Po dlouhé a napínavé odmlce se jedna z nejvýraznějších osobností českého divadla znovu přihlásila o slovo. Dušan D. Pařízek, který po neshodách s pražským magistrátem rozpustil svůj úspěšný soubor, před prázdninami vtrhl do Stavovského divadla a zrežíroval Havlovu Zahradní slavnost.
Když loni s velkolepým humbukem končilo Pražské komorní divadlo v Komedii, jeho věrní diváci neměli pochybnosti o tom, že se jejich oblíbenci v českém divadelním rybníčku s přehledem uplacírují. Stejně jako jejich odpůrci pak napjatě čekali, jak si jednotliví umělci povedou bez své suity za zády. Že o herce nakonec nebyl zas tak extrémní zájem, jak se předpokládalo – například Gabriela Míčová zůstává dál bez angažmá –, je věc jiné debaty. Většina z nich se přece jen v nějakém tom souboru nakonec uchytila.
Asi největší očekávání ale vzbuzoval duchovní otec Pražského komorního divadla a jeden ze dvou jeho kmenových režisérů: Dušan D. Pařízek. Tvůrce spojený v českém prostředí vlastně výhradně se souborem PKD byl najednou vykořeněn a postaven před zcela nový druh práce. Jak obstojí bez svých věrných spolupracovníků, byla otázka, kterou si toužil zodpovědět nejeden divadelní kritik i návštěvník.
Most Handke-Havel
Pařízek je ale muž odhodlaný a se stejnou vervou, s jakou vstupoval do boje o dotace, se vrhl i do svého prvního projektu po rozpadu souboru. Zinscenoval hru jednoho z nejváženějších českých dramatiků na nejdůležitější české scéně – Havlovu Zahradní slavnost v Národním divadle. Svůj osobitý režijní rukopis, jenž patří k základním kamenům jeho éry v Komedii, si s sebou přinesl i do budovy Stavovského divadla a předvedl zde všechny své ozkoušené postupy.
Pařízkova ruka byla patrná už při vstupu do sálu. Na otevřeném jevišti se v plné kráse skvěla jeho poznávací značka – veliká dřevěná krychle. Za ní jen pár stolků s židlemi a malá lednice. Tedy minimalistická scéna, která nabývá na významu až hereckou akcí, přesně tak, jak jsme byli u Pařízka zvyklí.
A svébytná scénografie à la Spílání publiku 2010 nebyla zdaleka jediným faktem, který neomylně odkazoval k autorovi inscenace. Pařízkovo zpracování textu Petera Handkeho, v němž byli diváci krutě vyspíláni za svou nečinnost, se intenzivně připomínalo i v průběhu Zahradní slavnosti. Ne že by snad byli návštěvníci tak nemilosrdně atakováni, byli ovšem zcela zataženi do děje a na okamžik se stali samotnými aktéry slavnosti, když museli čelit zuřivému animátorství zahajovače Ferdy Plzáka. A tak se v rozsvíceném hledišti zpívalo, skandovalo a rozpačití diváci se zaskočeně vyhýbali dlouhatánským stuhám, nápadně připomínajícím toaletní papír, které byly mezi nimi rozvěšovány.
Takový útok na divákovu nečinnost je o to cennější, že se tentokrát odehrává v honosné budově Stavovského divadla. Pařízek se ani v nejmenším nezalekl zlatoskvoucích prostor a převážně konzervativní publikum ve večerních toaletách vystavil jedinečnému zážitku, který dokáže poskytnout jen živé umění. Jeho rukopis v novém kontextu ještě nabral na síle a účinku.
Velké herectví
Ačkoli se teď může zdát, že Pařízek vlastně pouze reprodukoval to, co tvořil v Komedii, nejpodstatnější složka jeho inscenací se výrazně proměnila – tentokrát nerežíroval své „vlastní“ kmenové herce. I když si pro jednu z hlavních rolí vybral Martina Pechláta a do pozice hudebníka dosadil Romana Zacha, většinu obsazení pochopitelně tvoří herci, s nimiž takhle intenzivně nikdy nepracoval. A protože specifické civilní herectví bylo dalším znakem Pražského komorního divadla, práce s jinými herci rozhodně není nepodstatná změna. Značnou část úspěchu výsledné inscenace lze bez váhání přičíst Havlovu textu, který tak výrazně pracuje s absurditou, že by mu onen civilní projev ani neslušel. „Velké“ herectví Národního divadla (bez ironie) funguje ideálně.
Výrazně se na výsledku podepsal Vladimír Javorský v roli Ferdy Plzáka. Neskutečná nonšalance, s jakou se pohybuje po jevišti, nenucený vtip, který dokáže vytvořit pouhou grimasou, a ležérnost, s níž pronáší každou repliku, jsou ozdobou celé inscenace. I když za ním ostatní herci nijak nepokulhávají, přece jen jsou všichni o pár kroků pozadu – včetně Martina Pechláta, který nepředvedl víc než svůj standardní výkon,
A přibližně totéž se nakonec dá říct i o samotném Pařízkovi. Potvrdil, že má svůj režijní styl, který nehodlá měnit ani po zániku PKD, hlavně ovšem dokázal, že to není nutné, protože tento styl funguje. A funguje snad ještě o to lépe, že se k němu teď dostávají i diváci, kteří si na něj možná teprve budou zvykat. Určitě si ale zvyknou rychle a rádi.
Václav Havel: Zahradní slavnost. Režie a scéna Dušan D. Pařízek, kostýmy Kamila Polívková, dramaturgie Daria Ullrichová, Jan Tošovský, hudba Roman Zach, světla Michal Kříž, hrají Martin Pechlát, Vladimír Javorský, Alois Švehlík, Eva Salzmannová, Johana Tesařová, Jan Bidlas, Jaromíra Mílová. Národní divadlo, Praha, premiéra 13. 6. 2013.