Když se v roce 1990 sjednotilo Německo, bylo jasné, že světlé zítřky v bývalé NDR na sebe nechají ještě chvíli čekat a že „kvetoucí krajinu“, kterou sliboval Helmut Kohl, obyvatelé jen tak neuvidí. Jedním z hlavním nástrojů transformace byly tzv. pakty solidárnosti, které znamenaly a znamenají mnohamiliardové subvence především východoněmecké ekonomice. Druhý pakt trvá od roku 2004 a má skončit v roce 2019. Platí hlavně tři spolkové země: Bavorsko, Bádensko-Virtembersko a Hesensko. Ministři financí těchto zemí se v pravidelných intervalech ozývají, aby vyzdvihli své příspěvky a sdělili, že po roce 2019 už od nich východní Němci nedostanou ani euro. V internetové verzi deníku Die Welt z 21. července vyšlo několik nových příspěvků do diskuse, která nepostrádá na zajímavosti, protože reflektuje stupeň ekonomické vyzrálosti nových spolkových zemí a také to, jak se Němci samotní vyrovnávají s následky znovusjednocení. Bavorský ministr financí Markus Söder se v ní nechal slyšet, že kategoricky odmítá jakoukoli finanční pomoc pro bývalou NDR po roce 2019. „Východní Němci od nás budou podporování do roku 2019, pak bychom potřebovali spíše cílenou podporu pro západní Německo.“ Söder je drsný a upřímný – jak by ne, vždyť na podzim 2013 jsou v Bavorsku volby a on musí před voliči prezentovat, že kope pouze za bavorské zájmy. Faktem ovšem je, že pouhá procházka centry měst nebo po univerzitách ve východní části Německa prozradí, že se zde proinvestovaly velké peníze. Naopak třeba v Porúří nejzpustlejší budovy patří školám a státním zařízením a v centrech měst narazíme leckdy na dost ohyzdnou architekturu sedmdesátých let. Na druhou stranu ani východní Němci už nechtějí stát pouze s otevřenou náručí. Christine Lieberknecht, ministerská předsedkyně Durynska, už se také chce emancipovat od pomoci zvenčí a navrhuje po roce 2019 jakýsi „celoněmecký fond“, který by cíleně podporoval také projekty v bývalém Západním Německu. Ačkoliv Lieberknecht zatím nespecifikovala, odkud chce vzít na fond peníze, je její přistup do velké míry revoluční. Donedávna byla plošná podpora východu země samozřejmostí a byla víceméně nedotknutelná. Návrh vyčlenit peníze také na chudnoucí západní města pak svědčí i o tom, že východoněmecké obyvatelstvo je čím dál sebevědomější a že pomalu začíná dotahovat Západ.
Německá policie prochází reformou: chce se distancovat od „hegemonie násilí“ a být blíže k občanu jako svému „zákazníkovi“. K této reformě se v levicově liberálním deníku taz z 20. července vyjadřuje profesor Rafael Behr z Hamburské vysoké školy. Reforma, respektive její návrh jde tak daleko, že vůbec nepoužívá výraz „násilí“ a i o zadržených mluví jako o „zákaznících“. Behr upozorňuje na to, že úlohou police není v rukavičkách uspokojovat zákazníky. Násilí k policii patří a od státu má propůjčenu hegemonii k jeho výkonu. Trvalý rozdíl mezí státem a společností zde prostě zůstává, z čehož vyplývá, že části společnosti se mohou stát terčem policejního násilí. Pokud je však toto násilí užíváno legitimně a přiměřeně, nevede to ke zmenšení důvěryhodnosti policie, ale k jejímu zvýšení. Behr varuje před tím, aby policie mluvila s občanem výhradně jako se zákazníkem. To funguje jen do té chvíle, než se občan nebo skupina společnosti začne chovat agresivně. Pak bude policista zvyklý na mírného „zákazníka“ tápat a po chvíli zareaguje nepřiměřeně agresivně. Behr uvádí příklady z frankfurtské demonstrace proti kapitalismu Blockupy – zde byli policisté poměrně dlouho v klidu, ale pak reagovali na slovní výpady účastníků brutálně. Problémem je, že současné policejní odbory v Německu na jedné straně radí se násilí vyvarovat, ale na straně druhé jako násilí interpretují i slovní výpady proti policistovi. Právě to podle profesora Behra vede k již zmíněným nepřiměřeným zásahům. Jako jeden způsobů zlepšení práce policie navrhuje „sejít dolů k lidu“. Policisté by měli mít třeba „dobrovolný sociální rok“ v nejrůznějších ústavech nebo pracovat na pár měsíců v diskontu Aldi. To proto, aby pochopili, s kým mají tu čest při nejrůznějších zásazích, a jaké to je žít na okraji společnosti.
Jak informoval týdeník Der Spiegel z 22. července, Horst Mahler – jeden ze zakladatelů Frakce Rudé armády, který později konvertoval k nacistické ideologii, byl na dvanáct let odsouzen za propagaci nacismu a jeho trest skončí až v roce 2021 – ve vazbě nelení a věnuje se spisovatelské činnosti. Na počítači, který patří do inventáře věznice, napsal více než dvousetstránkový manuskript nazvaný Konec putování, který obsahuje jednoznačně rasistické a extremistické pasáže: „Německý duch zazáří v novém lesku, až bude svět očištěn od židovských lží.“ Zděšena není jen Centrální rada Židů v Německu, která se diví, že mohl své dílo napsat pod dohledem justice…