Blouznění před katastrofou

Kdyby se nám načas podařilo zapomenout na tvrdou realitu kolem nás, knihy Jana Kellera by nám ji spolehlivě připomněly. Ani jeho poslední práce Posvícení bezdomovců v tomto ohledu nezklamala. Spatříme v ní svět, o němž se dá říct jediné: jeho poslední jistotou je, že v něm o většinu jistot přicházíme.

Ve společnosti, která se zříká výdobytků modernity, je stále více lidí ohroženo sociálním vyloučením, hroutí se systémy sociálního pojištění a upadají střední vrstvy, které měly být symbolem úspěšné svobodné společnosti. Jedná se o Kellerovo klasické téma, tentokrát ovšem obohacené o diagnózu bezradnosti. Ohrožené střední vrstvy by se měly spojit na svoji obranu, jenže na to jsou příliš roztříštěné a mají přílišné iluze o svém postavení. Jejich představy ovšem dokonale kontrastují s drsnými vyhlídkami do budoucna – a právě tuto paradoxní situaci Keller označuje jako „posvícení bezdomovců“. Ve společnosti roste nejistota a lidé v prázdnotě spotřební civilizace marně hledají společnou identitu. Stávají se z nás bezdomovci, ať už skuteční nebo potenciální, a východisko je v nedohlednu.

Protesty v dobách blahobytu

Do sedmdesátých let minulého století bohatá západní společnost integrovala stále více dříve diskriminovaných skupin a poskytovala jim rovná práva a sociální zajištění. Změny, které nastaly, tomu ale učinily přítrž. Globalizace, přesun výroby do chudších zemí a odpoutání peněz od výroby zboží podkopávají střední třídy a jejich úrovně dosahuje čím dál méně lidí. Nejde přitom o nějaký přechodný efekt hospodářské krize, ale o základní proměnu naší společnosti. Vlastníci kapitálu přestali přispívat na její chod a hledají nové zisky v podnikání se stářím nebo vzděláním. Co nastane, budou­li tyto trendy pokračovat?

Částečně se vracíme do dob kapitalismu Charlese Dickense, kdy byl dobře zajištěn majetný bílý muž, kdežto nemajetní nebo příslušníci jiných etnik a ras automaticky náleží k těm nejohroženějším. Slovo „částečně“ nebylo zvoleno náhodou. Škrtání výdobytků 20. století má totiž specifickou podobu – probíhá v jakési sladké nevědomosti, v atmosféře představ o našich nekonečných možnostech, sociální nepodmíněnosti a toleranci. To je další paradox: v době, kdy roste sociální nerovnost a probíhá čím dál intenzivnější boj o pracovní místa, se lidé oddávají zábavě, spotřebě anebo snění o útěku do idealizovaných komunit, které jim mají ve stále hůře obyvatelném světě poskytnout útočiště.

Odkud se vzaly tak mocné iluze? Keller připisuje velký díl odpovědnosti „novým sociál­ním hnutím“ šedesátých a sedmdesátých let minulého století a dále představitelům postmoderního myšlení. Sociální hnutí sice podle něj vykonala mnoho záslužných věcí a přispěla k emancipaci diskriminovaných skupin, zároveň ale kladla příliš velký důraz na kulturu a zanedbávala sociální otázky. Tato hnutí se totiž rodila v době blahobytu, kdy se zdálo, že sociální problémy byly jednou provždy vyřešeny, a nedokázala se vymanit z dilemat daných dobou jejich vzniku. Nesla v sobě dědictví odporu individua vůči společnosti, aniž by si jejich sympatizanti uvědomili, že oni sami jsou produktem fungujícího sociálního státu, který se mezitím ocitl pod útokem. Představitelé sociálních hnutí, kteří prošli rozčarováním z vyvanutí revolučních šedesátých let, pak zcela rezignovali na systémové změny a obrátili se k estetizování a moralizování. Jakýkoli organizační princip je podle nich špatný, protože hrozí přerůst v útlak a totalitu. Jejich krédem se stala individuální revolta vůči systému, v níž už nejde o vítězství. „Vítěz totiž získá moc a každá moc je cestou do pekel. Cílem revolty, která je podle nich jediným mravným postojem vůči jakékoli moci a vůči státní moci zvláště, je prostě jen oponovat,“ píše Keller.

