Láska, sex a houbičky

William Shakespeare je tradičně považován za dramatika, jemuž je třeba vzdávat hold a hluboce se mu klanět. Z přemíry úcty a pokory pak ale často vznikají mdlé a bezbarvé inscenace, které sice věrně přetlumočí mistrův text, ale nic k němu nepřidají. Především v případě komedií pak takové interpretace často popírají podstatnou charakteristiku Shakespearových děl – živočišnost vztahů a spojení s přírodou.

Právě těsnou provázaností s prastarými přírodními principy a živelností vášní se vyznačuje tvorba režijního dua SKUTR. To, že se režie Snu noci svatojánské na letošních Letních shakespearovských slavnostech ujali právě oni, se tedy jeví jako zcela patřičná volba. Navíc jde o mladé a neotřelé umělce, kteří dokážou i do takové klasiky na tak svazujícím místě, jakým je Pražský hrad, vnést závan čerstvého vzduchu, na nějž česká kultura nejen v letních měsících čekává jako na smilování.

Bez nánosů romantiky

Hned v úvodu inscenace, když Zuzana Stavná zapěla svým medovým hlasem dojemnou lidovku, se vyjevila záliba ve folkloru, která se v díle SKUTRu uplatňuje nezřídka. Atmosféra jedinečného večera prožitého v sepětí s přírodou, během něhož se může stát cokoli, tak vznikla záhy a naprosto přirozeně.

Mnohem výrazněji ovšem režiséři pracovali s jiným jim velmi blízkým aspektem divadelní inscenace. Jako autoři mnoha čistě pohybových projektů dovedou pohybem vyjádřit i nejniternější pohnutí a pocity. A záměr vytvořit inscenaci, která dá pohybové složce nemalý prostor, je vlastně i zcela pochopitelný – ohromné otevřené nádvoří Pražského hradu příliš nesvědčí herecké drobnokresbě a pro herce představuje spíš příležitost k důkladnému hlasovému cvičení. Po všech stránkách výrazný projev je tedy více než žádoucí. Je ovšem také nesmírně působivý, a to především proto, že si oba režiséři díky svým zkušenostem už dokážou vybrat tým, který je zárukou kvality. Spolupráce s choreografem Janem Kodetem se vyplatila i tentokrát a obsazení elfů a víl skupinou tanečníků a akrobatů bylo také šťastným řešením (nejen z tvůrčího, ale i praktického hlediska, protože během pohybového čísla lze nenásilně změnit scénu). Pozadu nezůstali ani herci. Mírně sice vynikala již zmíněná Zuzana Stavná, která s režisérským duem už mnohokrát spolupracovala, ale ani Hana Vagnerová, Petr Vančura, Martin Písařík či Vanda Hybnerová za ní nikterak nezaostávali.

Prostřednictvím vtipných a nápaditých pohybových čísel se podařilo navrátit Shakespearovi, co jeho jest, tedy humor, uvěřitelnou touhu a jiskření mezi postavami. Zároveň veškeré milostné pletky a interakce připsali samotné lidské podstatě a pojali je patřičně sexuálně, tak jak je to pro dnešní divadlo už přijatelné. Zvířecí pudy, tokání i čepýření před partnerkou vzali doslovně, čímž text zbavili nánosů možné kýčovité romantiky a přiblížili ho k bláznivé grotesce. Těla mladistvých nápadníků jako by zcela nekontrolovatelně zaplála touhou. Chlapci s vyděšenými výrazy a křečovitými postoji natěšených samců bezhlavě pronásledují vyjukané dívky, potom zase Helena jako divá fena honí svého vyvoleného… Touha a animální pudy zkrátka vévodily celé inscenaci.

Tance víl a elfů

Groteska a parodie ale zdaleka nebyly jedinou polohou této inscenace Snu noci svatojánské. Důkladně vystavěné a precizně vypointované pohybové gagy střídaly scény plné pohádkové magie a tance víl a elfů. Až mírně halucinační výjevy jemně se vlnících těl podporovaly všudypřítomné muchomůrky bílé, které slastně pojídala Titanie v podání Vandy Hybnerové (alternuje s ní Eva Vrbková). Omámená hrdinka se pak v rauši potápěla do snů, ale také vášnivě souložila s oslem.

Také scénografii Jakuba Kopeckého a především kostýmy Lindy Boráros lze ostatně bez rozpaků postavit na roveň nápadité režii. Jeviště rozdělené na dvě patra skýtalo kromě dvou oddělených prostorů i nekonečné možnosti pro akrobatické kousky tanečníků a stromy, jejichž kmeny se při přestavbě spustily z vyššího patra dolů, hravě vytvořily iluzi tajemného lesa. Magickou rovinu příběhu tak scéna podpořila dokonale. Tu komickou, groteskní pak dotvořily kostýmy. Jágrovské příčesy Kopty a Poláška, skládaný límec na holém těle Csongora Kassaie, hipsterská patka Petra Vančury či plastový korzet jakožto odlitek ženského těla na Vandě Hybnerové působily vtipně a nápaditě a zároveň vdechly inscenaci příchuť současnosti.

Režiséři i celý tým se tedy chopili Shakespeara s odvahou. A ačkoli jeho síla spočívá především ve slově, nebáli se jej pojmout skrze důraz na vizuální složku představení, jak to ostatně umějí nejlépe. Tím hře ještě přidali na působivosti a ukázali, že klasika lze ctít i bez přehnané pokory.

Autorka je divadelní kritička.