Co zbylo z jednoho snu

Kniha Názory tak řečeného Dalimila obsahuje texty novináře Antonína J. Liehma, které vycházely bezmála dvacet let v exilovém časopise Listy vydávaném v Římě. Liehm se v nich – pod pseudonymem Dalimil – zabýval světovou i domácí politikou, společností a kulturou v letech 1971 až 1989. Je to výjimečné dílo hned z několika důvodů. Je cenné pro historiky, kteří mohou Liehmovy články číst jako záznam o autorovi a jeho době, kdy v emigraci hodnotí odkaz pražského jara a píše o rozkladu Husákova režimu. Jednotlivé texty se vyznačují nezaměnitelným živým stylem a obrovským kulturně­historickým záběrem, což z četby dělá skutečný zážitek. A kromě toho se nenechme zmást – i když se jedná o kroniku, její obsah je mimořádně aktuální.

Přízraky dubčekismu

Liehm umí klást přesné otázky. Jako protagonistu kulturního života šedesátých let ho přirozeně zajímá, co se v průběhu dvaceti let po srpnu 1968 děje s československou společností, zamýšlí se nad příčinami zrodu socialismu s lidskou tváří a snaží se přijít na to, co z něj zbylo. Československý pokus o reformu chápe jako jedinečný experiment, který čerpal z idealismu, demokratických tradic a víry, že lze vybudovat autentický socialismus. Tvůrci československého jara chtěli vytvořit nový model, který by dodal sílu levicovým hnutím mimo socialistický blok, a proto doufali, že jej uvítá i SSSR. V tom se samozřejmě mýlili. Jenže bez tohoto omylu by pražské jaro nikdy nevzniklo.

Reformní pohyb a kulturní události šedesátých let souvisely s přehodnocováním společenských a politických poměrů. Liberalizaci umožnila jak snaha o nápravu křivd stalinismu, tak existence utopického, přesněji řečeno socialistického vědomí – víry lidí, kteří se domnívali, že když postaví veřejný zájem nad svůj vlastní, vytvoří lepší systém.

Víra v reformní socialismus, „strašidlo dubčekismu“, jak jej Liehm nazývá, měla mimořádnou sílu. Už neplatilo, že jedinou možnou inspirací je Sovětský svaz, Československo se začalo otevírat západním vlivům, což ale neznamenalo, že se pouze vrací na Západ. Zrodila se svébytná syntéza komunismu s humanismem, pokus o třetí cestu mezi západním kapitalismem a sovětským socialismem. Liehm zde sdílí postoj s Milanem Kunderou, že Československo vstoupilo v roce 1968 „do středu světových dějin“.

Buržoazie se vrací

Jedním z velkých témat knihy je pátrání po tom, co z tohoto snu zbývá. Československý pokus o reformu měl velký vliv na sebereflexi světové levice a srpnová invaze v roce 1968 byla posledním krokem procesu jejího vy­­střízlivění ze sympatií k SSSR. Sám Liehm se v emigraci snažil západní levici kultivovat a vysvětloval jí, jak vypadá skutečný život v sovětském bloku. Západoevropští komunisté uznali, že západní socialismus musí být odlišný od sovětského modelu. Jakou šanci ale měla nezávislá levice, orientující se podle hesla „ani Washington, ani Moskva, ale mezinárodní socialismus“, v podmínkách rozděleného světa? Nakonec i ona přistoupila na „historické kompromisy“ a spolupráci s prozápadními silami.

Liehm není žádný dogmatik, který by se vyhýbal nepříjemným pravdám. Otevřeně přiznává, že KSČ byla v té podobě, jakou měla před srpnem 1968, jednou provždy mrtvá. Zdiskreditovala se po okupaci, a i kdyby její bývalí členové z šedesátých let stokrát opakovali, že stalinismus není totéž co komunismus, lidé je nebudou poslouchat.

Stín, který tehdy dopadl na Československo, Liehma nepřestává trápit. Jeho texty se často vztahují k období normalizace, k otázkám viny, kolaborace a života v exilu. Autorovi se z duše protiví nějaké plošné kádrování národa. Lidé se nedělí na disidenty, kteří manifestují svoji opozici (jakkoli nepopírá jejich statečnost a zásluhy) a zrádnou mlčící většinu. Jde spíš o to, kdo má na co žaludek, zda překročí určitou mez a zachová se vyloženě podle. Při určování těchto hranic Liehm nezapomíná – na rozdíl od dnešních bojovníků „proti ztrátě paměti“ –, že země byla okupována jadernou velmocí, což do značné míry vykolíkovalo prostor pro to, co bylo možné a co nikoli.

