Tereza Stöckelová představila v listopadu minulého roku studii Nebezpečné známosti, která analyzuje roli sociálních věd v dnešní společnosti s důrazem na jejich zneužívání ve službě vládnoucímu diskursu. Mimo jiné vyzývá vědecké kruhy k větší otevřenosti vůči neakademické sféře.
Kniha Nebezpečné známosti s podtitulem O vztahu sociálních věd a společnosti socioložky a aktivistky Terezy Stöckelové (viz rozhovor v A2 č. 18/2010) je členěná do čtyř krátkých kapitol. Sleduje nástup kultury auditu, vykazování a imperativu praxe (praktické využitelnosti výsledků bádání) do české vědní politiky, způsoby interakce mezi vědeckým poznáním a společenskou praxí a úlohou sociálních věd při utváření skutečnosti.
V pasti výkazů
První oddíl se věnuje imperativu praxe s cílem vymezit pole pro polemiku s dnes všeobecně prosazovaným pojetím vztahu společnosti a sociálních věd. Stöckelová odmítá zúžení onoho vztahu na obchodovatelné a instrumentálně využitelné produkty, naopak obhajuje širší působení sociálních věd, které neredukuje na jednosměrný proces, ale upřednostňuje vzájemnou interakci vědy a společnosti (i v nezamýšlených důsledcích).
Druhá část sleduje zrod kultury auditu a hodnocení vědy, poukazuje na to, že jde o nový fenomén, jenž přichází v sedmdesátých letech, kdy se ve vědní oblasti prosazuje princip nové veřejné správy (tj. důraz na tržní fungování, výkon a ekonomický výnos). Hodnocení vědy je dnes pojímáno jako vnější záležitost, v podstatě jde o naplňování předepsaných standardů prakticky bez ohledu na specifičnost té které oblasti. Ve svém důsledku vede ke konzervování statu quo a expertnímu pojímání společenských a politických otázek. Navíc s sebou auditorská kultura přináší růst nedůvěry v sociální instituce, „protože audit vlastně jako svou motivaci nedostatek důvěry stále aktualizuje“. Souběžně se věda nepotýká jen se samotným problémem vykazování, ale rovněž s jeho hranicemi – s tím, co je chápáno jako relevantní výsledek výzkumu. Pokud cele přistoupí na tento systém, stane se pouze další služkou mocenských elit, bez nároku na sociální kritiku (bohužel mnohým akademikům ona věž postavená z objektivity, nezaujatosti a specifického vědění vyhovuje).
Věda proměňující společnost
Ve třetí kapitole se autorka soustředí na veřejné působení sociálních věd, na způsoby, jakými formují společnost – tedy nikoli na to, jak společnost popisují, ale jak ji svým popisem přetvářejí k žádanému stavu (příkladem mohou být různé průzkumy veřejného mínění, ekonomická konstrukce homo economicus apod.). Reprezentace skutečnosti tedy od ní není oddělená, ale naopak je s ní spjatá. Nicméně toto působení vědy dalece přesahuje rámce vědních politik a „připustit ontologické působení sociálních věd je zřejmě stále natolik radikální pozice, že často kolabuje do předpokladu jednoznačně oddělené roviny skutečnosti na straně jedné a její sociálněvědní reprezentace na straně druhé“. Stöckelová k tomu parafrázuje slavný Marxův výrok: „Filosofové tvrdili, že svět jen vykládají, mezitím do něho ale zasahovali a měnili ho. Byť jen tím, že reprodukovali převládající skutečnosti (…) a pomáhali svět udržovat ve stávajícím stavu.“
Poslední část studie završuje dotazování po úloze sociálních věd ve společnosti a shrnuje jednotlivé poznatky. Přiklání se k chápání vědy jako ontologické praxe (rozrušení rozdílů mezi základním a aplikovaným výzkumem, odklon od impaktu a nutné užitečnosti) a znovu upozorňuje na performativní charakter sociálních věd. Vyzývá také k větší otevřenosti v rámci vědy i jejího hodnocení, k zapojování dalších aktérů z prostředí mimo akademickou sféru apod.
Věda pluralitní a demokratická
Studie Terezy Stöckelové jistě stojí za pozornost a lze ji doporučit nejen odborníkům z oblasti vědních politik, ale i širší čtenářské obci. Na malém prostoru a poměrně přístupným jazykem, jenž má občas tendence sklouzávat k neoliberálnímu newspeaku, popisuje a problematizuje působení sociálních věd ve společnosti s důrazem na sociologii a ekonomii. Obhajuje komplexní pohyb vědění v rámci demokratického a pluralitního společenství. Na četných příkladech ukazuje hodnotícími tabulkami nereflektované a dle současné metodiky hodnocení nereflektovatelné působení vědy.
Otázkou však zůstává, jakým způsobem dostat českou vědu z neoliberálního klinče. Jak proměnit hodnotící systémy a distribuci finančních zdrojů, případně jak je zcela zrušit? Jak podporovat vědecké projekty, z kterých neplyne zisk a které mohou potenciálně narušovat stávající řád? Má vůbec politická reprezentace na kritické vědě zájem?
Autor je student historie.
Tereza Stöckelová: Nebezpečné známosti. O vztahu sociálních věd a společnosti. Sociologické nakladatelství (SLON), Praha 2012, 111 stran.