poutavě líčí, jak se vize nepolitické politiky promítla do zrodu Občanského fóra a vyjednávání o potřebných reformách – Občanské fórum v první fázi chtělo dokonce přenechat reformy komunistickým „politickým profesionálům“ a samo se stylizovalo do role pouhého korektivu a mluvčího hájícího zájmy veřejnosti. Autor nazývá tento paradox prvních týdnů lapidárně „revolucí bez revolucionářů“ – a nešetří kritikou na Havlovu adresu. Až v noci z 5. na 6. prosince, čili tři týdny po 17. listopadu 1989, se situace změnila a Občanské fórum zformulovalo svůj zásadní požadavek Havlovy kandidatury na Pražský hrad. Politické šachy s protřelými komunistickými funkcionáři trvaly ještě pár dalších dní, než nabídl Havlovi realistické řešení „mezi čtyřma očima“ čerstvě designovaný komunistický premiér Marián Čalfa. Bylo to sice proti původním Havlovým zásadám „kabinetní politiky“, leč v danou chvíli účel posvětil prostředky. Z nezávislého intelektuála se stal oficiální představitel státu a „jazyk pravdy“ se postupně měnil v „jazyk moci“, řečeno Sukovou metaforou.

Kritika a empatie

Právě v momentu, kdy je Havel jednomyslně zvolen převážně komunistickým parlamentem a kdy je veřejností oslavován jako symbol přechodu ke svobodě a demokracii, kniha končí. Celý ten příběh má základní atributy klasické pohádky a snadno by mohl vyznít jako barvotiskové vyprávění o nebojácném hrdinovi, který se postavil příšeře v podobě autoritářského režimu. Ale i když je zřejmé a pochopitelné, na čí straně jsou autorovy sympatie, celkově volí Suk velmi střízlivý tón a nezamlčuje slabé momenty Havlova veřejného předlistopadového angažmá – kriticky hodnotí například jeho dočasnou rezignaci při prvních vazebních výsleších v roce 1977 i jeho lavírování před samotným zhroucením režimu, kdy „končila doba nepolitické politiky“. Dává prostor Havlovým kritikům, jeho bezmezným obdivovatelům i relativně rovnocenným partnerům v dialogu, kteří s ním třeba jen nesouhlasili a prosazovali jiné postoje či alternativy – ať už byli z domácího disentu, jako Václav Benda či Petr Placák, nebo z exilu, jako třeba Pavel Tigrid.

Věcný a kritický, ale také empatický text byl rozepsán rok před Havlovou smrtí a dokončen rok po ní. Právě v době, kdy se teprve učíme dívat na Havlovu osobnost s jistým odstupem a kdy se v souvislosti s jeho skonem objevila úslužná vyprávění o životě s legendou (například od Jiřího Žáka) a první účelová zpochybnění jeho odkazu (především Václav Klaus), je taková práce velmi zapotřebí. Suk nabízí precizně podloženou a čtivou historickou syntézu, kterou nemůže pominout nikdo, kdo chce Havlovu občansko-politickému angažmá trochu lépe porozumět.

Autor je doktorand politické filosofie na FF UK.