Síla spočívá v jednoduchosti

Na nesmělém českém vydavatelském trhu se objevilo exotické překvapení – v edici XIN nakladatelství Verzone vyšel pod názvem Poslední vítání jara překlad několika vybraných povídek u nás zatím neznámého klasika moderní čínské literatury Šen Cchung-wena (Shen Congwen). Autor sice patřil k představitelům reformního kulturního hnutí první poloviny 20. století, avšak vždy stál spíš na jeho okraji. I jeho tvorba je svým způsobem okrajová, rozhodně ale není zanedbatelná. Na rozdíl od řady soudobých salonních literátů vycházel přímo z bohatých osobních zkušeností (jak zároveň ve svém díle nezapomíná zdůraznit), nasbíraných například ve funkci vojenského písaře v odlehlých částech jihočínských provincií. Šen Cchung-wenovy povídky tak mají kořeny v místní kultuře hornaté provincie Chu-nan a často v nich vystupují příslušníci svébytné etnické menšiny Miao a jejich folklor, mají tedy i určitou dokumentární hodnotu.

Autor sám se označoval za venkovana a fakt, že strávil několik let vyučováním literatury na Pekingské univerzitě, tomu protiřečí jen zdánlivě. Jeho vypravěčský styl na první pohled působí jednoduše, dnes až skoro naivně. Nechává uniknout příležitosti pohrát si se čtenářským očekáváním, čtenáře nevodí spletitými cestami k vyvrcholení, neprovokuje ho a jakoby nezkušeně předem prozrazuje vyústění dílčích zápletek i pointy celých povídek. Díky vypravěčově bezelstné přímočarosti čtenář dlouho dopředu ví či tuší, co ho čeká. To snad může být děsivá představa pro milovníka severských thrillerů, tady ale k žádnému zklamání nedochází, protože prosté podání jen přirozeně umocňuje sílu autorových příběhů.

V zakázané místnosti

V jedné z nejpůsobivějších povídek Noc se vypravěč, vojenský písař, spolu se skupinou vojáků vydává na cestu do hor za nepříliš důležitým úkolem. Padá noc a vojáci bloudí ve snaze najít most přes řeku, jejich pochodně dohasínají a strach z banditů a démonů skrývajících se ve tmě roste. Vše směřuje k dobrodružné přestřelce, jejíž očekávání však zároveň zažehnává klidný vypravěčský přístup. Vojáci nacházejí osvětlené stavení, kde je vítá mlčenlivý stařec. Jeho podezřelá zasmušilost se stále okatěji zdůrazňuje, navíc už čtenář může tušit, že v jedné z místností se cosi skrývá. Napjatou atmosféru posilují nadsazené dobrodružné příběhy, které si vojáci k ukrácení chvíle vyprávějí, přitom je očividné, že o příběhy tu vůbec nejde. K tomu všemu vypravěč sám často poukazuje na svoji nezralost a touhu vychloubat se – vše je tak jasně řečeno, nikde žádné matoucí úhyby, přesto pointa povídky působí jako náhlé probuzení. Stařec odmítne vyprávět, místo toho vypravěče zavede do „zakázané“ místnosti, se slovy „to je můj příběh“ mu ukáže svoji čerstvě zesnulou ženu a pokračuje: „Já sám už taky brzo umřu, nemám žádný příběh, to je vše.“

Divoši, lodníci a lupiči

Šen Cchung-wen je výjimečný nejen svým nestrojeným vypravěčským stylem a inspirací regionální kulturou – což je rys typický spíš pro vlnu nové čínské literatury v osmdesátých letech, hledající záchytné body po devastaci Kulturní revolucí –, ale i jazykem. Stejně jako ostatní moderní autoři své doby sahá k hovorové řeči, přitom ale využívá i obratů klasické čínštiny a regionálních nářečí, takže výsledkem je pestrý jazykový reliéf. Překlad sinologa Dušana Andrše a Lucie Andršové je důkladný a vyvážený: plně respektuje originál i českého čtenáře, přitom se při vysvětlování čínských reálií elegantně obejde bez překladatelských poznámek. Jazyk překladu místy připomíná Karla Čapka, což jen podtrhuje autorův humanistický náhled, který sám o sobě dnes působí možná ještě exotičtěji než jihočínská krajina první poloviny 20. století, obydlená divochy v jeskyních, zpívajícími lodníky, náčelnicemi lupičů a miaoskými „ženami světlých lící“.

Autorka studuje DAMU.