V labyrintu krize

Podle známého řeckého mýtu byl Minotaurus, napůl člověk a napůl býk, obludou, která se živila lidským masem. Jeho nevlastní otec, krétský král Mínos, jej nechal zavřít do labyrintu, a přinutil slabší Athény, aby na Krétu pravidelně posílaly sedm mladých chlapců a dívek. Ty pak Minotaurus sežral. Tento mýtus symbolizuje nerovnoprávný vztah, ve kterém silnější mocnost působí jako garant míru a obchodu výměnou za tribut, z něhož je živena rostoucí obluda. Podle univerzitního profesora a uznávaného ekonomického komentátora Yanise Varoufakise může báje o Minotaurovi sloužit jako předloha pro vysvětlení příčin a následků hospodářské krize. Roli obludy však tentokrát hrají deficity Spojených států a tribut dostal podobu přicházejícího zboží a kapitálu. Je tu navíc jistá nesrovnalost. Zatímco princ Theseus bájnou obludu zabil, my jsme žádný hrdinský čin nepotřebovali. Novodobý Minotaurus totiž dostal smrtící úder zhroucením bankovního systému, zmítá se ve smrtelné křeči a nikdo neví, co s tím.

Zrození obludy

Můžeme hned zkraje předeslat, že smrt onoho globálního Minotaura uvrhla podle Varoufakise svět do sílící krize. Abychom však pochopili, jak taková příšera vypadá, je třeba nahlédnout do labyrintu světové ekonomiky. Varoufakis začíná svůj výklad historickým exkursem. Popisuje, jak se na konci druhé světové války v hlavách amerických politiků zrodil takzvaný globální plán – nové hospodářské uspořádání, ve kterém se dolar měl stát světovou měnou a Spojené státy masivním vývozcem zboží a kapitálu do Evropy a Asie. Tento plán vznikl jako pokus nastartovat mezinárodní obchod, vytvořit trhy pro vývoz a získat investiční příležitosti pro americké korporace.

Globální plán zpočátku slavil ohromné úspěchy. Ekonomiky západních zemí rostly a na prvních třicet poválečných let se dnes vzpomíná jako na zlatá léta kapitalismu, kdy zavládl smír mezi kapitálem a prací. Spojené státy se staly velmocí číslo jedna, třebaže růst byl vykoupen degradací rozvojových zemí na dodavatele surovin, stejně jako převraty, válkami a podporou brutálních diktátorů. Pro Západ to bylo výhodné, jenže ani zlatá léta prosperity nakonec netrvala věčně. V sedmdesátých letech přišla hospodářská recese a globální plán se zhroutil. Výdaje na vietnamskou válku způsobily ve Spojených státech ohromný nárůst deficitů, dolary zaplavující svět vyvolaly na Západě inflační tlaky a ropné krize vedly k zdražení černého zlata i dalších komodit.

Rostoucí deficity ukončily éru, ve které Spojené státy vystupovaly jako země s přebytkem. To ale neznamenalo, že se hodlaly vzdát svého výsadního postavení. Naopak, rozhodly se udělat z nouze ctnost. Místo aby se snažily deficity snižovat, začaly posilovat svoji moc jejich úmyslným zvyšováním. Spojené státy začaly importovat jako o život přebytky zboží z evropských a asijských zemí a zároveň se snažily přitáhnout co největší objem kapitálu. Fungovalo to jednoduše: země s přebytky Američanům prodávaly zboží a denně pak vracely utržené peníze na Wall Street. Zahraniční podnikatelé investovali na burze v naději, že zhodnotí své zisky z prodeje a Wall Street pak tento přítok kapitálu využíval dál: na úvěry pro Američany, akcie, finanční nástroje, na odměny pro bankéře a k financování samotných deficitů.

Byl to velkolepý mechanismus – obchodní deficit se stal tahounem, který zachránil světovou produkci, zatímco rozpočtový deficit a banky přitahovaly kapitál, který tyto deficity hasil. Zvyšování amerických deficitů měl platit zbytek světa prostřednictvím kapitálu, který se jako tsunami valil přes oceány. Země jako Čína, Německo a Japonsko zběsile produkovaly zboží pro Američany, přičemž skoro sedmdesát procent zisků z prodeje se vracelo zpátky na Wall Street. Tribut tekl z periferie do impéria a světová ekonomika se stala na tomto procesu závislou. Obrovský přítok kapitálu do globální finanční Mekky zároveň vyživoval deficity Ameriky do té míry, že začaly připomínat mytologickou obludu. Na obzoru se však objevila rizika. Novodobý Minotaurus totiž využíval globální nerovnováhy, a aby mohl růst, musela se tato nerovnováha zvyšovat.

