Dne 17. června 2013 se redakce deníku Le Monde rozhodla zaujmout stanovisko k problematice důchodové reformy. V úvodníku s názvem Důchody: trochu odvahy, pane Ayraulte! shrnuje sliby prezidenta Hollanda a apeluje na ministerského předsedu, aby se jejich realizace nezalekl. François Hollande se ve svém volebním programu z roku 2012 zavázal vyjednat se sociálními partnery „solidární“ důchodovou reformu, v jejímž rámci by se měla přenastavit pravidla pro odchod do důchodu takovým způsobem, aby se systém stal z ekonomického pohledu dlouhodobě udržitelným. Na jedné straně mají být zachovány úlevy lidem pracujícím v těžkých podmínkách, na straně druhé ale není vyloučeno zvýšení věkové hranice odchodu do penze, jež se už za Sarkozyho posunula na šedesát dva let.
S ročním zpožděním je dnes francouzský prezident donucen začít své předvolební sliby plnit. A jeho dosavadní vystupování dává tušit, že to nebude lehké. Úkol je o to těžší, že není na co pořádně navazovat: Nicolas Sarkozy situaci nijak nevyřešil, naopak ji ještě více zkomplikoval, a návrat k levicové politice z časů Mitterrandových, kdy se do důchodu odcházelo v šedesáti letech, je pochopitelně nemožný, neboť žijeme ve zcela odlišném dobovém kontextu. Hollande tak může navazovat snad jen na „Bílou knihu“ někdejšího premiéra Michela Rocarda z roku 1991, jež hlásala, že s důchodovým systémem je za každou cenu třeba něco udělat, protože jinak si Francie zadělává na závažný společenský a ekonomický problém. S tímto stanoviskem se současná hlava státu na papíře ztotožňuje, nicméně její kroky jsou prozatím značně nejisté. Zpráva Yannick Moreauové ze 14. června, shrnující připravované změny důchodového systému, nabízí pouze dočasná řešení, která v konfrontaci s dlouhodobým výhledem neobstojí. Redakce Le Monde apeluje na předsedu vlády Ayraulta, aby neházel ručník do ringu předčasně. Kritizuje opatrnost, s níž zatím vládní garnitura o reformě důchodů hovoří; obává se, že hezká slova o potřebě systémové změny nebudou naplněna, a to zejména z důvodů výhod, o něž vysocí státní zaměstnanci nechtějí přijít. Z dnešního nastavení důchodů totiž podle Le Monde neprofitují ti nejchudší, nýbrž lidé stojící na nejvyšších místech ve státní sféře.
Deník Libération 25. června vylíčil prostřednictvím svého korespondenta v Bruselu Jeana Quatremera nedobré vztahy mezi předsedou Evropské komise José Manuelem Barrosem a Francií. Spouštěčem vášnivé polemiky, do níž se postupně zapojili francouzští politici z levicového i pravicového spektra, se stalo vyjednávání mezi Evropou a USA o zóně volného obchodu, respektive stanovisko Francie o nutnosti „kulturní výjimky“, jež by zabránila učinit z filmů a audiovizuálních děl běžné zboží, tak jak je tomu v USA. Výjimku se sice Francouzům nakonec podařilo prosadit, avšak pouze za cenu roztržky s Barrosem. Ten se na adresu francouzské politické scény vyjádřil v tom smyslu, že by tamní politici měli upustit od dvojakého přístupu k Evropě, podporovat její ekonomické reformy a politiku usilující o prohloubení globalizace a bránit ji vůči nacionalismu, populismu a šovinismu. Pro International Herald Tribune se 17. června navíc nechal slyšet, že ti, kdo hájí kulturní výjimku, „nechápou výhody, které přináší globalizace“, a to i v oblasti kultury.
Počínání předsedy Evropské komise autor článku důrazně odsuzuje a domnívá se, že kulturní výjimka je pouze zástupným problémem v porovnání s celým projektem transatlantické smlouvy, která se snaží harmonizovat právní, finanční, zdravotnické a jiné normy na obou březích Atlantiku a přiblížit tím evropský, stále dosti ochranářský systém americkému, řídícímu se tržními principy. Takováto politika, dodává Quatremer, nahrává v konečném důsledku euroskeptikům, kteří se postaví do role ochránců evropských, respektive národních zájmů před americkými firmami. Barroso ji ale přesto prosazuje, a to čistě ze zištných důvodů: až v říjnu 2014 opustí křeslo předsedy EK, rád by zamířil do čela OSN nebo NATO a k tomu potřebuje podporu Američanů.
Do popředí zájmu francouzského tisku se pomalu dostává také souboj o křeslo pařížského primátora. Je jisté, že příští rok dojde po třinácti letech ke změně: oblíbený socialista Bertrand Delanoë už nekandiduje a své místo by rád přenechal blízké spolupracovnici a současné první náměstkyni primátora Anne Hidalgové. Pravicová UMP však do boje vyslala svou stoupající hvězdu, bývalou ministryni a mluvčí Sarkozyho prezidentské kampaně z roku 2012, Nathalii Kosciusko-Morizetovou, která se Hidalgové jeví být zdatnou soupeřkou. José Macé Scaron se 5. června na stránkách týdeníku Marianne pozastavuje nad tím, jakým způsobem se doposud o souboji výše zmíněných dam v médiích informuje. Pozornost se totiž spíše než na politické programy kandidátek, které se zaměřují především na otázky bydlení, dopravy, ekologie a bezpečnosti, soustředí na jejich osobní rysy. Celá záležitost je zobrazována jako střet dvou ženských typů – na jedné straně vidíme tajemnou brunetu, na druhé blondýnu s dravou povahou. Přitom dle autora je dnes Paříž zralá na daleko hlubší debatu o své budoucnosti; na rozdíl od ostatních evropských velkoměst žije ze své minulosti více, než je zdrávo, a stává se z ní nezajímavé, snobské muzeum pro turisty.