S Francouzem v zákopu

Románová prvotina lyonského středoškolského učitele Alexise Jenniho rozhodně nepostrádá ambice. Více než šestisetstránkový svazek, pojmenovaný v narážce na klasický strategický traktát Mistra Suna Francouzské umění válečné (L’Art français de la guerre, 2011), je rozvržen do dvou střídavě se rozvíjejících vypravěčských pásem „Románu“ a „Glos“, ve kterých sledujeme osudy několika postav od druhé světové války až po současnost. Tento ambiciózní koncept, zdá se, vyšel – román, publikovaný prestižním Gallimardem, získal Goncourtovu cenu a byl okamžitě přeložen do několika jazyků. Díky překladatelce Danuši Navrátilové a nakladatelství Argo má nyní příležitost k seznámení s knihou i český čtenář, který na elegantní tmavý svazek s bambusem na přebalu narazí v edici Současná světová próza.

Sladké válčení, chvíle zásadní

V centru příběhu stojí dvě postavy. První je bezejmenný ich-formový vypravěč „Glos“, bývalý učitel, který se v naší přítomnosti jen tak bezcílně potuluje Francií a poměrně nekomplexně interpretuje svět kolem sebe. Druhým hrdinou a zároveň ústřední postavou pásma vyprávěného v er-formě a označeného jako „Román“ je Viktorián Salagnon, vysloužilý voják a veterán mnoha válečných konfliktů. Salagnon teď v bytě uprostřed jednoho z nebezpečných lyonských předměstí tráví dny diskusemi s bývalým spolubojovníkem a také tušovou kresbou, již se ostatně uvolil vyučovat i roztěkaného exučitele. Především ale vypráví své zážitky z válečných konfliktů druhé poloviny 20. století. Viktorián totiž měl to pochybné štěstí být vždy v bojích tam, kde „Francii“ či „Francouzům“ o něco šlo. Nejprve viděl, jak se partyzánství na poslední chvíli stávalo pro mnohé pojistkou pro zapomenutí jejich kolaborací, a poté už to bylo jen horší. Salagnona totiž čekala Francouzská Indočína a pak i Alžírská válka, tedy konflikty, které pro Francii, jež své kolonie považovala za nedílnou součást vlastního území, představovaly v podstatě války občanské a jejichž stíny provázejí francouzské společenské dění dodnes.

Rozmáchlý a komplexně konstruovaný román zaujme svou formální propracovaností, mnohostí postupně rozvíjených výkladových a výrazových plánů a přesvědčivostí autorského gesta. Paralelně k osudům Viktoriánovým sledujeme životní a válečnou cestu hrdinova strýce, který svými ambicemi tvoří svého druhu antipod ústředního hrdiny. V osobě Viktoriánova spolubojovníka Marianiho pak Jenni vytvořil alternativní model ideového vývoje svého protagonisty, postavu směřující od Indočíny a Alžíru až k extremistické xenofobii. Neméně působivý je ale ve Francouzském umění válečném samotný příběh, ona kronika francouzského válčení. Román poučený detailním studiem dobové literatury i historických prací lze tedy číst jako až takřka esejistické rozvažování nad otázkami národní identity, dědictvím kolonizace a stigmatem dekolonizace, stejně tak se ale nabízí i čtení čistě příběhové. Salagnonovy životní osudy – i jejich neustálé ohledávání glosátorovýma očima – totiž skutečně „vydají na román“. A román je to v mnohém provokativní, protože postrádá ideologické interpretační filtry, jejichž přítomnost bychom u takto citlivých témat očekávali.

Netečné násilí

Jenni svým postavám a vypravěčům nepřisuzuje obvyklé interpretační postoje, nenechává je vyprávět předem známý příběh o útlaku, vzpouře, pomstě a prohře. Zobrazované scény, mnohdy syrově násilné, líčí bez kladného či záporného znaménka, jakoby netečně a dokumentaristicky. Tímto gestem jako by se přibližoval například nedávnému filmu 30 minut po půlnoci (Zero Dark Thirty, 2012) od Kathryn Bigelowové, která ve svém díle rovněž záměrně rezignovala na interpretaci ideologie. V obou případech tak vzniká velmi podobný efekt: text nás svou nevyhraněností provokuje, nedovoluje nám totiž bezpečně se zabydlet v čtenářsky konformním, známém výkladu světa.

Jenniho nehodnotící obraz francouzského válčení provokuje, protože nás svým nezaujatým zobrazováním a nehodnocením koloniální tradice a dekolonizačních válečných konfliktů nutí přemítat nad otázkami, jež jsme považovali za vyřešené. Jenniho úvahy o tom, zda vůbec jsme schopni něco označit za „pozitivum kolonizace“, nás obtěžují, protože nás nutí znovu otevírat zdánlivě vyřešené. Autorův v rozhovoru na předchozí straně formulovaný sen o dosažení „kompromisního výkladu dějin“ může být trochu naivní, ale úvahy, ke kterým nás podněcuje, za tu chvilku strávenou s šestisetstránkovým Francouzským uměním válečným stojí. Dokáže-li toto debutový román, onoho ve Francii tolik diskutovaného Goncourta si rozhodně zaslouží.

Autor je bohemista.