Od sítí ke straně

Snad ještě více to v knize schytala postmoderna. Ta se podle Kellera stala myšlenkovým nástrojem, jenž zakrývá mocenské nerovnosti ve společnosti a v důsledku prospívá vládnoucí neoliberální ideologii. Myšlení plné odkazů na svobodu, rozmanitost a autonomii prodělalo rozmach zejména v osmdesátých letech, tedy v době, kdy byl na postupu neoliberalismus, s nímž se, jak se Keller domnívá, velmi dobře doplňuje. Také postmodernisté ignorují sociální témata, považují organizovaný odpor proti systému za nesmyslný a individuální protest za věc osobní volby. V posledku tak po svém rozchodu s šedesátými léty „vytunelovali levici“ a otevřeli pole neoliberálům, kteří požadavky nevázanosti a autonomie využili tržně.

Kellerova argumentace je přitom v mnohém podobná debatám, jaké mezi sebou kdysi vedli bývalí francouzští osmašedesátníci. Například filosof Alain Badiou už v sedmdesátých letech zaútočil na dílo myslitelů Gillese Deleuze a Félixe Guattariho, jimž vytýkal popírání existence mocenských center, opomíjení třídních zájmů a estetizaci skutečnosti vedoucí až k nihilismu. Pokud totiž existují pouze jednotlivci, nelze uskutečnit systematický odpor a údajná vzpoura končí potupnou kapitulací před mocí. Snění o bezrozporné realitě a bezprostřednosti mělo podle Badioua vést k přitakání skutečné moci, která se na nějaké sny vůbec neohlíží. Mezi Badiouem a Kellerem je však jeden podstatný rozdíl. Zatímco Badiou došel k závěru, že politické strany nejsou pro změnu poměrů k lepšímu vhodným nástrojem, Keller prodělal vývoj přesně opačný. Před několika lety psal o nových formách solidarity v podobě kritických a decentralizovaných sítí myšlení a politických akcí, které by odporovaly volnému trhu. Měly vznikat na celoevropské úrovni a nutit vlády, aby neustupovaly od cílů evropského sociálního státu. Neměly být budovány podle vzoru stran. Dnes se však Keller ­rozhodl pro Evropský parlament a zdá se, že v účinnost takového odporu už nevěří.

Na jedné straně se takovému vývoji nelze divit. Instituce představují nedílnou oporu současného systému a budou ovlivňovat náš život. Jsme­li dnes svědky mizející solidarity, je to mimo jiné i proto, že jí chybí prakticky jakýkoli širší základ a institucionální zakotvení. Na straně druhé to, za co Keller kritizuje postmodernu, se projevuje i v politice. Politické strany jsou často ideově vyprázdněné – ideologicky protilehlé subjekty spolu uzavírají velké koalice a mění programy. Je škoda, že v Posvícení bezdomovců podobná analýza chybí. Vyšlo by zřejmě najevo, že většina dnešních politiků není o nic méně „postmoderní“ než stoupenci někdejších nových sociálních hnutí, „noví filosofové“, anebo yuppies, kteří se necítí být nikomu zavázáni. Mentalita bezdomovců, kteří si konstruují vysněné světy a ztrácejí kontakt s realitou, je nakonec v mnohém příznačná i pro dnešní politiky.

Nejsme připraveni

Kellerova kritika postmoderny je někdy snad příliš ukvapená a poněkud ahistorická. Jako by nebrala v potaz, že generace šedesátých let svým odporem k autoritám reagovala na specifické problémy své doby, které souvisely i s negativními rysy organizovaných struktur. Popularita tehdejší radikální levice, jež se stavěla proti hierarchiím, byla mimo jiné i důsledkem nevybíravých praktik západní etablované levice, která – jako třeba v případě francouzské komunistické strany – své názorové oponenty často neváhala vylučovat a ostrakizovat. Vytěsnit tyto okolnosti je příliš zjednodušující. A podobně reduktivní je i Kellerovo pojetí postmoderny. Tím ovšem nelze jeho knihu odbýt. Působí totiž především přesným líčením dnešní reality. Zejména pro mladší generaci, která si mnohdy nepřipouští sociální podmíněnost svého jednání, snad představuje varování. Pokud totiž kritiku společnosti formulují ti, kdo sami začínají být, aniž si to uvědomují, současným systémem ohroženi, dostává se naše společnost do velmi problematické situace. Posvícení bezdomovců nám sděluje, že se musíme připravit především na to, že na nadcházející společenské změny nebudeme vůbec připraveni – ostatně tak to bylo v lidských dějinách skoro vždy.