Papež František nedávno prohlásil, že internet je darem od Boha. Shrnul tak představy mnoha lidí o internetové síti. Současná podoba a způsob fungování internetu a především sociálních sítí však ukazují, že by bylo namístě zaujmout k nim mnohem kritičtější a obezřetnější postoj. Internet sám o sobě lidstvu spásu zcela jistě nepřinese.
Bushův poradce pro národní bezpečnost Mark Pfeifle chtěl v roce 2009 nominovat Twitter na Nobelovu cenu míru. Stalo se tak v souvislosti s protivládními demonstracemi v Íránu. Twitter se stal jedním z mála kanálů, jejichž prostřednictvím se zahraničí dozvídalo, co se v zemi děje. Sloužil převážně k mobilizaci a svolávání obyvatel na manifestace. V největších světových novinách se v tu dobu objevovaly nadšené články oslavující internet jako nástroj demokratizace v globálním světě. Hřímalo se, že útlak a nespravedlnost nesprovodí z povrchu zemského ani zbraně hromadného ničení, ani drony, ale sada dobře mířených tweetů.
Nesmyslnost obdobného nadšení se prokázala vzápětí, kdy právě sociální sítě pomohly represivním složkám opoziční hnutí v podstatě potřít. Vzhledem k tomu, že jsou na nich data sdružována vysoce centralizovaně, vede jedno prolomení hesla k odhalení celé sítě kontaktů. To, co si musel kdysi aparát pracně opatřovat od informátorů, pozorováním a špehováním, má dnes jako na dlani: informace mu dobrovolně poskytuje sám špehovaný. Projíždíli internetové stránky za účelem vyhledat a potrestat nepohodlného občana novodobý cenzor, v jeho jednání – na rozdíl od jeho předchůdců před dvaceti třiceti lety – už nehraje žádnou roli. Proces stíhání se totiž obrátil. Dříve zde byl podezřelý, jemuž se protistátní aktivita musela dokázat. Dnes máme nejdříve protistátní akci a až později hledáme aktéra. Viník je pouhou kolonkou, sumou aktů, jimiž se provinil. V takovém světě neexistuje slitování.
Cenzura na míru
Firmy Facebook a Twitter se nepřipojily k iniciativě Global Network Initiative (Iniciativa za globální internetovou síť), na níž se podílí Microsoft, Google a Yahoo a která by se měla zasazovat o dodržování lidských práv a práva na soukromí ve virtuálním prostoru. Toto rozhodnutí má samozřejmě velmi jednoduché vysvětlení. Obě společnosti by to totiž limitovalo v optimalizaci služeb pro své zákazníky a tvorbě reklam na míru pro různé skupiny uživatelů.
Samotný Google střádá do svého cache (mezipaměť) relevantní hyperlinky uživatelů, na jejichž základě přizpůsobuje algoritmy využívané v reklamě a propagaci. Díky Twitteru a Facebooku má sdružování komerčně využitelných odkazů ještě lepší zacílení. Komerční subjekty se logicky snaží vypracovat dokonalejší formy inzerce a reklamy, které by kopírovaly možnosti internetu. Tyto strategie jsou ovšem dvousečné, protože zároveň ohrožují jednu z dřívějších klíčových vlastností internetu – anonymitu. Na stejném principu funguje v Číně také sofistikovaná „cenzura na míru“, která zamezuje konkrétním jednotlivcům v přístupu k určitým internetovým stránkám a serverům na základě jejich chování ve virtuálním světě.
Koncentrák v kuchyni
Na sociálních sítích jde v první řadě o informace. Jak totiž ukazuje mediální teoretik Jevgenij Morozov, jsme svědky radikální proměny kapitalismu, v němž informace fungují jako alternativní měna. Poskytujeme o sobě celou řadu detailů a zpráv, dokonce i ze soukromého života, abychom mohli využívat internetové služby „zadarmo“. Málokdo se ovšem zamýšlí nad tím, co se s těmito informacemi děje.
Ve své nejnovější knize To Save Everything, Click Here: The Folly of Technological Solutionism (Pro záchranu všeho klikněte sem. Pošetilost technologického solucionismu, 2013) Morozov uvádí příklad demonstrující, co všechno je při těchto transakcích ve hře. Jinna Lei z Washingtonské univerzity se věnuje výzkumu, který má zlepšit náš komfort během přípravy jídel. Nainstalovala do kuchyně řadu vysoce sofistikovaných kamer, které dokážou rozpoznat, s jakými objekty manipulujeme a jaké suroviny používáme. Kamerový systém by měl kontrolovat správný postup při vaření a upozorňovat na chyby nebo špatné užití přísad.