Vláda bankrotokracie

Nejen čeští politici rádi říkají, že si chudí žili nad poměry. Kromě toho opakují, že ekonomika je příliš vzdorovitá, než aby se dala regulovat, a že je lepší ponechat ji seberegulačním silám trhu. Jenže právě takto ekonomika nefunguje. Přinejmenším od sedmdesátých let minulého století byl jádru jejího chodu Globální Minotaurus, mechanismus na recyklaci přebytků, který zcela vědomě vytvořili činorodí politici a bankéři. Zatímco světem obcházela strašidla deregulace a financializace, světová ekonomika by bez této obludy nemohla obstát. Na první pohled vše probíhalo hladce, na druhý už ale ne tak docela – za Minotaurova panství se totiž zisky hromadily především na finančních trzích a v kapsách bohatých, kdežto reálné mzdy stagnovaly.

Minotaurus konzumoval světové přebytky a zvýhodňoval přitom lidi s nejvyššími příjmy, finanční instituce či obchodní řetězce, které ždímaly levnou pracovní sílu. Jak víme, recyklační mechanismus by nebyl možný bez Wall Streetu, kde rostly investice zejména díky lákavým finančním produktům složeným z hypoték a dluhů chudších lidí. A rozmach dluhů by zase nebyl možný bez snižování nákladů na práci a zvýhodňování bohatých. Právě obchodování s balíčky plnými dluhů, do kterých byly zabaleny sny těch dole, tedy obětí klesajících platů, hladovějícího veřejného sektoru a „flexibilizace“ práce, vytvářelo bohatství těch nahoře.

Varoufakis podrobně ukazuje, jak bylo bohatství menšiny vykoupeno pozvolným úpadkem. Vytváření rozmanitých bublin však muselo jednou skončit. Když na podzim 2008 nastal neodvratný krach, Wall Street přišel o svoji funkci v recyklačním okruhu. Pokles poptávky a omezování exportů je od té doby příznakem krize světové ekonomiky, která se nedokáže vzchopit bez alternativního recyklačního mechanismu. Sotva jím ale může být globální Minotaurus. Vlády vynaložily na záchranu bank ohromné sumy od daňových poplatníků, provádějí mohutné škrty, ale globální toky kapitálu a zisky tím stěží dosáhnou rovnováhy. Naopak, zahrávání si s úspornými opatřeními je sebevražedné. Šetřit totiž opět musejí ti dole. Hlavními příjemci štědrých záchranných balíčků se staly banky, které za pomoc v nouzi nemusely slíbit vůbec nic. Politici před nimi kapitulovali, zaručili jim náhrady z veřejných peněz a přinutili tak obyvatelstvo platit pravým viníkům krize. Šikana je v tomto případě slabé slovo. Varoufakis raději vymyslel vlastní: bankrotokracie, čili vláda zkrachovalých bank.

K jádru věci

Varoufakisova kniha v mnohém připomíná slavnou práci Velká transformace (1944, česky 2003) od maďarského politického ekonoma Karla Polanyiho. Toto dílo vzniklo už za druhé světové války – v době, kdy Amerika vytvářela globální plán. Z dnešního pohledu se ale zdá, jako by Polanyi varoval právě před globálním Minotaurem. Prosazoval myšlenku, že seberegulující se trh představuje naprostou utopii, která nemohla nikdy existovat, a pokud by se ji někdo pokoušel realizovat, nakonec by zničila člověka i přírodu. Podobně jako Polanyi, také Varoufakis vypráví příběh o společnosti, která se podřídila ekonomice a v níž došlo ke snaze proměnit člověka a jeho práci v pouhé zboží. Ekonomika bez demokratické kontroly byla ovšem utopií a dnešní krize je jedním z důkazů. V závěru knihy pak autor navrhuje některá záchranná opatření a způsoby spravedlivější recyklace světových přebytků. Dokud však s něčím podobným nepřijdou silní a bohatí, budoucnost těch dole vypadá pochmurně – třebaže ne úplně beznadějně.

Globální Minotaurus je zkrátka kniha, která jde k jádru věci a v českém prostředí je zvlášť potřebná. Patří k tomu nejlepšímu, co tu k danému tématu vyšlo. Kdyby si aspoň něco z toho, co Varoufakis kritizuje, vzali mocní k srdci, snad bychom konečně spatřili světlo na konci tunelu. Ne jen blikající žárovku.

Autor je politolog a historik.