Normalizace vedla k fenoménu, který autor ironicky označuje jako „pomstu buržoazie“. Z většiny lidí se stali přesvědčení antikomunisté, maloměšťáci, kteří navenek projevovali loajalitu, maximalizovali užitek a starali se sami o sebe, což strana potřebovala. Pokud by se někdo v duchu reformního komunismu začal opět starat o veřejné věci a upřednostňoval zájem celku, bylo by zle. KSČ si proto pěstovala svou vlastní buržoazii, která se stala její páteří a nakonec i hrobařem. Její příslušníci sice považovali disidenty za naivky, a tvrdili, že je třeba brát realitu, jaká je, jenže tím se paradoxně stali ještě většími snílky. Žili totiž v iluzi, že tato realita potrvá věčně.

Nová studená válka

Liehmova kniha má hodně co říct k dnešní politice paměti a sporům o interpretaci bývalého režimu. Kromě této roviny je tu však její další důležitý přínos. Řada textů totiž pozoruhodně zapadá do současné debaty o vztazích Západu a Ruska, které se díky konfliktu na Ukrajině začínají přirovnávat k nové studené válce. Přestože se Liehmovy úvahy týkají minulosti, lze je přenést do diskusí s dnešními jestřáby, kteří nás staví před volbu mezi vítězstvím nad silami zla a kapitulací před nimi. 

Liehm analyzuje studenou válku, v níž zejména na začátku osmdesátých let rychle přituhovalo. Vláda Ronalda Reagana tehdy předpokládala, že cílem SSSR je expanze, šíření revoluce a v konečném důsledku ovládnutí Evropy a světa. Tento postoj však přinesl riziko nekonečných závodů ve zbrojení a utužování poměrů uvnitř východního bloku – tedy přesně opačného efektu nežli oslabení, nebo dokonce zhroucení sovětského impéria. Ten, kdo volal „Zatopte těm Rusákům!“, nechápal, že silou nic nepořídí, pouze obrátí riziko proti vlastní zemi. A byl to paradoxně sám Reagan, kdo to pochopil.

Přístup západoevropských vlád naopak vycházel z přesvědčení, že Sověti chtějí pouze uhájit územní zisky ve východní Evropě. A pokud se vyvolá další kolo napětí, Moskva bude ještě usilovněji hájit to, co už drží pod kontrolou. Byly to naopak jednání, kompromisy a uvolňování napětí, co prolamovalo ledy. Při pohledu na současnou diskusi o krizi na Ukrajině se zdá, jako by se úplně zapomnělo na to, že ukončení studené války předcházely rozhovory Reagana s Gorbačovem a že americký prezident svou tezi o „říši zla“ koncem osmdesátých let odvolal.

Otázky bez odpovědí

Liehm samozřejmě nepopírá ruskou expanzivní politiku. Ale zároveň připomíná, že pro Rusko byly zábory ve středovýchodní Evropě soustem, které nikdy nedokázalo strávit. Východní blok se měnil v hospodářský přívěšek Západu, závislý na jeho půjčkách a modernizaci. Autor navíc zohledňuje kontext měnícího se světa, například vzestup zemí globálního Jihu, a dochází k dnes možná banálně znějícímu, ale o to víc nesamozřejmému závěru: hlavním problémem lidstva není konflikt mezi USA s Ruskem, ale neschopnost velmocí, které jsou plně fascinovány samy sebou, soustředit se na řešení globálních problémů, jako jsou chudoba, jaderné zbraně a environmentální krize.

Problém je tedy mnohem hlubší. Ve skutečnosti procházíme procesem, který naši civilizaci patrně změní k nepoznání. Liehm se ve svých bezmála třicet let starých textech těmito problémy rovněž zabývá a vystavuje čtenáře přívalu otázek: Bude klasický liberalismus schopen řešit problémy současné (post)industriální společnosti? Není diktatura nevyhnutelným důsledkem jejích rozporů, v nichž na jedné straně stojí ekonomika a na druhé lidé a jejich potřeby? Chtěli bychom ještě vůbec něco jako socialismus? A víme, jak by měl vypadat v praxi, nebo jde jen o slovo bez skutečného obsahu?

O problémech víme, ale odpovědi stále neznáme. Liehmovy texty nám ukazují budoucnost plnou záblesků naděje, ale i obav z pádu do tmy. Zároveň připomínají, že s trochou snahy nadřadit prospěch celku svému vlastnímu zájmu by nakonec mohlo převážit to první.

Autor je politolog.