Představa kamerového systému, který nás dozoruje a úkoluje při přípravě domácí svíčkové, je sama o sobě trochu perverzní, ovšem pro některé jedince by efektivnější vaření mohlo být lákavé. Pravou pointou je však rozpoznání informační transakce, kterou může poskytovatel zpeněžit. Vedlejším efektem kuchyňského koncentráku může být fakt, že kamera pošle informace o spotřebě cukru a tuku pojišťovně, která pak může uzpůsobit své smluvní vztahy s vámi. Jistě, u nás tento případ nemá takovou sílu, protože vůči optimalizaci pojišťovacích smluv jsme zatím imunní, ale je jasné, kam tento příklad směřuje.
Nebezpečí třetích stran
Nemusíme chodit tak daleko, stačí si vzpomenout na ambiciózní projekt sKarta bývalého ministra práce a sociálních věcí Jaromíra Drábka (TOP 09). Stát v tomto případě předal citlivé informace o občanech pobírajících sociální dávky komerčnímu subjektu (Česká spořitelna), který je mohl dále zužitkovat. Takové jednání může mít negativní dopad i na národohospodářství. Stát se totiž zbavuje důležitých dat, jimiž se může řídit v rozvrhu budoucího ekonomického plánu. V nejabsurdnějším scénáři nakonec musí tyto informace od třetí strany odkoupit zpět. Jak je vidět, obchod s citlivými informacemi se netýká jenom nejznámějších sociálních sítí, ale rozšiřuje se i do veřejných služeb. Dnešní trend zadávat IT zakázky třetím stranám (soukromým subjektům) je pro veřejné finance potenciálním nebezpečím. Pod pláštěm technooptimismu a údajné efektivity vzniká korupční prostředí stimulující nekalý obchod s informacemi, který ve výsledku činí stát méně akceschopným.
Krásnou a zcela svobodnou internetovou síť si rozparcelovaly nadnárodní společnosti a tam, kde to jde, se snaží své služby zpoplatňovat. Přesto máme stále tendenci internet chápat jako veřejný prostor patřící všem, v němž se odehrává společenský život. Ačkoli sociální sítě sugerují, že podporují sociální kohezi, spíše ji čím dál sofistikovaněji ničí. Pro společnost nemůže být nic více zničujícího než rozklad sociálního vědomí prostředky, které mají sociální život s(t)imulovat.
Vraťte nám nudu
Iluze veřejného prostoru je na sociálních sítích tak velká, že si ta část jejich uživatelů, která ještě jeví o společenské problémy zájem, plete facebookovou aktivitu s aktivitou reálnou. Facebook snad může informovat veřejnost a sloužit jako prostředek mobilizace, ale skutečné jednání nahradit nemůže. Zachránit planetu několika kliknutími myši je rozhodně zábavnější než studovat nové vyhlášky magistrátu, blokovat kácení šumavského národního parku nebo se postavit pochodu neonacistů, ke změně pořádků to však stačit nebude.
Ostatně sociální sítě svým důrazem na aspekt zábavnosti také vytlačují ze života svých uživatelů zakoušení nudy. Nuda však byla jedním ze zásadních emočních prožitků, které vedly k politizaci a radikalizaci společnosti. Dnes se díky internetu nemusí životní realita v České republice v ničem podstatném lišit od každodennosti třeba Běloruska. Levná a snadno dostupná zábava šíří mezi obyvatelstvem spokojenost, která zakrývá skutečnost a činí jakoukoli politickou aktivitu širokých vrstev společnosti velmi obtížnou.
Není ovšem správné svalovat všechnu vinu na internet. Ten pouze rozvíjí a radikalizuje předchozí možnosti komunikace. Žádný z výše uvedených problémů není internetu vlastní. Vše souvisí především s tím, jak je užíván, využíván i zneužíván. Tak jako je zapotřebí vysmát se internetovým optimistům, kteří internet ztotožňují s ústředním nástrojem demokratizace, je namístě odmítnout i protichůdnou kritiku, spatřující v internetu esenci zla, útlaku a represe. Poznání, že virtuální síť není místem absolutní svobody a její fungování určují vlivné zájmové skupiny, by v první řadě mělo vést internetové uživatele ke zvýšené obezřetnosti.